Kdyby tisíc kartounů: Bratři Porgesové patřili k hvězdám českého průmyslu

Historie Smíchova sahá do roku 1297. Opravdový rozkvět ale přišel teprve v polovině 18. století, kdy zde začaly vznikat první průmyslové podniky. V roce 1750 to byla manufaktura na zpracování kůží, poté továrna na výrobu bavlněných látek a v šedesátých letech také malá drátovna. Tyto továrničky sice nebyly v provozu dlouho, předznamenaly ale bouřlivý rozvoj Smíchova, kterému se už koncem 19. století říkalo „český stokomínový Manchester“. Významný podíl na tomto rozvoji měli Židé, kteří do roku 1800 žili většinou pouze uvnitř pražského ghetta. Počátkem 19. století se ale vlivem přirozeného vývoje začali čím dál víc zapojovat do běžného dění. Pronikli do politiky, vědy i kultury a mnoho z nich se prosadilo také v podnikání.

Z Josefova na Smíchov

V josefovském ghettu na Starém Městě pražském vyrůstali i bratři Moses a Leopold Juda Porgesové. Starší Moses se narodil 22. prosince 1781 a začínal jako podomní prodejce plátna. V mládí hodně cestoval a pobýval v německém Offenbachu a Frankfurtu nad Mohanem. Mladší Leopold, narozený 4. dubna 1784, zůstal v Praze a snažil se prosadit jako obchodník s lihovinami. Oběma ale záhy došlo, že bude výhodnější podnikat společně.

Rozhodli se pro tehdy moderní potiskování kartounu, hrubší bavlněné tkaniny, ze které se vyráběly například levné dámské a dětské šaty, zástěry nebo prapory. Roku 1812 si tedy na Jánském plácku, dnešním náměstí Curieových, otevřeli malou dílnu. Zpočátku byla vybavena jen jedním tiskacím stolem. Bratři byli ale houževnatí a do šesti let podnik rozšířili na malou továrnu – základ pozdější staroměstské kartounky.

Mnohem významnější byl ovšem rok 1830, kdy Porgesové po vzoru dalších židovských podnikatelů Arona Przibrama a Salomona Jerusalema zakoupili pozemky na rychle se rozvíjejícím Smíchově. Ještě tentýž rok na nich vybudovali zcela nový podnik, který předchozí staroměstský závod výrazně překonával. Stál zhruba v místech dnešního náměstí 14. října na pozemcích náležejících k letohrádku Buquoyka (nyní Portheimka). Továrnu tvořilo pět hlavních a několik menších budov a v technickém vybavení měla kromě tří parních kotlů také parní stroj o výkonu devíti kilowatt. Zmíněný letohrádek si Porgesové upravili na rodinné sídlo.

Těžký život kartounáře

V raném období průmyslové revoluce bylo kartounářství jedním z nejvíce prosperujících odvětví. Jen v Praze a její blízkosti fungovalo ve třicátých letech 19. století zhruba dvacet podobných továren a všechny bez výjimky vlastnili židovští podnikatelé. Poměry zaměstnanců byly ale dost neutěšené. Směna trvala 12 až 14 hodin, začínalo se v pět hodin ráno. Kvalifikovaní a lépe placení dělníci byli nuceni přibírat pomocné síly, které museli sami platit. Často zaměstnávali své ženy nebo děti, kterým se říkalo „štrajchpudlíci“ podle německého anstreichen (natírat). Jejich práce obvykle spočívala v máchání kartounů ve vodě a roztírání barev. Učedníci, jejichž učební doba závisela na zaměstnavateli, nedostávali až do vyučení žádný plat. Proto bylo v továrnách dvakrát více učňů než dělníků.

Práce to navíc nebyla voňavá ani čistá. Jiří Karásek ze Lvovic ve své knize Ztracený ráj píše: „Z kartounky to páchlo ohavně barvami vtiskovanými na laciné katrouny a odtud vycházeli dělníci a dělnice, jejichž ruce a někdy i obličeje nesly stopy těchto barev.“ Nicméně smíchovský podnik se úspěšně rozvíjel. Po zhruba deseti letech měl už pobočky v Hořicích, v Brodu u Nové Paky a v Luhu u Frýdlantu. Zaměstnával více než 2 000 tkalců a kromě jednobarevného potisku zvládal i tehdy nebývalý čtyřbarevný tisk. 

Odstraňte ty stroje!

Porgesové zaváděli do výroby moderní stroje, což při své návštěvě smíchovské továrny ocenil roku 1841 i císař Ferdinand I. Vybavením byl tak nadšen, že se rozhodl oba bratry vyznamenat, a dal jim na výběr mezi císařským řádem a šlechtickým titulem. Porgesové se rozhodli pro druhou možnost a ke jménu získali přídomek von Portheim, odvozený od portugalského města Porto, odkud rodina podle tradice pocházela.

Moses Porges (vlevo) a Leopold Juda Porges (foto: Wikimedia Commons 1 + 2, CC0)

Modernizace výroby měla ale i své stinné stránky. Potiskovací stroje, nazývané podle francouzského vynálezce Jacquese Perrota perotiny (někdy též „perutínky“), dokázaly zastat práci dvaceti dělníků. Logicky tedy docházelo ke snižování mezd a propouštění, což dělníci nesli velmi nelibě.

