Kauza airacobra: výkonný typ, nebo propadák? II.část

O tom, že airacobra v očích amerického armádního letectva neobstála, vypovídá mimo jiné hodnocení typu v oficiální historii USAAF: „Obzvláštním zklamáním byla P-39, jejíž malý dostup, slabá stoupavost a relativní neobratnost přiváděly piloty do rozhodující nevýhody všude, kde bojovali.“ Zklamání dokládají také přezdívky, které P-39 získaly, „Iron Dog“ („kovový pes“) a „Buffalo Vibrator“ („vibrátor z Buffala“). První pravděpodobně souvisela s hmotností a slabými výkony, druhá s nepříjemnými vibracemi přístrojové desky způsobenými dálkovým náhonem vrtule.

Hodnocení USAAF

Vedle nedostatečných výkonů ve středních a velkých výškách vadily rovněž některé záludnosti v letových vlastnostech, byť o tom, zda byla airacobra skutečně tak nebezpečným letounem, jak se někdy uvádí, se vedou spory. Piloti se v každém případě obávali nekontrolovaného pádu v podobě ploché vývrtky, ke kterému mohlo dojít náhle poté, co se po spotřebování paliva a vystřílení munice těžiště posunulo poněkud vzad. Letci zaujímali rezervovaný postoj také k základní koncepci airacobry.

Pomyšlení, že mají masu pohonné jednotky přímo za svými zády, jim pochopitelně nebylo nijak příjemné. Neobvyklé řešení kryté kabiny s automobilovými dvířky neposkytovalo tolik výhod, kolik předpokládali konstruktéři. Výhled poskytovala bezpochyby dobrý, ale větším pilotům činil problémy nástup i výstup a opuštění stroje ve vzduchu se pro ně stalo noční můrou.

Při seskoku padákem totiž poměrně často docházelo ke zranění pilota kvůli nárazu do ocasních ploch. Řada pilotů USAAF hodnotila smíšenou střeleckou výzbroj airacober  (u P-39D 37mm kanón pálící dutou hřídelí vrtule, dva synchronizované 12,7mm trupové kulomety a čtyři volně mimo okruh vrtule pálící 7,62mm křídelní kulomety) jako méně účinnou než baterie 12,7mm kulometů umístěných do křídla P-40, P-51 i P-47.

Při palbě ve vzduchu vedené zejména proti vzdálenému cíli letcům vadily rozdílné balistické charakteristiky tří druhů užitých zbraní (u P-39Q jen dvou – kulomety byly standardizovány na ráži 12,7 mm). Účinek 37mm  kanónu v cíli byl nicméně smrtící: ke zničení nepřátelského letounu mohl stačit jediný zásah. Mnoho pilotů jej ovšem kvůli obtížnosti střelby, malé kadenci a častému zasekávání považovalo za pouhou mrtvou váhu. Zde je ovšem nutno zdůraznit, že úspěšnost ve střelbě se 37mm kanónem zcela závisela na úrovni výcviku.

V rudém letectvu

P-39 představovaly nejpočetnější a také nejvýznamnější stíhací typ dodávaný do SSSR na základě zákona o půjčce a pronájmu. Stalinův Sovětský svaz získal z USA 4 719 až 4 746 (údaje se liší) P-39 různých verzí. Dalších 212 poskytla Velká Británie (na místo určení ovšem dorazilo jen 158 strojů). Sověti pak podle svých dokumentů převzali do stavu celkem 4 952 airacober.

Dodávky P-39 do SSSR začaly již koncem roku 1941 a první jednotkou, která s nimi na východě zasáhla do bojů, se stal v květnu 1942 19. gardový stíhací letecký pluk (19. GIAP). Od následujícího roku počet jednotek vybavených těmito letouny kontinuálně rostl a nebe nad východní frontou se stalo hlavní oblastí působení airacober. V letech 1942 a 1943 bylo na frontě nasazeno na 25 stíhacích leteckých pluků sovětského vojenského letectva (VVS RKKA) vyzbrojených P-39. Letouny používalo také sovětské námořní letectvo.

Stále větší počet airacober sloužil rovněž u jednotek protivzdušné obrany státu (na konci války osm pluků). Dohromady na sovětské straně za války létalo více než 50 pluků P-39. Výsledky airacober u VVS RKKA byly skutečně vynikající: ze čtyř nejúspěšnějších sovětských stíhačů druhé světové války vybojovali tři z nich podstatnou část svých sestřelů právě v jejich kabinách!

Kolem stovky pilotů získalo za bojovou činnost na P-39 Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR a z celkem 27 sovětských stíhačů, kteří byli takto vyznamenáni dvakrát, jich na airacobře létalo 11. Alexandr Ivanovič Pokryškin, který 20 ze svých celkových 56 sestřelů docílil právě na P-39, byl hrdinou SSSR dokonce trojnásobným.

