Jihoamerická Patagonie: Dobrodružství na kraji světa

Nejjižnější výběžek Latinské Ameriky nazval „zemí Patagónů“ Fernão de Magalhães. Do oblasti zavítal jako první Evropan v roce 1520 a jméno, jež přetrvalo dodnes, zvolil kvůli místnímu kmeni Tehuelčů. Domorodci totiž příchozí muže výrazně převyšovali, a působili na ně jako obři. Portugalský mořeplavec v nich proto viděl Patagóna, gigantickou postavu z rytířského románu Primaleón, který vyšel roku 1512 a v době Magalhãesovy cesty kolem světa se těšil velké oblibě.

Indiány Tehuelče každopádně v dnešní Patagonii téměř nepotkáte: Takřka všechny je totiž pobili přistěhovalci, když ve druhé polovině 19. století region ve velkém osídlili. Půdu pak přeměnili na pastviny pro ovce, kterých tam v polovině minulého století žilo na dvaadvacet milionů. Vzhledem k výraznému poklesu ceny vlny a novozélandské konkurenci je dnes ovšem jejich chov v Patagonii na ústupu a zbývá jich asi pět milionů. Následky přetvoření krajiny jsou nicméně dalekosáhlé. Z původních kmenů Tehuelčů, Yaghanů, Alakalufů či Selknamů zůstalo jen pár jedinců, zatímco další domorodé skupiny vymizely úplně. A utrpěla také původní vegetace, po jejímž ústupu se z velké části území stala poušť.

Závoj z oblaků

Cestovatele dnes do Patagonie láká například vyhlídka na mohutnou skalní stěnu Fitz Roy, s vrcholem v nadmořské výšce 3 405 metrů. Gigant nese jméno kapitána lodi HMS Beagle, na jejíž palubě se vydal na vědeckou expedici Charles Darwin, a v domorodém jazyce se mu říká „kouřící hora“ – nicméně navzdory předpokladu nejde o aktivní vulkán. Mohutný kus žuly se nachází na okraji Jihopatagonského ledovcového pole o rozloze zhruba sedmnácti tisíc kilometrů čtverečních, a jelikož se z oblasti trvale odpařuje voda, halí vrchol téměř bez ustání mraky. Ačkoliv Fitz Roy alias Cerro Chaltén zdaleka nepatří mezi nejvyšší na světě, zdolali jej teprve v roce 1952 horolezci Lionel Terray a Guido Magnone. Dnes se k němu nejlépe dostanete z horského městečka El Chaltén.

Zatímco zmíněný skalnatý poklad se tyčí na argentinské straně Patagonie, pohled na tzv. tři věže se vám naskytne z chilského národního parku Torres del Paine. K vyhlídce na popsaný přírodní skvost dojdete pěšky, ale musíte počítat s převýšením asi osmi set metrů a ke konci trasy také se značně kamenitým terénem, který zformoval pohybující se ledovec. Panoráma skalních stěn rudě nasvícených vycházejícím sluncem však za vynaložené úsilí stojí. Chcete-li si Torres del Paine užít opravdu naplno, vydejte se buď na třídenní W trail, nebo na osmidenní okružní O trail. Na trase obou treků pak uvidíte i vrchol Cerro Ostrava: Ke svému jménu přišel v roce 1969, kdy ho jako první pokořili vítkovičtí horolezci Václav Sagan, Jaromír Volný a Jiří Tomčala.

Razítko na cestu

Kdo by se chtěl projít po samém „okraji“ jihoamerického kontinentu, navštívit nejjižněji položené město či železnici a poslat pohled z tamní pošty, musí zavítat až na souostroví Ohňová země. Jméno mu dali nepřímo rybáři z kmene Yaghanů, kteří se navzdory nepřízni počasí pohybovali vodami průlivu Beagle téměř nazí: Nezahřívalo je oblečení, nýbrž ohně, jež neustále nosili s sebou – dokonce i na lodích. Všudypřítomný kouř pak evropské námořníky inspiroval k volbě názvu.

Nejjižněji položené město světa Ushuaia představuje typickou přístavní obec, která ožívá s příjezdem zaoceánských výletních lodí mířících k Antarktidě. Podobný geografický rekord náleží i stanici pošty, jež se nachází asi patnáct kilometrů za městem. Jedná se o pomyslné království Carlose Alberta Delorenza, který instituci řídí už třicet let: Přijímá nejen pohledy k odeslání, ale za malý poplatek rozdává také razítka do pasu a víza do Antarktidy. Od poštovního úřadu pak vede podél moře jedna z mála udržovaných a trvale průchozích turistických cest.

Železnice pro trestance

Za Ushuaiou narazíte i na železnici, jejíž historie se začala psát v roce 1902. Až do poloviny 20. století vozily vagony hlavně trestance tamní věznice a náklad dřeva, které odsouzení těžili. Dnes jde o turistickou atrakci, jež plní sen návštěvníkům prahnoucím po pohodové projížďce místními krásnými lesy, plnými pokroucených pabuků nebo červeně kvetoucích kalokeřů.

Pokud počasí dovolí, vyrazte za dalším dobrodružstvím na moře: Z chilského města Punta Arenas na pobřeží Magalhãesova průlivu lze zamířit například na ostrov Isla Magdalena a tiše obdivovat tamní tučňáky magellanské. Z Ushuaie pak doplujete nejen k nejjižnějšímu majáku světa, ale také na návštěvu kolonií lachtanů, kormoránů či tučňáků patagonských. V tomto případě je však možné zvířata pozorovat pouze z paluby.

Napospas moři

Lodě sehrály ve zmíněné oblasti zásadní roli a repliky těch nejvýznamnějších dnes opatruje soukromé Museo Nao Victoria v Punta Arenas. Karaka Victoria, na níž Magalhães obeplul svět, vás překvapí malými rozměry i relativní prostotou. Prohlédnout si můžete také HMS Beagle s miniaturní kajutou, kde Darwin shromažďoval materiál pro svou vědeckou práci. A spatříte rovněž neuvěřitelně malý člun, na němž Ernest Shackleton spolu s pěti souputníky urazil čtrnáct set kilometrů z antarktického Sloního ostrova na Jižní Georgii, aby zajistil pomoc pro posádku své lodi Endurance. Roku 1914 zamířil na její palubě v čele britské královské expedice k jižnímu pólu, plavidlo však uvázlo v ledu a jeho trup mrazivé sevření nevydržel.

Bezpochyby nejúchvatnější podívanou v Patagonii však skýtají ledovce. Formují se převážně v Jihopatagonském ledovcovém poli, načež rychlostí někdy i dvou metrů za den „prorůstají“ k nedalekým jezerům. Nejznámější z nich, Perito Moreno, se tyčí v průměru do výšky sedmdesáti čtyř metrů nad hladinu Lago Argentino. Proslul přitom nejen snadnou dostupností, takže se pohledem na jeho masu může kochat opravdu každý návštěvník – ale také spektakulárním lámáním, které doprovází ohlušující rachot i nadšené výkřiky turistů.