Bestie z Malméd: Joachim Peiper spojeneckým vězněm
Jednou z nejvýraznějších postav operace „Wacht am Rhein“ se stal SS-Standartenführer Joachim Peiper, který v čele své bojové skupiny zle zatápěl spojenecké obraně. Zároveň se ale jeho muži provinili proti válečným konvencím, kvůli čemuž později stanul před soudem
Na jaře 1944 dostala LSSAH rozkaz stáhnout se z východní fronty, na kterou se již nevrátila. Na západě se v létě zapojila do operace Lutych, jež měla zastavit spojenecký postup v Bretani. LSSAH během ní ztratila všechny své tanky a více než čtvrtinu mužů. Z původní Leibstandarte, do které Peiper ve 30. letech vstoupil, už dávno zbývalo jen několik jedinců.
Předchozí část: Bestie z Malméd: Kdo byl Joachim Peiper
Spojeneckým vězněm
Na podzim se divize chystala na poslední Hitlerovu ofenzivu na západě a nově do ní vstoupilo 3 500 vojáků, o nichž po válce prohlásil: „Uznávám, že po bitvě v Normandii byla moje jednotka složena hlavně z mladých, fanatických vojáků. Většina z nich ztratila své rodiče, sestry a bratry při bombardování. Jejich nenávist k nepříteli byla taková, že jsem ji nemohl vždycky kontrolovat a usměrňovat.“ Hájil se tak mimo jiné vůči obviněním z válečných zločinů, ke kterým došlo během ardenské operace. V ní velel Peiper bojové skupině, jejíž základ tvořil 1. tankový pluk SS. Úkol spočíval v co nejrychlejším dosažení řeky Mázy. Mělo se to podařit do tří dnů. Přes problémy s palivem a špatnými cestami, o nichž Peiper prohlásil, že nejsou pro tanky, ale pro bicykly, postupoval kupředu.
Nakonec však uvízl daleko od Mázy v údolí řeky Ambléve. Zde v důsledku obklíčení Američany, bombardování spojeneckým letectvem a nedostatku benzinu setrval několik dní. Na Štědrý den roku 1944 opustil se zbývajícími 800 vojáky obrněnce a během 36 hodin se probojoval 20 kilometrů zpět k německým pozicím. Poté se nervově zhroutil. Na konci války se Peiper stal vězněm Američanů, kteří jej spolu s dalšími příslušníky LSSAH postavili před soud za válečné zločiny. Na Peipera padlo obvinění, že je odpovědný za zabití necelé stovky amerických vojáků při takzvaném malmédském masakru.
K němu došlo 17. prosince 1944 během ardenské ofenzivy, když se Peiperova bojová skupina setkala s kolonou asi 30 amerických vozidel. Nepřátelské vojáky Němci snadno přemohli a Peiper v čele své skupiny pokračoval rychle dál, aby dosáhl stanovených cílů. Se zajatci ponechal několik svých mužů. Ti Američany shromáždili na poli a postříleli. Svědectví ohledně incidentu se rozchází, přeživší Američané tvrdili, že esesmani začali střelbu bez příčiny, Němci se hájili tím, že se zajatci dali na útěk. Peiperovi a dalším velitelům SS se přičítalo vydání rozkazu, že žádní zajatci nemají být vůbec bráni.
Joachim Peiper byl za masakr u Malméd a další neodůvodněná zabití civilistů i zajatců během bojů v údolí řeky Ambléve odsouzen k trestu smrti. Proces však od počátku doprovázely pochybnosti o tom, jak vyšetřovatelé získávali svědectví příslušníků SS, mluvilo se i o mučení a vydírání. Skutečností zůstává, že Peiper se ke všemu přiznal. Později však tvrdil, že nikoliv z důvodů skutečné viny, ale protože jej znechutilo, jak jeho bývalí spolubojovníci házejí vinu jeden na druhého. Cítil zklamání a ponížení. „Brzo se stanu slavným za to samozřejmé přijímání zodpovědnosti,“ prohlásil před vyšetřovateli.
Smrt v plamenech
Peiper čekal na vykonání rozsudku smrti dlouhých pět let. Procesem s ním a dalšími odsouzenými příslušníky LSSAH se zabývala řada komisí a vyšetřovacích skupin, které docházely k závěru, že řada obvinění je neprokazatelných a řada přiznání vynucených. V roce 1951 byl Peiperův trest zmírněn na 35 let vězení. V roce 1956 se pak dočkal po 11 letech v žaláři propuštění. Poměrně brzy se mu podařilo najít uplatnění, když se stal zaměstnancem v koncernu Porsche a později u Volkswagenu. Minulost jej však stále pronásledovala a často se stěhoval. Italové se jej v 60. letech znovu pokusili dostat před soud, ale neuspěli pro nedostatek důkazů.
Peiper se rozhodl opustit Německo a počátkem 70. let se přestěhoval do Francie, do malé vesničky Traves. Zde se živil jako překladatel a zdálo se, že konečně nalezl klid. Na jeho identitu však upozornili francouzští komunisté a rozpoutali proti němu rozsáhlou kampaň, když po vesnici kreslili hákové kříže a psali jeho jméno vedle znaku SS. Obdržel i řadu dopisů, jež mu vyhrožovaly smrtí. Peiper proto poslal svoji ženu do bezpečí do Německa a sám se chystal na návrat domů. V noci z 13. na 14. července 1976 se však naplnila jedna z výhrůžek. Nikdy nedopadení útočníci mu zapálili dům a Joachim Peiper v něm nalezl smrt. Svůj život nedal lacino, vedle těla vyšetřovatelé nalezli pistoli a pušku se všemi náboji vystřílenými.
Himmlerův muž
Jako jeden z nejbližších Himmlerových mužů Peiper od počátku věděl o válečných zločinech, kterých se Němci dopouštěli. Ve speciálním vlaku vrchního velitelství SS pozoroval válku proti Polsku a 20. září 1939 byl svědkem popravy 20 Poláků v Bydhošti. Později organizoval plány na pacifikaci polského obyvatelstva. Na podzim 1940 navštívil Madrid, kde se Himmler snažil přesvědčit generála Franka ke vstupu do druhé světové války na straně Osy. V první polovině roku 1941 navštívili koncentrační tábory v Ravensbrücku, Dachau a také Osvětimi, kde se setkali s velitelem Rudolfem Hössem. Ten se od Himmlera dozvěděl o cíli konečného řešení židovské otázky a roli Osvětimi v tomto procesu.
V době po napadení SSSR měl Peiper za úkol informovat Himmlera o „výkonnosti“ takzvaných Einsatzgruppen provádějících masové vraždění. Ačkoliv se stal pravou Him mlerovou rukou, Peiper nikdy nevstoupil do NSDAP. Himmler si samozřejmě všiml, že mu na kravatě uniformy chybí stranický odznak, a zeptal se na to. Peiper odvětil, že není členem strany a nechce se jím stát, protože by vyfasoval vysoké stranické číslo a vypadal jako vezoucí se oportunista. Himmler Peipera chápal a požádal vedoucího Hitlerovy kanceláře a NSDAP Martina Bormanna, aby po smrti některého zasloužilého funkcionáře přenechal jeho nízké číslo právě Peiperovi. K tomu však nikdy nedošlo.