Kanadský Klondike: Co zbylo ze zlaté horečky?

Rýžovací pánev se v 19. století proměnila v nový symbol naděje na lepší budoucnost. Okolo roku 1830 se podařilo objevit zlato v okolí sibiřského Tomsku a následná horečka udělala z několika obyčejných „mužiků“ bohaté pány – samozřejmě hned poté, co čtyřicet procent výnosu odevzdali do carské pokladny. Traduje se, že jeden z úspěšných prospektorů tam rozdával své navštívenky vyražené do plátků skutečného zlata.

Pohádky o zázračném zbohatnutí nedaly spát ani dobrodruhům v Americe, a když v roce 1848 přišla velkolepá novina, že nemalé podzemní poklady ukrývá i Kalifornie, opustilo tři sta tisíc lidí své domovy a vypravili se hledat štěstí. Neodradil je ani fakt, že šance na úspěch byla ve skutečnosti mizivá: Pravděpodobnost, že objev ložiska povede k vybudování celého dolu, dosahovala jen desetiny procenta. Zhruba po sedmi letech tak horečka opadla a drtivá většina hledačů bohatství se vrátila domů s prázdnou – pokud se vůbec vrátili. Podvýživa, alkoholismus a tvrdá práce totiž podlomily zdraví nejednoho z nich. Zdálo by se tedy, že společnost dostala cennou lekci, ale vidina třpytivého kovu byla očividně silnější.

Třpyt mezi lososy

V roce 1883 se poprvé prokázaly zásoby zlata na kanadské řece Yukon. Vlastně se nejednalo o úplnou novinku. Místní indiáni o zlatých zrncích věděli, ale nepřikládali jim žádnou váhu. První prospektoři, kteří do oblasti pronikli počátkem století, považovali jejich zprávy za legendy a raději se vrhli na budování obchodu se zaručeným výnosem – tedy na lov kožešinových zvířat. Trvalo pak desítky let, než vzal někdo slova domorodců vážně a provedl seriózní průzkum. Ukázalo se, že se zlato kolem Yukonu opravdu nachází, ale výnosy nebyly nijak velké. Přesto se na místo stáhly stovky zlatokopů.

Přelom přišel roku 1896, když tři prospektoři – Američan George Carmack a indiáni Skookum Jim Mason a Tagish Charlie – zabořili mísy do písku v ohybu řeky Thron-Duick, které se později začalo říkat Klondike. Hledali v místě přítoku potoka, jenž následně dostal příhodné jméno Bonanza neboli „úspěch“, protože se jim v pánvích zachytilo neuvěřitelné množství zlatých zrnek. Okamžitě si pozemek zaregistrovali jako „claim“, což se z příslušného úřadu velmi rychle rozneslo a zlatá horečka na Klondiku byla na světě.

Zpráva nemohla přijít ve vhodnější dobu, neboť Spojené státy tehdy svírala hospodářská krize a cenné papíry či bankovky rapidně ztrácely na hodnotě – na rozdíl od zlata. Navzdory všem rizikům se o cestu na severozápad najednou zvedl enormní zájem. Mezi ty, kdo věřili, že se právě na ně usměje štěstí, patřil i starosta Seattlu. Rezignoval proto na svoji funkci a vyrazil do Kanady. 

Na podobnou výpravu se následně vydalo bezmála sto tisíc mužů, nicméně s kýženým ziskem se jich domů vrátil pouhý zlomek. Už jen dorazit na vzdálené místo uprostřed divočiny nedokázal zdaleka každý. Uvádí se, že cíle dosáhlo pouhých třicet až čtyřicet tisíc odvážlivců, tedy méně než polovina, a z toho odhadem jen pět tisíc nalezlo zlato. „Z Klondiku jsem si domů nepřivezl nic kromě kurdějí,“ napsal prý spisovatel Jack London, který se na kanadský sever osobně vypravil rok poté, co prospektoři oznámili objev zlata.

Led a bahno

Do přístavu Skagway, který ležel ke zlaté říčce nejblíž, jezdilo do února 1898 na pravidelné lince ze San Francisca hned jednačtyřicet lodí. Pasažéry však následně čekala náročná pěší cesta skrz ledovcová údolí a po příkrých kamenitých stezkách, kde obstáli jen ti nejhouževnatější. Číhaly na ně totiž nespočetné nástrahy, od příkrého terénu – s nímž si mnohde neporadila ani tažná zvířata, takže zlatokopové museli nést veškeré své vybavení na zádech – až po riziko lavin. Na trase zvané White Pass neboli „bílý průsmyk“ zahynulo podle odhadů až tisíc koní, přičemž převážně uvázli v hlubokém bahně. 

Paradoxem zůstává, že cesta za zlatem vyžadovala úspory nejméně ve výši tisíce dolarů. Právě tolik totiž stál lodní lístek, a v přepočtu na dnešní kurz by tedy vyšel asi na osm set tisíc korun. 

Rozhodně se ovšem nejednalo o nějaký „Divoký západ“ a kanadské úřady si dobře hlídaly, kdo těží, kde a za jakých podmínek. Nařídily například, aby si každý příchozí vzal s sebou potraviny na celý rok čili o celkové hmotnosti zhruba 450 kilogramů – což obvykle znamenalo, že dotyční museli danou cestu absolvovat i víc než dvacetkrát. K povinné výbavě předepsané vládou pak patřily rovněž oděvy, lékárnička, sítě proti hmyzu, předměty osobní hygieny či výbava na stanování.

