Kdo předešel Kryštofa Kolumba? Nová kniha o starých amerických civilizacích
Amerika byla odnepaměti navštěvována příslušníky různých národů světa. Proč ale byly zprávy o těchto cestách utajovány? A kdo vlastně jako první Ameriku objevil? Kniha ukazuje, že Kryštof Kolumbus mohl být až poslední v řadě. Autor nás uvádí do světa „zapomenutých“ námořních objevů a seznamuje nás se záhadami obestírajícími původ starých amerických civilizací.
Autor, věnující se „tajným dějinám“ desítky let, předkládá výsledky svého zkoumání (včetně určité systemizace). Svou základní intenci, téměř jako pascalovské krédo, shrnuje v Prologu: „Chtěl jsem vytvořit knihu, jež by byla čtivým souborem všech možných názorů na danou problematiku, od těch naprosto nevyvratitelných a všeobecně uznávaných až po ty, které jsou považovány za úsměvné (…) a fantasmagorické až bláznivé (…).“ (viz s. 7).
Myslím, že tento přístup předurčuje dva základní rysy díla: zajímavost a obsažnost. Pestrost faktů i fikcí, počínaje teoriemi osídlení Ameriky, připomene takového Josého Imbelloniho, jenž toto téma pokládal za stěžejní otázku amerikanistiky.
Právě „vznik Ameriky“ je autorem velmi zdařile přiblížen, a to především poukazem na linii hrdličkovskou (versus Ameghino na amerikanistickém kongresu na La Platě) a na linii rivetovskou (volněji řečeno včetně Mendese Correiy). Perspektiva se v čase měnila, ale základní teze snad zůstaly; je to v podstatě hra allochtonie versus migrace, nebo snad admixy. Zmíněné linie se poněkud liší tematicky, první je spíše antropologická, možná archeologická, druhá pak spíše lingvistická.
Nejde však jen o pestrost, nýbrž – a možná zásadněji – o obsažnost Kalkusova díla: V jedenácti kapitolách, počínaje právě osídlením, pokračuje přes Vikingy, Asiaty nebo Sumery a končí možná kdekým, až po zcela „nepostradatelnou“ (!) Atlantidu, jež dosáhla svého apogea v I. L. Donnellym a jeho „předpotopní Atlantidě“. Úhledný a pozoruhodný hyperdifusionistický úkaz (jemuž se snad nevyrovná ani Grafton Elliot Smith): tedy původní a jediný kulturní fokus; jakási symetrická bifurkace: větev či drift mezomerický na jedné straně a drift egyptský (ten hlavní) na straně druhé. Leč sláva (etnologického) difusionismu trvala dosti, ba předkvapivě krátce; ale transformace dědictví difusionismu vyústila, potud bezprostřední důsledek, v užitečné studium klasifikace a povahy kulturních areálů.
Tedy shrnuji: Kalkus, toť skvělá pestrost a obsažnost. Mám však pochybnost, snad jedinou, kolem výrazu „tajné dějiny“; nejde spíše o málo známé, možná zapomenuté dějiny, v nejhorším „nedostupné“, snad absolutně nedostupné po vzoru Borgesovy „laudatores temporis acti“? Anebo to, co říká argentinský autor na adresu chronologie Hindustánu a své vlastní erudice? Ale takto bychom se dostali do zbytečného kontrastu s naším autorem: Řekl bych, že ten spíše preferuje jeden výrok klasika americké literatury – Williama Faulknera: Minulost není nikdy mrtvá, dokonce není ani minulá. A tak Zdeňku Kalkusovi vděčíme, že provedl její rozsáhlé připomenutí, ne-li vzkříšení.