Velká krize: Dvacátá léta přinesla do Ameriky nepřetržitý růst – až do roku 1928

Mrakodrapy zhasly. V přízemí Empire State Building pronajímali jen třetinu obchodů a nahoře nejezdily výtahy. Na nádraží stály koše, kam cestující z předměstí dávali zeleninu ze svých zahrádek. Stalo se běžným, že někdo zaťukal na dveře a zeptal se na zbytky od večeře – mohlo jít o vašeho bývalého šéfa nebo bankéře. Skoro každý třetí Američan neměl práci. V redakcích novin odpojovali elektrické hodiny, v papírnách používali odřezky místo toaletního papíru a v New Yorku dokonce otevřeli chudobinec pro milionáře. Krize byla cítit na každém rohu. Tvrdě zasáhla především střední třídu, tedy občany zvyklé na stabilní zaměstnání i na prosperitu dvacátých let.

Liftboy s diplomem

S velkou krizí začala doba nejistoty, hladu a paradoxů. Například ocelárny Bethlehem Steel v jedné ze svých poboček propustily šest tisíc ze sedmi a půl tisíc zaměstnanců. Vystěhovaly je z podnikových bytů a domy zbouraly, aby ušetřily na dani z nemovitosti. „Nezaměstnanost se pohybovala v některých oblastech kolem pětadvaceti procent. Ale v oblastech amerického středozápadu, kde se nacházela spousta průmyslových továren, se pohybovala klidně až kolem osmdesáti procent,“ líčí tehdejší situaci Jana Sehnálková, amerikanistka z Univerzity Karlovy.

Vykládaly se historky o mužích, kteří zakládali požáry, aby si vydělali při jejich hašení. Nebo o majiteli agentury na zprostředkování práce, který sám přijal první nabídku, která přišla. Za volantem taxíku jste mohli narazit na profesora a hotely požadovaly od obsluhy výtahu vysokoškolský diplom. Ženy to neměly o nic lehčí. Některé státy odhlasovaly zákon, podle kterého směl pracovat jen jeden člen rodiny. Ženy zůstávaly doma a z mužů se stávali učitelé a zdravotní bratři. „Nejvíce zasaženy byly ale samozřejmě rasové menšiny, zejména Afroameričané, kteří byli jako první vytlačeni z pracovních pozic,“ upřesňuje Jana Sehnálková.

Šupinatá měna

Během krize se ze dvou milionů Američanů stali tuláci cestující za prací. Pro mnohé rodiny se stal domovem stan nebo bouda stlučená z toho, co bylo zrovna po ruce. Po Americe vyrostla celá městečka takových chatrčí. Často v blízkosti veřejné vývařovny, kde dávali polévku zdarma.

Když jste ale měli peníze, mohli jste za krize žít jako král. Padaly ceny šperků, stejně jako punčoch a nemovitostí. Fotoreportéři detroitského listu si mohli společně koupit stádo koní na pólo. A ceny v zemědělství byly dokonce tak nízké, že farmáři raději nechali úrodu hnít na polích, nebo s ní topili.

Nabídka převyšovala poptávku. Lidé neměli peníze, a tak neměli za co utrácet. V některých státech byl nedostatek peněz takový, že si místní vyrobili vlastní měnu. Tak třeba v městečku Tenino ve státě Washington si tiskli dolary rovnou na dřevo. „A nejen dřevěné peníze, ale byly to třeba peníze z rybích šupin, peníze, které se prostě kreslily na kus papíru. Ve své podstatě to byly jenom poukázky,“ vysvětluje Milan Vodička, autor knihy Den, kdy došly prachy.

Monopoly, puzzle, známky

Neměli práci ani peníze. Zato jim nechybělo moře volného času, který bylo potřeba nějak „zabít“ – nejlépe levně a zábavně. A tak za krize opouštěli Američané golfová hřiště a vrhali se na minigolf, ping-pong a badminton. Narodily se deskové hry Monopoly a Scrabble a bridž se stal tak populárním, že rádia vysílala přenosy turnajů a ročně se prodalo padesát milionů balíčků karet. Lidé se zamilovali do skládaček puzzle. V letech 1932 a 1933 nakupovali v průměru deset milionů skládaček týdně. Rozkvět zažilo i sbírání známek – počet filatelistů se tehdy zvýšil čtyřnásobně. Inspirací se zřejmě stal americkým občanům jejich nový prezident Roosevelt, který se své sbírce známek věnoval s velkou vášní.

Na vrcholu krize se zrodil skutečný supermarket, marketing a průzkum trhu. Knihy Přemýšlej a zbohatni se tehdy prodalo pět milionů. Některým se to navzdory krizi skutečně podařilo.