Mezi nejvýznamnější sovětské uživatele airacober patřila elitní 9. gardová stíhací letecká divize (9. GIAD), která je nasazovala až do závěru války. Velení jí přiznalo 1 147 vítězství získaných z velké části letci bojujícími právě na airacobrách. Dohromady 56 jejích pilotů získalo titul Hrdina Sovětského svazu. U 9. GIAD vedle Pokryškina (dříve velitel 16. GIAP, od dubna 1944 velitel celé divize) exceloval s 61 sestřely (55 samostatnými a šesti dosaženými ve spolupráci) Grigorij Andrejevič Rečkalov, který se stal vůbec nejúspěšnějším pilotem airacobry: zbraněmi americké stíhačky vybojoval plných 50 sestřelů.

Airacobry vydržely v sovětské prvoliniové výzbroji až do konce války. V květnu 1945 sloužilo ještě 3 078 exemplářů a dalších 691 airacober v téže době létalo u námořního letectva. Vezmeme-li v úvahu celkový počet dodaných P-39, pak tvrdou bojovou službu přečkal neobvykle vysoký počet strojů. Dohromady bylo do 1. května 1945 ztraceno 2 202 sovětských airacober, z toho 887 během roku 1944. Podle statistik na jednu ztracenou P-39 připadalo 122 bojových vzletů a čtyři zničené nepřátelské letouny! P-39 se v prvoliniové výzbroji sovětského vojenského letectva udržely až do začátku 50. let: ze sovětského úhlu pohledu šlo evidentně o neobyčejně úspěšný typ, i když po skončení Velké vlastenecké války byl z ideologických důvodů jejich význam snižován a zatajován a naopak zdůrazňovány technické problémy.

Výhody amerického stroje

U země P-39 (zejména v pozdějších verzích) disponovala vynikajícími výkony. P-39N vystoupala do 4 575 m za 3,8 minuty a ve 2 956 m dosahovala maximální rychlosti 642 km/h, což z airacobry této varianty činilo v nižších výškových hladinách velice nebezpečného protivníka dokonce i pro takové typy, jako byl Messerschmitt Bf 109G-6 a Focke-Wulf Fw 190A.

Američané nedokázali, a vzhledem k charakteru střetnutí ve Středomoří a nad západní Evropou ani plně nemohli, bojové hodnoty P-39N a P-39Q využít. O to více se to podařilo sovětským stíhačům. Vzdušné souboje nad východní frontou totiž probíhaly podstatně níže, právě v oblastech, kde byla airacobra nejhodnotnější. Obliba P-39 mezi sovětskými piloty ovšem neplynula pouze z výkonů, ostatně podle testů sovětského zkušebního ústavu airacobra již roku 1943 parametry nijak nepřekonávala sovětské typy Jak-1b, Jak 7b, Jak-9 a La-5.

Americká stíhačka totiž vedle slušných výkonů a silné výzbroje, které si Sověti na rozdíl od Američanů vysoko cenili, sovětským letcům jako bonus nabízela mnohé další u domácích typů neobvyklé přednosti. V prvé řadě šlo o vysokou úroveň dílenského zpracování, kvalitní a spolehlivé a pro techniky snadno dostupné systémy. Motor sice vyžadoval vyšší kulturu údržby než sovětské pohonné jednotky, ale při jejím zvládnutí vyžadoval generálku po 300 až 350 letových hodinách, což byla podstatně delší lhůta než u domácích protějšků. Například stíhačky Jak všech typů trpěly u svých motorů výrazně nižší životností, způsobenou chronickým přehříváním a neustálými úniky kapalin.

Sovětští piloti si také oblíbili vynikající výhled z „luxusně“ řešené kabiny (jakost organického skla P-39 byla s rychle žloutnoucím sovětským plexisklem zcela nesrovnatelná), kvalitní radiostanici, opět co do hodnoty nesouměřitelnou se sovětskými protějšky, a velmi dobrou pasivní ochranu (vedle pancéřování chránil pilota před palbou zezadu také blok motoru). Díky celokovové konstrukci šlo o stroj bezpečný, mnohem méně náchylný k požárům než sovětské letouny. Jeden ze sovětských pilotů uvedl, že se v airacobře „cítil jako v trezoru“.

Díky pevné konstrukci střední části trupu s ní nouzové přistání přežilo podstatně více sovětských pilotů než s ostatními domácími typy. K její oblibě v sovětském letectvu přispěl i fakt, že na rozdíl od ostatních západních typů nepředstavovala nijak rozměrný stroj. Šlo naopak o nejmenší z angloamerických stíhaček, která svou koncepcí, navzdory své extravagantnosti z typů dodávaných na základě smlouvy Lend-lease, nejvíce připomínala letouny domácí konstrukční školy. Celkově pozitivní dojem a vynikající hodnocení nemohly změnit ani u sovětského válečného letectva zaznamenané problémy s náhlými pády do ploché vývrtky a defekty ocasních ploch.