Kdo byl Pablo Escobar? Kokainový král miloval fotbal a věnoval se charitě
Poslanec, terorista, dobrodinec, ve své době jeden z nejbohatších lidí světa a zřejmě nejznámější narkobaron historie. Tím vším byl Pablo Emilio Escobar Gaviria. Jaké byly osudy muže, který učinil z Kolumbie centrum světového obchodu s drogami?
Escobarovo dětství a mládí ani v nejmenším nenasvědčovaly, že na něj čeká závratná „kariéra“. Přišel na svět 1. prosince 1949 v kolumbijském městě Rionegro na úpatí And jako třetí ze sedmi dětí farmáře a učitelky. Rodina se přestěhovala do blízkého Medellínu, kde Pablo vyrůstal, a od útlého věku se zapojil do kriminální činnosti. S partou kamarádů kradl náhrobky, které dále prodával. Nato přesedlal na automobily, cigarety, falešné loterijní tikety a další zboží, na němž se dalo rychle zbohatnout.
Na začátku sedmdesátých let se pokoušel studovat, ale když zjistil, že únosy a vydíráním si vydělá pořádný balík peněz, bylo rozhodnuto. Začal pracovat pro místní pašerácké bosse a po dosažení šestadvacátého roku věku údajně měl na bankovním kontě okolo tří milionů dolarů, sumu, o níž se ostatním v chudinských čtvrtích, kde se pohyboval, ani nesnilo. V témže období pochopil, jak neomezené možnosti skýtá byznys s kokainem, a jal se budovat mamutí zločinecké impérium.
Požehnaný bílý prášek
Odvětví tohoto typu v Kolumbii bylo zrovna na vzestupu a Escobar naskočil na vlnu v nejvhodnější chvíli. Zásilky kokainu cílil primárně na trh ve Spojených státech amerických, kde rychle ustavil perfektně fungující prodejní síť. S přepravou nejprve nebyl žádný problém. Americký turista v Kolumbii napěchoval několik desítek kilogramů drog do zavazadel a automobilem nebo obyčejnou leteckou linkou je přepravil domů, aniž by ho někdo příliš kontroloval. Jakmile pravidla na amerických celnicích přitvrdila, Escobar již měl dostatek prostředků k nákupu vlastních letadel, která několikrát do týdne přivážela zásilky na stále hladovější severoamerický trh.
Potřeboval-li více peněz na provozní náklady, pomocnou ruku nabídli ochotní investoři. Prodával totiž „akcie“, podíly na příští letadlo. Pokud stroj doletěl a kokain se rozprodal, výdělek dosahující někdy až půl milionu dolarů se rozdělil mezi investory. Pokud se něco pokazilo a náklad byl zabaven, Escobar ostatním vyplatil ušlý zisk z vlastní kapsy. Pro akcionáře, mezi něž se řadili politici, policejní a armádní velitelé, vysocí státní úředníci, soudci a další zkorumpované elity, tedy bylo riziko minimální.
Všechny obchody Escobar řídil z Medellínu, kde koncem sedmdesátých let získal pevné struktury kartel, spojený ze skupin několika narkobaronů. V čele stál triumvirát Escobar, Carlos Lehder Rivas a Jorge Luis Ochoa Vásquez. Zanedlouho se ukázala potřeba vybudovat překladiště blízko amerických břehů. Medellínský kartel proto koupil ostrůvek Norman´s Cay náležící k Bahamám, jen asi hodinu letu od Floridy. Vzniklo zde letiště, přístav, hotel, obytné domy, sklady a samozřejmě rafinerie pro zpracování drogy. Členové kartelu se nezdráhali nemilosrdně likvidovat konkurenci (především z mocného kartelu z Cali na západě) i představitele kolumbijského státu.
Pablo dobrodinec
Dolary z Escobarova zlatého dolu se nesypaly jen do kapes mafiánů, ale profitoval z nich doslova celý Medellín. Stovky a možná tisíce lidí se zapojily do obřího řetězce, kde každá součástka plnila důležitou úlohu. Od náctiletých kurýrů po stařenky, které vysedávaly na zápraží a vysílačkou hlásily, pokud se blížila policie.
Don Pablo oficiálně vystupoval jako obchodník s realitami a plnými hrstmi rozdával na všechny strany. Nechal postavit přes pět set bytů pro nejchudší, hřiště a sportovní kluby, kanalizaci, školy, kostely, kvalitní silnice, zavedl osvětlení. Aby na veřejnosti udržoval neposkvrněnou pověst, zakoupil noviny Medellín Civico, které psaly, co dobrého pro komunitu vykonal. Jako vášnivý fanoušek fotbalu vložil mnoho peněz do medellínského klubu Atlético Nacional a zařadil se také mezi nejštědřejší sponzory kolumbijské reprezentace.
V dobách největšího rozmachu, počátkem osmdesátých let, Escobarovo impérium prodávalo až patnáct tun kokainu s výdělkem přes sedmdesát milionů dolarů denně. Velký šéf nemusel nijak šetřit a necelých sto mil od Medellínu si postavil luxusní sídlo zvané Hacienda Nápoles. Sestávalo z řady rezidencí ve španělském koloniálním stylu, zoologické zahrady, ranče, býčí arény, letiště s hangáry, závodiště motokár, muzea historických automobilů, rozlehlých sadů a dalších vymožeností. Zároveň u karibského pobřeží Kolumbie vlastnil dvacet sedm korálových ostrůvků, kde vyrostly další nemovitosti.
