Katolíci vs. protestanti: Reformace proměnila tvář habsburského soustátí

Dne 31. října 1517 augustiniánský mnich Martin Luther přibil na dveře chrámu v saském Wittenberku svých 95 tezí. Reagoval jimi zejména na tehdejší tíživou situaci v říši. Předmětem jeho tezí se stala zejména kritika obecně nepřijatelné odpustkové praxe a v širším kontextu také kritika světského panování církve, dále se v nich ostře vymezil proti instituci papežství. Luther mohl při šíření svého učení, které silně oslovilo soudobou společnost zejména ve východní části říše, využít postupně se rozšiřujícího knihtisku.

Dalším aspektem Lutherova reformačního úspěchu se stala ochrana, kterou kazateli poskytoval saský kurfiřt Fridrich III. Moudrý. Luther proslul rovněž jako odpůrce kněžského celibátu a v roce 1525 se oženil s jeptiškou Kateřinou de Bora. Základy nové luteránské víry byly položeny.

Dva proudy jedné řeky

Římský král a posléze císař Karel V. ani s pomocí svého bratra Ferdinanda nedokázal šíření nového nekatolického náboženství zabránit. Eliminovat jej nedokázala ani papežská stolice, jež Luthera opakovaně exkomunikovala a nechávala ničit jeho spisy. Luther přestál ataky katolické strany, která se jej snažila umlčet, ale nakonec byl po říšském sněmu ve Wormsu roku 1521 samotným Fridrichem III. „unesen“ do bezpečí na hrad Wartburg, kde strávil následující rok a půl v izolaci. Přeložil tu Nový zákon do němčiny, což se dodnes považuje za jeho klíčové dílo. Luther svým vystoupením odstartoval poměrně masové hnutí, které do konce třetí dekády 16. století dokázalo rozdělit Evropu na dva směry: katolický a protestantský. 

Vedle Lutherovy reformace se počátkem dvacátých let profilovala i reformace švýcarská, těsně spojená se jménem teologa Ulricha Zwingliho. Ten za svého působení v Curychu formuloval své reformní ideje, jejichž nejvýraznějším prvkem bylo obrazoborectví – tedy vyčistění původně katolických svatyň od modloslužebných obrazů či soch. Tento radikalismus jej odlišoval od Luthera, se kterým se názorově střetl v několika disputacích.

Zwingli se postupně názorově a politicky rozešel také se sektou novokřtěnců, která se v Rakousích dostala do konfliktu s arcivévodou Ferdinandem. Ten svou moc demonstroval veřejnou popravou některých jejích vůdčích osobnosti, načež část členské základny z Rakous odešla a usadila se na jižní Moravě.

Cesty nové víry

Lutherovo učení poměrně záhy proniklo i do Čech, i když oproti říši v daleko menším rozsahu. K jeho šíření přispěla zejména skutečnost, že osoby reformátorů byly společensky snáze akceptovatelné než například Hus a jeho stoupenci o století dříve. Je ovšem nezbytné podotknout, že náboženská struktura českých zemí první čtvrtiny 16. století byla velice spletitá a komplikovaná. Žila zde jednak utrakvistická většina, dále katolická minorita a stoupenci Jednoty bratrské, ale také potomci táborského radikalismu, starokališníci a židé. 

Pro rozšíření luteránství do českých zemí mělo velký význam německé obyvatelstvo v pohraničních oblastech království. Důležitou se v tomto ohledu ukázala oblast Podkrušnohoří, a to zejména v době, kdy na české straně kolem budoucího Jáchymova nastávala konjunktura hornického řemesla. Právě tudy se skrze spojení s podobnými podniky v Sasku nové náboženství mohlo vcelku nerušeně šířit, a již počátkem dvacátých let 16. století působili díky tomu luterští duchovní na řadě severočeských panství, například v Děčíně či v Benešově nad Ploučnicí.

