Judita Durynská: Manželka Vladislava II. dokázala víc, než jen postavit most

Narodila se asi v roce 1135 jako dcera durynského landkraběte Ludvíka a mládí prožila na staroslavném hradě Wartburgu. Podle kronikářových slov byla Judita „paní vzrůstem i krásou nad všechnu myslitelnou ušlechtilost podoby lidské vynikající, tak jako by byla spíše rostenkou bohů, vznešená rodem a nadmíru počestná a co nejlépe v latinské řeči a písmu vzdělaná“. Pokud letopisec nepřeháněl, pak byla Judita opravdu výjimkou i mezi urozenými dámami té doby, které jen zřídkakdy uměly číst a psát, natož aby se vyznaly v latině.

Do Čech přišla Judita ve svých osmnácti letech, kdy se provdala za tehdy už více než čtyřicetiletého knížete Vladislava II. Český panovník měl za sebou už manželství s Gertrudou Babenberskou. Když v pouhých dvaatřiceti letech zemřela, ovdovělý Vladislav s další svatbou příliš neotálel. Za necelé tři roky se oženil právě s Juditou, vzdálenou příbuznou císaře Fridricha Barbarossy, s nímž spojil svoji zahraniční politiku. 

Sňatek s Juditou byl z Vladislavovy strany chladný politický kalkul a rozhodně si manželku nevybral kvůli jejím krásným očím, líbezné tvářičce a znalosti latiny. Vyplácelo se mu hlavně příbuzenství s císařem Barbarossou. Fridrich mu dal v léno Budyšínsko a počátkem roku 1158 za příslib pomoci při tažení proti Milánu také dědičný královský titul. Spolu se svým manželem byla korunována i Judita.

S dědičností královského titulu to ale nakonec nebylo tak horké. Vladislav II. byl sice druhým českým králem, ale jeho nástupci na trůně měli zase jen titul knížat. Definitivně získal právo na dědičný titul krále a pro své následovníky až Přemysl Otakar I., nejstarší syn Vladislava a Judity.

Stavba mostu

Právě na počest korunovace svého manžela v roce 1158 dala Judita Durynská zbudovat v Praze první kamenný most. Nevíme, proč je za jeho zakladatelku považována právě ona a ne její choť Vladislav nebo pražský biskup a královnin důvěrník Daniel. Nicméně tehdejší kronikář Vincencius Pražský píše jasně: „A ejhle, skutky vaše, drahá naše Judito, nejslavnější a nejjasnější královno Čech, ukazují, jak jste moudrá, šlechetná a horlivá. Ať o jiném pomlčíme, co nade vše jest, císařské dílo pražského mostu hlásá. Neboť co nikdo z knížat ani vévodů ani králů až do dob vaší vlády ani provésti, ba ani vymysliti nemohl a nedovedl, to vámi, slavnou paní naší, ve třech letech jest vykonáno…“

Představa Juditina mostu na obraze od Lubomíra Herce. (zdroj: Wikimedia Commons, Hooolis, CC BY-SA 4.0)

O tom, zda byl Juditin most opravdu dokončen za tři roky, se dá pochybovat. Nicméně je jisté, že se přes most chodilo a jezdilo nejpozději v roce 1170. V každém případě jeho stavbu královna osobně sledovala a kontrolovala. Judita se pravděpodobně inspirovala v bavorském Řezně, kam zřejmě v lednu 1158 doprovázela svého manžela na říšský sněm. Řezenský kamenný most přes Dunaj, zbudovaný v letech 1134 až 1146, byl tehdy pro všechny návštěvníky města oslňující novostavbou, inženýrským veledílem své doby. Na rozdíl od většiny evropských mostů z té doby se mírně zvedá ke svému středu. Však se o něm říká, že ho tak nadzvedl sám ďábel. Je dlouhý 310 metrů a má 16 oblouků. 

To královna Judita si v Praze ukrojila větší sousto! Její kamenný most měl po dokončení 514 metrů a 21 oblouků! Dva z nich jsou dosud zachovány na malostranském břehu pod domy čp. 78 a 82 v ulici U Lužického semináře a na druhé, staroměstské straně je při nízkém stavu vody patrný třetí oblouk pod klášterem křižovníků.