Města duchů

K vedlejším, třebaže zcela očekávatelným efektům zlaté horečky na Klondiku patřil rychlý rozvoj tamních osad, které se doslova před očima proměnily v města. Obzvlášť křiklavý příklad nabízelo Dawson City, jež v roce 1898 představovalo největší kanadské sídlo na sever od Winnipegu. Dva roky po vypuknutí zlaté mánie tam žilo na třicet tisíc lidí, ale drtivá většina z nich záhy odešla a roku 1902 se počet místních smrsknul na pouhou čtvrtinu. Dnes má obec necelé dva tisíce obyvatel… 

Jako město duchů působí také současné Barkerville. Po objevení zlata v roce 1862 vyrostlo zmíněné městečko prakticky přes noc, ale záhy po vytěžení o několik let později opět téměř zaniklo. Za své jméno vděčí anglickému prospektorovi Williamu Barkerovi. Když narazil na mocnou zlatou žílu, dorazily tisíce hledačů a s nimi i poptávka po holičích, barmanech a hoteliérech. Dnešní Barkerville tvoří živoucí odkaz dávno minulé éry. Nachází se tam zhruba 125 původních budov, které prošly v polovině 20. století rekonstrukcí do své někdejší podoby. V místě se konají kulturní akce připomínající slavnou minulost, takže osada funguje coby obdoba westernových městeček u nás: Dá se tam navštívit škola, soud, kovářství i saloon, a kdo má chuť, může si sám vyzkoušet rýžování.

Subarktický zádrhel

Ačkoliv éra zlaté horečky dávno minula, zůstávají Yukon i sousední Aljaška významnými producenty zlata. Změnily se ovšem technologie a nově umožňují využít i dříve nedostupná ložiska. Kdysi omezovala těžbu zejména logistika. Odlehlost krajiny znamenala špatné dopravní spojení, tudíž nebylo možné na místo převézt těžkou techniku a většina prací probíhala manuálně. Pokud se zlato vyplavovalo v řece ve formě prachu a nugetů, postačovalo písek promývat v pánvi. Nicméně skutečně bohatá naleziště mají podobu zlatých žil ukrytých hodně hluboko: Například depozit objevený Barkerem spočíval šestnáct metrů povrchem. Těžit se však dalo jen pomocí krumpáčů a lopat.

Aby se zjistilo, kde se vůbec vyplatí zarýt do země, vykopávaly se menší průzkumné sondy. Jenže v místním klimatu je půda pod povrchem zmrzlá, tudíž si prospektoři museli pomáhat zapalováním ohňů a později se spoléhali na rychlejší rozmrazování permafrostu s využitím páry. Lopaty postupem času nahradily mechanické pumpy, jež vymývaly zeminu. I těžba vyplavováním byla ovšem náročná na práci a čas, takže většina hledačů své úsilí brzy vzdala a zlatá horečka na Klondiku během tří let opadla. Na Yukonu se sice těžilo dál, ale místo individuálních dobrodruhů se tam přesunuly soukromé společnosti. 

Skutečný rozmach hloubkové těžby přišel o půl století později. V roce 1942 dokázala kanadská vláda postavit skrz dříve jen málo dotčené teritorium dálnici a k ní přibyly železniční tratě. Skomírající hornické osady nabraly nový dech a přitáhly další obyvatele: Obec Whitehorse předčila legendární Dawson City, takže byla vyhlášena hlavním městem teritoria Yukon. Z tamních zásob nyní profitují nadnárodní korporace používající hydraulickou těžební techniku, a zásadním dílem tak přispívají k ekonomice zmíněných regionů. V Kanadě se v současnosti nachází 123 aktivních zlatých dolů, ukrývajících odhadem dvě procenta světových rezerv. Každoročně se z nich vytěží zhruba dvě stě tun cenného kovu v hodnotě dvaceti miliard dolarů, tedy asi 455 miliard korun. 

Kyanid v řece

Rozsáhlá těžba má ovšem také odvrácenou stránku. A letos v červnu se o ní víc než důkladně přesvědčili v yukonském dole Eagle Gold Mine společnosti Victoria Gold, když havárie na zařízení pro tzv. haldové loužení způsobila masivní sesuv půdy. Satelitní snímky ukázaly, že zhroucená zemina pokryla plochu měřící v nejširším místě 370, a v nejdelším dokonce 1 430 metrů, přičemž se v ní nacházely asi čtyři miliony tun rudy. 

Při uvedené technice těžby se do hromady vytěžené a rozdrcené rudy pumpuje kyanid sodný, který od ní dokáže zlato dokonale oddělit. Metoda ovšem zahrnuje značná rizika: Halda by neměla přijít do styku s okolím, jinak hrozí kontaminace. Jen krátce po výše popsané události byla v potocích nedaleko dolu potvrzena přítomnost kyanidu bezmála ve dvoutisíckrát vyšší koncentraci, než povolují normy. Ochránci přírody informovali, že na místě nalezli i uhynulé ryby a kyanid otrávil mimo jiné půdu v oblasti obývané domorodci Na-Cho Nyak Dun. Kanadská vláda proto vyhlásila nad společností nucenou správu a přikročila k sanaci lokality, která podle odhadů vyjde na zhruba 150 milionů kanadských dolarů čili asi 2,5 miliardy korun.