Odlišná situace se přirozeně odvíjela v českém vnitrozemí či přímo v hlavním městě. Paralelně s prvními luterskými „vlaštovkami“ zároveň ožívala tradice předhusitských a husitských kazatelů – jistě ne náhodou vycházely od roku 1520 poprvé tiskem Husovy a Chelčického spisy. 

V dalších desetiletích se spektrum náboženských hnutí v zemích Koruny české ještě rozšířilo o recepci myšlenek reformátora Jana Kalvína, který působil v Ženevě. Ke kalvinismu se začala od poloviny 16. století zvolna obracet i Jednota bratrská, která tehdy prošla výraznou ideovou proměnou ve vztahu ke vzdělání a světské moci. Řada jejích členů a sympatizantů odcházela studovat do zahraničí, mnozí právě do Ženevy. Je třeba brát v potaz, že Čechy jako „kacířská“ země měly již déle než století bohaté zkušenosti s různými proudy nekatolické a reformní věrouky. Právě tato duchovní pluralita vyznání stejně jako slabost katolického náboženství charakterizovala dobu, kdy na český trůn nastoupil Ferdinand I. 

Jak zabránit reformaci?

Jestliže jednou z klíčových myšlenek při nástupu habsburských bratří na římský, respektive český trůn byla ochrana katolického náboženství, vývoj dvacátých let 16. století je musel takřka denně přesvědčovat o tom, jak složitý a téměř nerealizovatelný úkol na sebe vzali. Zkusili jej posléze redukovat na pokus o potlačení reformního vývoje, ale ani to se jim nemohlo podařit. Nová učení totiž hned od svého vzniku získávala mocnou oporu v širokých společenských vrstvách včetně aristokracie. Pro ozdravění katolicismu se v podstatě nabízela pouze jediná cesta – koncil, jenž by byl schopen nastolit debatu o základních otázkách. Šlo o problematiku jednoty křesťanstva, evropské protireformace a očištění katolických institucí od korupčních a nepotických nánosů. Ovšem evropská politická situace, komplikovaná nevyřešeným poměrem mezi Habsburky a papežskou stolicí, stála svolání koncilu v cestě.

Jako možná varianta vyřešení alespoň části náboženských problémů v království se pro krále Ferdinanda I. jevila idea „přetáhnutí“ českých utrakvistů do katolického tábora. Její uskutečnění bylo z kališnické strany podmíněno ústupky, jež se nakonec zhustily do dvou základních bodů. Šlo o schválení kompaktát papežem a o požadavek na obnovení pražského arcibiskupství, přičemž by nový pražský presbyter měl povinnost světit i utrakvistické kněze. Jednání, která v naznačeném směru vedl Ferdinandovým jménem v Římě roku 1533 a 1536 jeho poradce v náboženských otázkách, vídeňský arcibiskup Johann Fabri, však za poněkud nejasných podmínek ztroskotala. Za dané situace bylo uskutečnění Ferdinandova záměru velmi problematické. 

Koncil skýtá naději

Vrcholné shromáždění katolické církve představoval vždy koncil. Patrně ne náhodou se v první třetině 15. století se konala hned tři taková shromáždění – v Pise, Kostnici a Basileji. Císař Karel V. tedy začal v této věci vyvíjet aktivitu až po více než stoleté proluce, neboť první pokus o svolání koncilu provedl až roku 1542. V Tridentu se však tehdy sešlo pouhých deset biskupů, tudíž celý plán zkrachoval.

TIP: Cesta k náboženské svobodě: Souboj katolíků, luteránů a kalvinistů v zemích českých

Situace na poli reformace se v průběhu první poloviny 16. století velmi zkomplikovala. Stále tu chybělo poznání základního protikladu, totiž že zde existují dvě náboženství, která by se měla vzájemně „srovnat“. U protestantů to přirozeně znamenalo očekávání, že budou na nějakém budoucím koncilu katolickou stranou uznáni. Říšský sněm ve Wormsu roku 1545 ukázal na nosnost této myšlenky, a ještě ve stejném roce začal v Tridentu (na „druhý pokus“) koncil, který postupně přivedl evropskou společnost k zásadním změnám v církevních poměrech.