Jihoamerické mary stepní: Ušaté „srnky“ z řádu hlodavců
Býložravé mary stepní, které se živí pouze trávou a plody, jsou prazvláštní zvířata. Vzhledem i pohybem v mnohém připomínají kopytnatce, ale jejich nejbližšími příbuznými jsou morčata a kapybary
Mara stepní (Dolichotis patagonum) je po kapybaře(Hydrochoerus hydrochaeris) druhým největším zástupcem čeledi morčatovitých (Caviidae). Podle jedné z provedených studií byla průměrná váha samců 7,73 kilogramů a samic 8,44 kilogramu. Těžko říct, o jak spolehlivé údaje se jedná, protože většinou se uvádí, že samci jsou větší než jejich družky.
Kromě velikosti lze mary jednoznačně poznat podle dlouhých uší (Dolichotis doslova znamená „dlouhé ucho“), jimiž připomínají zajíce, a krátkého, téměř neosrstěného ocasu. Podobně jako kopytnatci mají mary prodloužené nártní kůstky zadních nohou, což jim umožňuje rychlý a efektivní běh. Dlouhé jsou i přední nohy, což tato zvířata výrazně odlišuje od jiných hlodavců. Prsty předních i zadních nohou (na předních nohou jsou čtyři, na zadních tři) jsou zakončeny drápy podobnými malým kopýtkům.
Záliba v otevřených prostorách
Mary stepní se vyskytují pouze v suchých oblastech střední a jižní Argentiny. Jde o nesmírně proměnlivou krajinu, která zahrnuje písečné pláně i keři porostlé stepi. Srážky jsou zde nevyzpytatelné a vláhový rozdíl mezi obdobími sucha a dešťů je značný. Letní teploty se pohybují kolem 20 °C, v zimě nepadají pod nulu.
Mary si nejraději budují doupata v místech, kde se daří především trávě a jiným nízkým rostlinám. Potřebují totiž nejen dostatek vegetace, kterou mohou spásat, ale zároveň musí mít přehled, aby je nezaskočili predátoři. Hustě keři zarostlá místa jim proto nevyhovují.
Láska na celý život
Mary jsou přísně monogamní zvířata a jednotliví samci a samice se většinou párují na celý život. Svazek je udržován především aktivitou samce, který samičku následuje a hlídá, kamkoli se jeho milá pohne. Samec si svoji vyvolenou označuje v zásadě stejně jako si zvířata vymezují teritorium – močí na ni, vtírá jí do kožichu své anální žlázy a zuřivě od ní odhání jiné samce.
Bylo pozorováno hodně bojů mezi samci, ale dosud nebyl zaznamenán žádný případ, že by se podařilo samičku „unést“. Samec většinou hlídá teritorium o velikosti cca 20 m², jehož pomyslným středem je právě jeho družka. Protože samice může zabřeznout jednou za 3–4 měsíce a možnost jejího oplození trvá pouhou půlhodinu, je pro samce tato strategie výhodná a vlastně nutná.
Malí zloději mléka
Zoologové se domnívají, že samičky poznávají svá mláďata především podle velikosti, i když zároveň k identifikaci využívají i zvukové a pachové signály. Častokrát bylo pozorováno, jak se mláďata snaží pít mléko od jiných samiček a i když jsou zaznamenány případy adopce osiřelých jedinců, samičky většinou cizí mláďata zuřivě odmítají. Setřásají je skoky, koušou je, honí a někdy je prudkými pohyby odhazují.
Některé mladé mary, které jsou ve snahách o krádež mléka tvrdohlavé, si na tato setkání odnášejí památku v podobě potrhaných uší. Svá mláďata matka kojí zhruba 75 až 78 dní, což je v porovnání s jinými hlodavci neobvykle dlouho.
Mary obvykle žijí pouze v úzkých rodinách založených na vztahu samce a samičky. Když se narodí mláďata, bývají k vidění i větší skupiny obývající jednu noru. Hlavní hrozbou je pro mary puma(Puma concolor), pes horský(Lycalopex culpaeus), pes argentinský(Lycalopex griseus), grizon malý(Galictis cuja) a káně rudohřbetá(Buteo polyosoma). Obrannou strategií mar je útěk.