Katedrála Notre-Dame v Chartres: Nebeský řád a harmonie zakleté v kameni
Egyptské pyramidy, ale i gotické a barokní stavby nás dodnes udivují precizním provedením a propracovanou výzdobou. Při bližším pohledu však odhalují ještě další, méně známou tvář. Dávní stavitelé do nich totiž často ukryli i číselné vzorce naznačující, že jejich vědomosti sahaly podstatně dál, než si myslíme
„Je celá z kamene, má nádhernou a pevnou klenbu, která jistě přečká až do dnů posledního soudu. Proporce vyjadřují nebeský řád, architektura se číselnou harmonií podobá hudbě.“ Zmíněnými slovy popsal královský kronikář Vilém Bretaňský jednu z největších gotických sakrálních staveb a nejvýznamnější mariánskou svatyni ve Francii – katedrálu Notre-Dame v Chartres. Podle dalších pramenů je v jejích 2 000 kamenných postavách, třech velkých rozetách a 176 oknech s malbami na skle zaznamenáno celé Písmo svaté.
Seriál o symbolice čísel velkých staveb
- Pyramidy v egyptské Gíze
- Symbolika čísel v Bibli
- Katedrála Notre-Dame v Chartres
- Bazilika Saint-Remi v Remeši
- Santiniho Zelená hora
Výstavba gotického chrámu nad řekou Eure započala roku 1194. Posvátné místo však mělo mnohem delší tradici: Kdysi se tam prý nacházela druidská svatyně a od 8. století pak románský kostel, jenž se stal v 11. století obětí ničivého požáru. Práce na katedrále každopádně postupovaly překvapivou rychlostí, a již roku 1260 tak mohla být slavnostně vysvěcena.
Tři tabule nesou grál
„Tři tabule nesly grál…,“ praví středověká legenda, z níž vycházel francouzský spisovatel a cestovatel Louis Charpentier, který zkoumání zmíněného svatostánku, respektive číselné symboliky v jeho zdech, zasvětil podstatnou část života. Podle něj lze v půdorysu slavné katedrály skutečně odlišit tři tabule: nejprve obdélníkovou, poté čtvercovou a nakonec kruhovou.
Poslední zmíněná má průměr 26,17 m a představuje slavný labyrint, který podle tradice sloužil jako výchozí místo pro kruhový iniciační obřad poutníků, vedený svého času samotným biskupem. Celkem 365 bílých kamenů utváří jedenáct soustředných kruhů rozdělených na čtyři kvadranty. Uprostřed se dřív nacházel mosazný ornament symbolizující Krista nebo též osvícení. Obklopovala jej šestilistá rozeta, která se jako vyjádření hvězdné povahy Boha běžně používala už v sumerském, babylonském, židovském a římském umění.
Historikové zdůrazňují vztah mezi růžicí labyrintu a velkým rozetovým oknem v západní části katedrály: Okenní růžice má totiž přibližně stejný průměr jako labyrint a navíc se její střed nachází 32 m nad podlahou, což se přibližně shoduje se vzdáleností středu labyrintu od vchodu do katedrály. Pomyslně tedy oba body spojuje rovnoramenný trojúhelník. Propojení má ovšem především duchovní symboliku: Zatímco rozetové okno znázorňuje Krista obklopeného čtyřmi jezdci Apokalypsy a anděly troubícími na polnice posledního soudu, bludiště představuje peklo, z něhož musí Ježíš nejprve uniknout, aby dosáhl vzkříšení.
Na zlatém půdorysu
Posvátný střed katedrály leží někde mezi druhým a třetím okenním výklenkem kůru, kde do 16. století stával i původní oltář. Asi 37 m pod tímto bodem se nachází hladina vody ve studni s údajně zázračnými léčivými účinky. Opačným směrem se do stejné výšky tyčí vrchol gotické klenby.
Základní půdorys Chartres byl pravděpodobně narýsován cíleně podle tzv. zlatého řezu (viz Konstanta lahodící oku), což je poměr o zaokrouhlené hodnotě 1,618. Všechny vzdálenosti mezi sloupy i délka chrámové lodi, bočních lodí a kůru totiž odpovídají násobkům zmíněného čísla.
Zajímavá je také orientace celé stavby směrem k bodu, kde při letním slunovratu vychází slunce. Místo, kam tohoto červnového dne dopadají polední paprsky, vyznačuje údajně i jediná světlá dlaždice v jinak tmavém okolí. Takové uspořádání svědčí o záměrné spolupráci astronoma, geometra, skláře i kameníka, kteří se na stavbě chrámu podíleli.
Konstanta lahodící oku
Jako zlatý řez (latinsky „sectio aurea“) se označuje poměr, který co nejvíce „lahodí“ lidskému zraku. Tyto proporce si oblíbili zejména umělci v době renesance a ve shodě se svými antickými vzory se nebáli použít přímo jejich geometrickou (či matematickou) definici: U úsečky je zlatý řez vytvořen rozdělením na dvě části tak, že poměr větší části k menší je stejný jako poměr celé úsečky k větší části. Totéž je možné aplikovat třeba na výšku a šířku plátna obrazu a pracovat s průsečíky těchto linií. Pro milovníky matematiky je zlatý řez vyjádřen zápisem b/a=a/(a+b). Zlatý řez se objevuje často i v přírodě. Jeho opakováním totiž vzniká tzv. Fibonacciho posloupnost. Ta mimo jiné popisuje rozvíjející se logaritmickou spirálu, která přirozeně vzniká postupným růstem – jako třeba v případě ulit některých plžů nebo šupin šišek.
Řekové měli zlatý řez v oblibě také proto, že jeho poměr nelze zapsat žádným číslem s konečným počtem desetinných míst (tzv. iracionální číslo). Zvládne to pouze zlomek (1+√5)/2, což přibližně odpovídá 1,62. Pro praktické účely tedy umělci při kompozici obrazu či fotografie často rozdělují plochu na třetiny: Poměr je potom 1,5 a autor ví, že zlatý řez je „o něco více ke krajům“.
