Bestie z Malméd: Kdo byl Joachim Peiper
Jednou z nejvýraznějších postav operace „Wacht am Rhein“ se stal SS-Standartenführer Joachim Peiper, který v čele své bojové skupiny zle zatápěl spojenecké obraně. Zároveň se ale jeho muži provinili proti válečným konvencím, kvůli čemuž později stanul před soudem
V noci z 13. na 14. července 1976 vypuklo v poklidné francouzské vesničce Traves ohnivé peklo. Jeden z domů stojících stranou od ostatních vzplál a noční ticho prořízly výstřely. Když požár dokončil své dílo, nalezli hasiči ohořelé tělo asi šedesátiletého muže. Šlo o Joachima Peipera, bývalého významného velitele Waffen-SS.
„Přísahám vám, Adolfe Hitlere, jako vůdci a říšskému kancléři věrnost a statečnost. Slibuji vám i těm, které určíte, aby mi veleli, poslušnost až do smrti. V tom Bůh mi pomáhej.“
Tato slova přísahy pronesl tentýž muž v lednu 1935. Tehdy dvacetiletý mladík se právě stal členem Leibstandarte SS Adolf Hitler (LSSAH). Splnil si sen a zároveň si tak i předurčil pohnutý osud. Díky ambicióznosti, dravosti a inteligenci se dokázal prosadit, SS-Standartenführerem (ekvivalent plukovníka) se stal ještě před dosažením 30. roku věku. Svými činy si však vysloužil také poválečný soud, jedenáctileté věznění a nakonec smrt v plamenech.
Otcovské dědictví
Joachim se narodil 30. ledna 1915 do rodiny důstojníka císařské armády. Jeho otec Waldemar působil před první světovou válkou v Německé východní Africe, během konfliktu pak hlavně v Turecku a Francii. Rodiče se nikdy nesmířili s německou porážkou a vychovávali své děti v duchu mýtu o zákeřné kudle, kterou Němcům do zad bodli Židé a bolševici.
Když se na politické scéně objevil Adolf Hitler, přidali se okamžitě k jeho příznivcům a své přesvědčení přenesli i na Joachima. Ten jako mladík studoval na Goethově reálce v Berlíně, ale odešel z ní v roce 1933, aniž by úspěšně složil maturitní zkoušku. Ta přitom představovala základní podmínku pro důstojnickou kariéru v armádě.
Měl však štěstí, jako účastník jezdeckých kursů se stal členem 7. jezdeckého pluku SS. Nadřízení v něm brzy rozpoznali silnou osobnost, takže se mohl přihlásit do důstojnické školy. Na jaře 1938 dosáhl Peiper hodnosti Untersturmführera SS (podporučíka) a vrchní velitel SS Heinrich Himmler si jej vybral do svého osobního štábu. Vedle Himmlera prožil Peiper vstup Německa do druhé světové války. Role štábního pozorovatele však neodpovídala jeho dobrodružné povaze. Na jaře 1940 si proto vymínil účast na bojových operacích ve Francii.
Vrátil se k LSSAH jako velitel 11. roty 3. praporu. Dne 25. května prošel bojovým křtem při dobývání Wattenbergu, kde si také vysloužil Železný kříž 2. třídy. V červnu jej však Himmler povolal zpět do svého štábu. Celý další rok sloužil jako první pobočník, než svého představeného přemluvil, že patří na frontu. V létě 1941 se natrvalo vrátil k LSSAH, Himmlerovy vztahy k němu však neochladly, udržovali písemnou komunikaci a Peiper si nenechával ujít příležitosti ani k osobním setkáním.
Zkušenost Ruska
Joachim Peiper dorazil ke své jednotce v listopadu 1941, když již pronikla téměř tisíc kilometrů na sovětské území a bojovala v oblasti východoukrajinských měst Mariupol a Rostov. Peiper se ocitl ve svém živlu, stal se z něj úspěšný velitel roty a později praporu. Mnozí svědkové vzpomínali, že „přišel o spoustu mužů díky své zbrklosti a netaktickému postupu“, ale získal si respekt a obdiv, protože vždy stál v první linii. Druhou polovinu roku 1942 LSSAH strávila ve Francii, kde došlo k její reorganizaci na samostatnou divizi.
V lednu 1943 se pak tato formace vrátila do Ruska a okamžitě se zapojila do bojů u Charkova. Jako velitel 3. tankového praporu SS se Peiper proslavil průlomy do sovětských linií a údery v zázemí nepřítele. Sověti jej obviňovali ze zničení několika vesnic a zmasakrování jejich obyvatel. Peiper ale za své zásluhy získával jedno vyznamenání za druhým.
V březnu 1943 obdržel Rytířský kříž Železného kříže, v červenci téhož roku pak odznak za samostatné zničení tanku. V Německu se z něj stala ikona opěvovaná v nacistickém tisku, vzor důstojníka SS, který slepě vykonává rozkazy a očekává to stejné i od svých vlastních mužů.
Leibstandarte se zúčastnila i bitvy u Kurska v létě 1943. Divize zde utrpěla těžké ztráty, když 474 mužů padlo a dalších tisíc utrpělo zranění. Peiperova jednotka se v boji opět osvědčila, ale na celkový vývoj bitvy ani války nemohla mít větší vliv. Ještě během bojů dostala LSSAH rozkaz ke stažení, zápis v divizních dokumentech zněl: „Přeprava divize bleskovým transportem na neznámé místo určení.“
Pokračování: Bestie z Malméd: Joachim Peiper spojeneckým vězněm (vychází 26. února)
Vojáci ještě netušili, že odjíždějí bojovat do Itálie, kam právě vpadli západní Spojenci. V listopadu 1943 se Peiper se svými lidmi na východní frontu vrátil naposledy, a to v hodnosti velitele 1. tankového pluku SS. Odvážnými výpady se mu podařilo zajmout čtyři sovětská divizní velitelství. Ulpěla však na něm také kritika, když v prosinci 1943 nechal poblíž vesnice Pekarčina postřílet téměř 2 300 Rusů a vzal jen tři zajatce.