Situace se vyostřila v červnu 1844. Poté, co bylo ohlášeno další snížení mezd, se šestičlenná skupina dělníků v čele s Josefem Ulbrichem vydala přímo k Porgesům. Naivně žádali původní mzdy a odstranění mechanizace z podniku pod pohrůžkou stávky. Moses Porges to rázně odmítl a nevybíravým způsobem zdůraznil, že milerád nespokojené zaměstnance propustí. V beznaději a zlosti se následně zmobilizovalo dělnictvo několika blízkých kartounek a stávku skutečně zahájilo. 

Potlačení stávky

Ve dnech 19. a 20. června se asi tisícihlavý dav shromáždil před smíchovskou továrnou. Jeho vůdcové žádali při prosazování svých požadavků i podporu arcivévody Štěpána, místodržitele v Čechách, kterou ale pochopitelně nezískali. Dělníci tedy ve vzteku začali likvidovat strojní zařízení nejen v Porgesově kartounce, ale i v dalších podnicích. Došlo také k několika hrubým excesům, při nichž byl mimo jiné zbit a pomočen jeden ze synů Mosese Porgese.

Stávka na sebe rychle nabalila lůzu, která svůj hněv obrátila obecně vůči všem židovským podnikatelům a obchodníkům, jejichž provozovny houfně ničila. Zasáhnout tedy nakonec museli četníci i armáda. Přes 500 stávkujících dělníků bylo zatčeno. Soud s nimi proběhl hromadně a velmi rychle, protože ani jedna ze stran nestála o protahování této záležitosti. Vše skončilo v podstatě domluvou. Továrníci slíbili zlepšení poměrů, nepatrně a dočasně zvýšili mzdy a dělníci se vrátili do práce. Za zmínku stojí skutečnost, že zaměstnanci sousední Przibramovy kartounky se vzpoury neúčastnili. Výzvu svých kolegů odmítli s tím, že jim se zase tak špatně nevede.

Porcelán a dobročinnost

Po této události zájem Porgesů o potisk kartounů poněkud ochladl. Roku 1845 koupili porcelánku v západočeském Chodově a Leopold se začal naplno věnovat jejímu vedení. Podnik přitom velmi zmodernizoval. Závod byl jedním z prvních, který místo dřeva používal jako palivo kamenné uhlí. Kromě ozdobného nádobí se zde vyráběly populární pohárky pro karlovarské lázně, drobné figurky i celé porcelánové servisy. O zboží byl velký zájem a vzbudilo pozornost i na několika světových výstavách. Rodina vlastnila továrnu až do roku 1872, kdy ji prodala největšímu konkurentovi, firmě Haas a Czjzek z Horního Slavkova.

Oba bratři se kromě podnikání věnovali i dalším činnostem. Moses založil na pražském Josefově nadaci na podporu malých dětí a až do konce života byl jejím ředitelem. Poskytl tak vzdělání a celé zaopatření 120 dětem. Ve městě postavil dětskou opatrovnu, které věnoval 1 800 zlatých. Angažoval se i v komunální politice, byl členem smíchovského zastupitelstva a pět let také místostarostou. Kromě toho zasedal v představenstvu pražské židovské náboženské obce, kde působil i jeho bratr Leopold. Oba sourozenci se dožili požehnaného věku. Moses zemřel 21. května 1870 v 88 letech, Leopold 11. ledna 1869 v 83 letech.

Konec kartounů

Od roku 1856 se vedení pražského podniku ujal Leopoldův syn Eduard Porges. V roce 1872 ovšem továrna vyhořela a po obnovení byla ještě tentýž rok sloučena s konkurenční Przibramovou kartounkou. Vznikla akciová společnost Tkalcovna a tiskárna pražsko-smíchovské rukodílny na karotuny (Prag-Smichower Kattun Manufaktur), která byla jedním z největších podniků svého druhu v Čechách. Celkem 29 parních strojů zde pohánělo 1 026 tkalcovských stavů a 32 tiskařských strojů, které za rok dokázaly potisknout až 300 tisíc šedesátimetrových kartounů.

Porgesové zpočátku vlastnili polovinu akcií, postupně se jich ale zbavovali, až vedení podniku zcela opustili. Eduard Porges získal chemickou továrnu firmy Kinzelberger a spol. v Pelc-Tyrolce u Prahy, jejíž vedení později předal synům Emilovi a Friedrichovi. Sám podnikání zanechal a začal se věnovat dobročinnosti, podpoře uměleckých talentů a sběratelství.

TIP: Jak se točí miliony: Rozvoj Ostravy je spojen s dynastií Rothschildů

Vlastnil vzácné obrazy, miniatury a knihy. Stal se místopředsedou České eskontní banky, České banky Union i Pražské akciové strojírny, dříve Ruston a spol. V letech 1880 až 1885 byl poslancem rakouské říšské rady. Za zásluhy ho roku 1879 císař František Josef I. povýšil do rytířského stavu a polepšil mu erb. Jeho bratr Gustav vybudoval roku 1868 Smíchovské kasino, které zároveň sloužilo k oživení kulturního života německy mluvících občanů. Byla zde čítárna a pořádaly se tu populárně naučné i zábavné přednášky. Roku 1890 přešla původní Porgesova kartounka, která už tou dobou nebyla v provozu, do vlastnictví města. Radní ji v roce 1902 dali zbořit a na jejím místě vyrostly smíchovská tržnice a Národní dům.