Jezero Issyk-kul: Kyrgyzský poklad na teplém jezeře
Ačkoliv hornatý Kyrgyzstán ležící ve Střední Asii nemá moře, místní o něm rádi mluví. Mají na mysli unikátní ledovcové jezero Issyk-kul, které patří k přírodním pokladům země
Málo známému Kyrgyzstánu se někdy pro jeho nádherné přírodní scenérie přezdívá „Švýcarsko Střední Asie“. Hory tam uvidíte téměř všude, a zasněžené pahorky vás budou stále hypnotizovat dokonce i v největším městě země, Biškeku.
Nejkouzelnější přírodní lákadlo ovšem představuje ledovcové jezero Issyk-kul, rozkládající se asi tři hodiny cesty autem na východ od zmíněné milionové metropole. Nejen její blízkost, ale zejména „přímořská“ atmosféra a nespočet zajímavostí z něj činí místo, které byste rozhodně neměli při putování po Střední Asii vynechat.
Cvičiště ponorek
Už jen fakta týkající se vodního rezervoáru jsou fascinující: Zabírá plochu 6 236 km², na šířku měří 60 km a na délku neuvěřitelných 178 km. Napájí ho 118 malých říček a pramenů a s maximální hloubkou 668 m patří ke světovým rekordmanům. I proto se tam během sovětské éry, ale i po jejím skončení vyvíjel podmořský program a v místě trénovaly posádky ponorek. Dodnes tak některé části „teplého jezera“, jak zní překlad jeho názvu z kyrgyzštiny, zůstávají pro veřejnost nepřístupné.
Ze severu i jihu obklopují unikátní přírodní poklad hory, a jelikož se vodní plocha rozkládá v nadmořské výšce kolem 1 600 m, čeká vás v okolí příjemný, místy chladný vzduch. Není bez zajímavosti, že z velkých ledovcových jezer celé planety leží výš jen jihoamerická Titicaca.
Bábušky, kumys i Lenin
První kontakt s jezerem nabízí malé zaprášené město Balykčy, ležící v místě, kde se rozdělují trasy vedoucí kolem vodní hladiny. První z nich se vine méně známým jižním pobřežím, kde se nachází jen hrstka vesnic či městeček. Druhá, podstatně známější a vytíženější, lemuje severní břeh.
Balykčy představuje zcela typické kyrgyzské město, kde se zastavil čas v éře Sovětského svazu. Přibyly sice obchody, reklamy či prodejny mobilních telefonů, ale jinak spatříte stejné výjevy, jaké by se vám nabídly před třiceti lety: Bábušky stále prodávají zeleninu nebo kumys, tradiční alkoholický nápoj z kvašeného mléka, a na tržišti čekají u oprýskaných aut na zákazníky muži v teplákách. Z piedestalu na ulici shlíží „věčně živý“ Lenin. Ostatně právě v Kyrgyzstánu se nachází snad nejvíc monumentů komunistického vůdce v zemích Střední Asie – sochy se tyčí skoro v každém městě či městečku.
Dávno před islámem
Vyberete-li si severní trasu podél jezera, hned za Balykčy se otevírá cesta směrem k Čolpon-Ata, největšímu středisku Issyk-kulu. Název desetitisícového městečka znamená v překladu „otec Venuše“ a podle místních odkazuje na doby dávno před islámem, kdy se věřilo v magické síly a ochranná znamení.
V sovětské éře představovalo městečko pojem: Mnozí totiž za odměnu mířili do místních sanatorií a penzionů, aby u chladné vody v krásném a čistém prostředí strávili dovolenou. Kdysi nejživější lázeňské centrum v oblasti má dnes zcela jinou atmosféru. Pokud se tam ocitnete mimo sezonu, narazíte jen na domácí. Rekreanti z Kazachstánu, Uzbekistánu, ale také z Ruska a ze Západu přijíždějí pouze v létě. Místní pláže skutečně evokují atmosféru moře, kterou však dobarvuje netypické panoráma zasněžených vrcholků předhůří Ťan-šanu. „Nebeské hory“ přitom tvoří přirozenou hranici s nedalekým Kazachstánem.
Vzpomínka na hedvábnou stezku
Nevelké náměstí v centru Čolpon-Aty „zdobí“ socialistický pomník a přiléhá k němu park. Pokud se do něj ponoříte hlouběji, můžete objevit další sochu Lenina, případně se setkat s indickými studenty medicíny, které jejich vláda vysílá právě ke břehům Issyk-kulu. V parku se nachází rovněž muzeum Ruch Ordo, netradiční místo, jež má spojovat věřící mnoha vyznání. Je jediné svého druhu v celé zemi a narazíte tam na prvky islámu, katolického i ortodoxního křesťanství, judaismu i buddhismu.
Nejmagičtějším místem Čolpon-Aty však zůstává okraj městečka: Na úplné rovině se před vámi náhle objeví tisíce kamenů, které tam kdysi snesl tající led z okolních hor. Později končinami vedly důležité obchodní trasy, včetně hedvábné stezky, a lidé do „bludných balvanů“ vyrývali různé značky a reliéfy. Některé z těchto petroglyfů jsou staré tisíce let, jiné „jen“ staletí. Spatřit můžete například obrázky kozoroha, ovce či lovce s napřaženým lukem, jinde nečekaně narazíte na kamenný hrob.
