Když píše o sexu katolík aneb Hřísná encyklopedie Šimona Lomnického

Věděli jste, že prvního českého „psychologa“ můžeme vystopovat už na samém konci středověku? Jakýmsi průkopníkem psychologického zkoumání incestu a podobných libůstek byl v české literatuře spisovatel a muž pohnutého osudu Šimon Lomnický z Budče.

Podnikatel nebo spisovatel?

Šimon Lomnický se narodil v chudé rodině na panství Viléma z Rožmberka. Šlechtic nadanému chlapci zaplatil školné a po absolvování katolické školy mu dal místo učitele. Již tehdy nevalně placené. Mladý muž si údajně musel přivydělávat zpíváním na svatbách a pohřbech. Proto se poté, co Šimon založil rodinu, stal jedním z Vilémových písařů, posléze ale povýšil na správce pivovaru. Po otci své první ženy zdědil na sklonku 16. století zájezdní hostinec. Oblíbený a hojně navštěvovaný, se strategickou polohou na císařské silnici! Nastaly zlaté podnikatelské časy.

Přivydělával si i půjčováním peněz na lichvářský úrok. Dnes by to byla spíše služba veřejnosti, tehdy však byly 4% ročně již považovány za lichvu. A je-li úspěch a peníze, přijde i funkce. Lomnický se stal rychtářem ve vsi Ševětín. Roku 1594 jej dokonce povýšili do šlechtického stavu.

O několik let poté nastal zlom. Lomnickému vyhořel dům, přišel o majetek a manželka mu zemřela. Švédská vojska se prohnala Ševětínem a z vesničky nezbyl kámen na kameni. Přežilo prý jen třináct obyvatel. Údajně v naději na další věno se básník  oženil znova. Leč přepočítal se. Jakmile tchán dcerku provdal, ohlásil platební neschopnost. Peníze ze sňatku Lomnický nezískal žádné.

Novopečený šlechtic otrávený poměry přesídlil i se ženou a dětmi do Prahy. Tam přestoupil k evangelíkům. Bohužel těsně před bitvou na Bílé hoře. Zakrátko nastala „normalizace“ a noví vládci hnali protestanty ze země svinským krokem. Jako správný církevní turista náš muž nezaváhal. Opět se vrátil do lůna církve katolické.

K jeho štěstí jej za předchozí evangelické výlevy nikdo nepronásledoval. Časy, kdy jej lidé uctívali a obdivovali, však minuly. Ke cti mu nepřispělo ani to, že údajně požádal exekutory o dům jednoho z popravených bělohorských rebelů… Bez úspěchu.

Kladivo na smilníky

Vraťme se ale do šťastných dob na rožmberském panství. Na základě svých životních zkušeností  se Lomnický cítil být povolán k hlásání mravnosti a kritice nešvarů. Ejhle, stal se spisovatelem. Téma? Jal se rozebírat smrtelné hříchy. Co hřích, to kniha. Na paškál si vzal například lakomství, lichvu, pomluvy nebo pýchu. Výčet hříchů dokonce rozšířil, neb mezi ně zařadil i tanec.

Publikum by měl. Doba přála cudnosti a odříkání. Při sexu byla poloha „ze zadu“ považována za praktiku ďáblovu a odmítaly ji i nevěstky. Vskutku nebyl vhodný čas k vydávání porna. Jenže zabalit hanbatý obsah do mravokárného hávu? To by šlo. Náš muž našel volné místo na trhu a vydal dodnes svěží „skrytě erotické“ dílko Kupidova střela (1590). Pátá kapitola má název „O smilnění a hanebnosti páchání s krve příbuznými, čili když se krev krve dotýká“.

Balancoval na opravdu ostré hraně. Za takový text se mohl dostat i na popraviště. Chránil se obsáhlou citací z bible. Konkrétně osmnáctou kapitolou třetí knihy Mojžíšovy, jež takové jednání odsuzuje. Hospodina ve své rádoby horlivosti dokonce překonal.