Escobarova popularita stoupala ke hvězdám. Domníval se, že může dosáhnout ještě výš a zatoužil po úspěších na politickém kolbišti. Vstoupil do strany Nuevo Liberalismo (Nový liberalismus) a roku 1982 byl zvolen poslancem dolní komory parlamentu. Strana skončila třetí se ziskem 580 000 hlasů a jedenácti poslaneckých křesel. V Bogotě ovšem platila jiná pravidla než v Medellínu. Na nejbližším zasedání se dostal pod všeobecný tlak, dokonce od kolegů z vlastního tábora, že jeho kampaň byla vykoupena krví a narkopenězi. Parlamentní komise přinesla pádné důkazy a Escobar byl potupně zbaven mandátu. Štědré nabídky úplatků tentokrát kýžený efekt nepřinesly.
Nepřítel státu
Úplatné kolumbijské úřady do té doby nečinily obchodní expanzi žádné potíže, nicméně do rozbíjení Escobarových sítí se nyní naplno zapojila americká protidrogová centrála DEA. Reaganova administrativa ve Washingtonu stanovila drogovou problematiku za svou prioritu a požadovala po kolumbijské vládě souhlas k extradici jejích občanů zapojených do obchodu s drogami do USA. Roku 1984 kolumbijský prezident příslušný zákon podepsal.
Medellínský kartel dostal strach a pokusil se domluvit s vládou na imunitě v trestním řízení výměnou za úhradu národního dluhu ve výši deseti miliard amerických dolarů. Nejvyšší představitelé státu se tentokrát nenechali koupit, dohodu odmítli a pro začátek zkonfiskovali tisíc kilometrů čtverečních plantáží s kokou. Escobar zuřil a vyhlásil politikům válku. Zemi zachvátila vlna vražd a teroru.
Narkobaron údajně nařídil likvidaci až tří tisíc lidí, včetně ministra spravedlnosti a dvou prezidentských kandidátů, a nechal nastražit několik set bomb a náloží. Při krvavých přestřelkách s armádami Medellínského kartelu a nájemnými vrahy (sicarios) zemřelo až dva tisíce vojáků a policistů.
Escobar se spojil s levicovým guerillovým Hnutím 19. dubna, jehož bojovníci 6. listopadu 1985 zaútočili na justiční palác v Bogotě, zabili polovinu soudců Nejvyššího soudu a spálili množství spisů a důkazních materiálů. Žhavý kandidát na prezidenta Kolumbie v roce 1989 Cesar Gavirio Trujillo avizoval nelítostný boj s drogovými bossy. Escobar nechal 27. listopadu explodovat civilní letoun společnosti Avianca se sto sedmi cestujícími, kterým měl nepohodlný politik letět. Trujillo však na poslední chvíli změnil plány a zachránil si život.
Pablo Escobar na jednu stranu dosáhl svého, protože došlo ke změnám v kolumbijské ústavě, jež vydávání občanů do jiných zemí zakazovaly. Zároveň ale terorem obrátil veřejné mínění proti sobě, a to dokonce v samotném Medellínu. Stahovala se kolem něj smyčka, kromě bezpečnostních složek a Američanů se ocitl rovněž v hledáčku znepřátelených gangů a kartelů.
TIP: Charles Manson: Šílený příběh šíleného zločince
V roce 1991 došel k závěru, že je třeba vydat se za určitých podmínek k dispozici úřadům. Právníci vyjednali, že bude na pět let umístěn do vězení dle vlastního výběru. Nedaleko Medellínu tak pro sebe a své nejvěrnější vybudoval La Catedral, luxusní privátní kriminál, kde nechybělo fotbalové hřiště, bazén, umělý vodopád, jazzový klub, vířivka, bar, celý arzenál zbraní a další vymoženosti. Ale mnoho se nezměnilo, Pablo odtud dál řídil obchody. Vydržel zde rok, do června 1992. Úřady tehdy připravily zátah, který měl Escobara lapit a převézt do normální věznice. O plánu se ovšem dozvěděl a proklouzl z obklíčení.
Štvanec
Od útěku z La Catedral si Escobar připadal jako štvaná zvěř. Matku, ženu a dvě děti poslal do bezpečí, ale i rodina se musela neustále přesouvat a ukrývat. Samotný boss v obklopení nohsledy často měnil místa pobytu a neustále se musel ohlížet přes rameno. Byla ustavena speciální americko-kolumbijská armádní jednotka, která měla jediný cíl. Chytit Escobara živého či mrtvého. Americké satelity a odposlouchávací technika přinesly své ovoce. Pátrací jednotky nalezly Escobara v domě uprostřed Medellínu.
Při divoké přestřelce 2. prosince 1993 se snažil opět uniknout přes střechy okolních budov, ale byl několikrát zasažen a na místě zemřel. Pohřbu se zúčastnilo 25 000 lidí, ale většina země si oddychla.