Křižovatka kultur
Nejkrásnějším městem celé oblasti zůstává nepochybně Karakol, na samotném východě jezera. Cesta k němu vede podél severního pobřeží Issyk-kulu a kopíruje staré obchodní trasy, jež znali už kupci hedvábné stezky. Podle některých badatelů má dokonce někde v těchto místech kořeny černá smrt, která ve středověku přinesla zkázu do Evropy.
Dnešní Karakol nicméně vznikl teprve v roce 1869 jako ruská vojenská základna, kam později směřovala řada cestovatelů toužících zmapovat přilehlé hory a údolí oddělující Kyrgyzstán a Čínu. Patřil k nim i slavný geograf Nikolaj Prževalskij, který regionem putoval na sklonku 19. století a v Karakolu nakonec zemřel na tyfus. Město bylo následně na jeho počest přejmenováno na Prževalsk a tento název neslo až do rozpadu SSSR v roce 1991.
Karakol dělí od Biškeku téměř 400 km, zatímco k hranici s Čínou je to jen 150 km. Vzhledem ke geografické poloze se na tamních tržištích setkávali Kyrgyzové, Uzbekové, Kazaši, Tádžikové, čínští Dungani, Tataři i Číňané. Téměř všichni po sobě zanechali unikátní stopu a právě díky této kulturní směsici se z Karakolu stalo jedno z nejpřitažlivějších míst Kyrgyzstánu.
Lahodné dědictví Dunganů
V centru města můžete navštívit tržiště, vonící po čerstvém chlebu, ovoci a zelenině i připravovaném jídle. Ženy smaží v oleji pirohy a omelety, největším lákadlem ovšem zůstává tradiční polévka ashlyan-fu, patřící k dědictví Dunganů. Do Karakolu přišli koncem 19. století ze sousední Číny kvůli náboženskému pronásledování a přinesli s sebou své zvyky, islámské tradice – i gastronomii. V Karakolu můžete začít den právě miskou na studeno podávané ashlyan-fu, s nudlemi, kousky masa, nadrobno nakrájenou zeleninou, chilli a speciálním česnekovým octem.
Město proslavily dřevěné stavby: K nejznámějším patří tzv. Dunganská mešita, kterou nechali čínští vyznavači islámu vystavět na začátku 20. století s přispěním dvaceti zručných mistrů. Dřevěný svatostánek zdobí typické ornamenty, zahrnující symboly jablek, makovic či draků. Navzdory svému zaměření připomíná stavba buddhistický chrám nejen vnější podobou, ale také uvnitř, kde spatříte červené sloupy, žlutý strop i zdobenou stříšku. Jen mihráb směřující k Mekce dokládá, že jste se ocitli na posvátném místě islámu.
Sedm býků
Pár kilometrů od Karakolu lze obdivovat nádhernou kyrgyzskou krajinu, za níž přijíždí většina turistů. Místo zvané Jeti Oguz domácí dobře znají: Leží v lůně přírody na břehu říčky a jeho symbolem se stala skalní formace přezdívaná „Sedm býků“. Podle legendy kdysi zdejšímu chánovi unesli ženu a vládce dostal radu, aby ji vyhledal a zabil, protože patří jen jemu. Při následující slavnosti obětovali sedm býků a chán nakonec manželku skutečně usmrtil. Z jejího srdce se však vylila řeka krve a odplavila býky, kteří se proměnili v nehybná skaliska. Proto mají dnes skály načervenalou barvu.
Navzdory hrozivé legendě představuje Jeti Oguz příjemné klidné místo, kde se rozprostírají louky plné květin a u prašné cesty stojí několik jurt. Najdete v nich lokální prodejny kumysu, jogurtu a jiných drobností, případně vám uvnitř naservírují výborný čaj. Před desetiletími patřilo Jeti Oguz k vyhledávaným sanatoriím a ještě v roce 1991 tam dorazil tehdejší ruský prezident Boris Jelcin na setkání s hlavou Kyrgyzstánu Askarem Akajevem. Po pádu SSSR však sláva lokality uvadla a dnes místní budovy chátrají a zejí prázdnotou.
Malá Čínská zeď
I jižní břeh jezera má však své kouzlo. Jedno z nejkrásnějších míst představuje kaňon Skazka neboli „pohádka“, který turisté dosud neobjevili. Podle starých příběhů tam kdysi zkameněl drak, když uviděl, jak se údolí zaplnilo vodou a vytvořilo Issyk-kul. Lokalita vypadá úplně jinak než celé okolí vodní plochy: Pokud se vydáte na některý z přilehlých kopců, rozlije se pod vámi barevný svět připomínající duhové hory. Se zvrásněným středem kaňonu si příroda vyhrála, takže připomíná malou Čínskou zeď. Do skal se opírá vítr a vytváří jemné, magické zvuky.
TIP: Ochutnejte kyrgyzský kumys: Alkoholem kořeněný kefír z kobylího mléka
Přestože je jezero několik stovek metrů hluboké, okolní krajina „popraskala“ v důsledku nedostatku vody, který region sužuje hlavně v létě. Jen o pár metrů dál se scenérie zcela promění a skalnaté věže, naskládané vedle sebe jako píšťaly varhan, vám připomenou tureckou Kappadocii.
Krajina v ohrožení
Unikátní a zachovalá příroda vedla sovětskou vládu už v roce 1948 k založení rezervace. Roku 1971 se ochrana ještě zvýšila zařazením lokality do mezinárodní úmluvy Ramsar pod záštitou UNESCO, která reguluje využívání vodních ploch a mokřadů. Navzdory všem závazkům však mnohé rybí druhy v jezeře čelí ohrožení kvůli nadměrnému lovu.