Za incest Šimon považuje i pohlavní styk s macechou, kmotřenkou nebo se snachou. Tedy s osobami „jiné krve“. Ďábelské úklady hrozící smilníkům popisuje s gustem. Popis „následků strašlivých“ si přímo vychutnává! Co incest, to možná vražda novorozeněte, zkrátka něco ve smyslu „kdo lže, ten krade“. Plodu nečisté lásky se přece bude chtít hříšnice co nejtišeji zbavit. Ještě ke všemu ono zavražděné neviňátko nemívá slušný pohřeb. Je „uvrženo do záchodů, studnic a rozličných tajných míst“.

Zvrhlíky přirovnává Lomnický ke psům. Ti mu byli krajně podezřelí nejen odpornou polohou při kopulování, ale i tím, že v rámci hárání „neznali bratra či sestru“. Seriózní cestu naopak podle svérázného mravokárce volí kůň. Kterýs hřebec prý poté, co seznal jak se věci mají, dokonce spáchal sebevraždu.

Sex na každé straně

To je ovšem jen rozcvička. Kniha je sexem přímo prostoupena. Jádro vzrušujícího textu spočívá v dialogu jistého mladíka. Stěžuje si svatému Ondřejovi na chlípné úklady a nemravné návrhy vlastní matky.

Necudná ženština ovšem nelení a v sebeobraně osočí před králem z téhož jak synka, tak svatého Ondřeje. Panovníka údajné slizounské návrhy obou mužů zhnusí. Odsoudí je k smrti. V tu chvíli naštěstí zasáhne Bůh. Na zem sešle bouři. Blesk zabije smilnou křivopřísežnici. Poselství nebes pochopí vladař správně. Nejen, že propustí apoštola i jeho klienta. Navíc sám konvertuje ke křesťanství. Pod drobnohled si Lomnický bere také krále Davida, známého to cizoložníka a přidává i smilstva jeho dětí.

Vrcholem knihy je příběh jistého mravného hocha, jenž tucet let odolával v klášteře „intrikám ďábelského smilstva“. Pak si ovšem odskočil navštívit nemocného otce. Když mu jeho vlastní sestra podá ruku, z cudného klerika se stane sexuálně incestní loudil. Jeho ochránce svatý Jeroným se dosti nadřel, jen aby zabránil nejhoršímu. Světec nakonec volil léčbu šokem. Nechal nemravu, ať si ke spící sestře přilehne a obnaží své ohromné pohlaví. Dívku poté probudil. Okamžite začala volat o pomoc a Jeroným ještě jejímu hlasu dodal mocnou sílu. Zkrátka, byl to řev. Skandál zvládl nemrava jen včasným kajícnictvím.

Od té doby pak na potkání radil, aby počestný muž nebral ženy ani za ruce, neb se nikdy neví, co vše se může stát. Zmíněný příběh má dobrý konec, čímž ovšem v Lomnického knize patří spíš k výjimkám. Jinde autor podrobně popisuje pomstu, kterou hříšník utrpí za pochybné touhy a hrozné jednání. Ježíše zde popisuje v podstatě jako žárlivce. Údajně právě jemu patří všechny panny. Milostivě je pak předává či připouští jejich manželům. Hádejte komu nasadíte parohy, když przníte pannu!

Hořký konec

Přes veškerou snahu Šimon Lomnický z Budče mnoho společenské vážnosti nepobral. Líčí jej jako pochlebníka, bezcharakterního a povrchního pokrytce, který by bez protekce a vlivných kontaktů nikdy neprorazil. Poslední léta své pozemské pouti navíc nestrávil příliš reprezentativně. Ano, ony tři roky po prohrané bitvě na Bílé hoře. Pro velikou bídu si musel Lomnický v Praze vydělávat žebrotou! Tvrdilo se také, že dostal sto ran na chodidla, když jednou nepěkně odpověděl císaři Ferdinandovi. Zemřel v Praze v sedmdesáti jedna letech.