Dochovaná výzdoba

Dochovala se také část výzdoby Juditina mostu. Jedná se především o částečně poškozený reliéf, který zobrazuje jednu klečící a jednu sedící postavu, patrně jde o Vladislava II., jak přijímá od císaře Fridricha Barbarossy královskou korunu. Šlo o největší událost roku 1158, kdy započala stavba mostu.

Mnohem známější je ovšem re­liéf vousaté tváře, takzvaného Bradáče. Původně se historikové domnívali, že snad představuje hlavu stavitele Juditina mostu. Dnes se však spíše kloní k názoru, že je to tvář Ježíše Krista, takzvaný Veraikon. Pod tímto názvem se skrývá „rouška Veroničina“, tedy údajný otisk zkrvaveného Spasitelova obličeje z křížové cesty. Jako takový nesměl ve středověku chybět v žádném chrámu. Navíc se věřilo, že dokáže ochránit významné stavby. Juditin most k nim rozhodně patřil. 

Basreliéf Bradáče byl původně umístěn na prvním oblouku Juditina mostu. (foto: Wikimedia Commons, Juandev, CC BY-SA 3.0)

Později se na tuto symboliku zapomnělo a Bradáč sloužil pouze k měření vody ve Vltavě. Jakmile se hladina dotkla jeho brady, radní vyhlašovali poplach. Začaly být totiž zaplavovány ulice Starého Města. Pokud mu snad voda sahala k nosu, znamenalo to už velkou povodeň. Úplná katastrofa nastala, jestliže Bradáč zcela zmizel pod hladinou. V takovém případě se mohlo mluvit o stoleté vodě! 

Vladislavova chyba

Královna Judita však nenechala postavit „pouze“ most. Navíc také spoluzaložila několik klášterů, a to v Doksanech, Plasích, Litomyšli a v Teplicích. Rozhodně nebyla ten typ dámy, který vysedává doma na Pražském hradě a teskní po manželovi, ale počínala si jako velmi samostatná a energická panovnice. Zvrátit osud však nemohla.

Když už byl Vladislav II. starý muž, rozhodl se pojistit trůn svému nejstaršímu synovi z prvního manželství Bedřichovi tím, že se vzdal v roce 1172 v jeho prospěch panování. Porušil přitom ještě Břetislavem I. zavedený stařešinský zákon, podle něhož se měl ujímat vlády vždy nejstarší člen přemyslovského rodu. Navíc svůj krok nekonzultoval s císařem Fridrichem Barbarossou – chyba! Svého nového domova, strahovského kláštera, který sám založil, si tedy moc neužil. 

O své právo na panovnický stolec se totiž přihlásil i Soběslav II., nejstarší syn Vladislavova strýce a předchůdce na trůně Soběslava I. Vladislav sice držel Soběslava II. v žaláři na hradě Přimda, po císařově zásahu byl však Bedřich po pouhých devíti měsících zbaven moci a vlády se ujal právě dřívější prominentní vězeň Soběslav II. Byť nikoli jako král, ale jako kníže. 

TIP: Císařova kamenná pýcha: Karlův most stavěla huť desítek řemesel

Za této situace bývalý král Vladislav raději na nic nečekal a v říjnu 1773 z obavy o svůj život opustil Čechy. Uchýlil se do Meerane v Durynsku na Juditino dědičné panství. Tady brzy nato, už po třech měsících, zemřel. Jeho mnohem mladší choť ho přežila o více než třicet let. Zemřela však nikoli v Meerane, ale v teplickém klášteře benediktinek, který sama založila. Pravděpodobně dělaly jejímu zdraví dobře zdejší léčivé teplé prameny. 

A její most? Vydržel na svém místě až do roku 1342, kdy byl 3. února nečekaně stržen velkou povodní, jíž dodaly síly i nakupené ledové kry. Kronikář František Pražský tehdy uvedl, že to vypadalo, „že z něho sotva třetina zůstala“. A smutně dodal, že to vypadalo „jako by padla koruna království“.