Jeho Jasnost Lichtenštejn: Kníže si získal náklonnost cara i Františka Ferdinanda

Budoucí vládnoucí kníže František I. se narodil 28. srpna 1853 na zámku Neu-Liechtenstein  jako poslední dítě a druhý syn knížete Aloise II. z Lichtenštejnu (1796–1858) a kněžny Františky, rozené hraběnky Kinské. Vystudoval práva na univerzitách ve Vídni a v Praze (1871–1878), přičemž jeho finanční nezávislost mu umožnila vést bujarý život, který se jeho rodině příliš nelíbil. Proto ho o třináct let starší bratr a hlava rodiny, princ Jan II., „uklidil“ do diplomatické služby. 

Bujarý mladý muž

Jednadvacetiletý František byl v roce 1879 poslán do Bruselu, kde převzal funkci atašé na ospalém rakousko-uherském vyslanectví. Ani změna prostředí ho však nedonutila k jinému stylu života, a tak se na příkaz prince Jan II. musel už za tři roky vrátit domů. Nastoupil do armády, stal se zodpovědnějším a po několika letech služby z ní odešel v hodnosti nadporučíka.

Nejprve odjel na studijní cestu do Itálie, jejíž historie a umění ho zajímaly. Ve Vídni se pak pustil do studia dokumentů v archivu ministerstva zahraniční a zastupoval svého staršího bratra u dvora i na akcích nejvyšší vídeňské společnosti. Jako zámožný mladý muž, pocházející z nejbohatší knížecí rodiny monarchie, si mohl vybírat svou manželku z nejurozenějších dívek. Přesto se mu žádná nezamlouvala a zůstával stále svobodný.

Ambasadorem v Sankt Petěrburgu

V roce 1894 si nadaného a finančně nezávislého prince povšiml ministr zahraničních věcí hrabě Gustav Kálnoky, který hledal vhodného kandidáta na post velvyslance u dvora ruského cara. Budoucí ambasador musel pocházet z nejbohatších rodů monarchie, měl mít vynikající vzdělání, vystupování i zdraví a nesměl být polského ani uherského původu, aby nedráždil carskou vládu. Volba nakonec padla na Františka a jeho bratr Jan rozhodnutí schválil – bude to totiž především pokladna Lichtenštejnů, která zaplatí nákladnou reprezentaci nejvyššího císařského domu u carského dvora. Ještě v roce 1894 František odcestoval do Ruska a vykonal nástupní audienci u nového cara Mikuláše II. (vládl 1894–1917), přičemž v květnu 1896 se v Moskvě zúčastnil jeho korunovace.

Zástupci Rakouska-Uherska u příležitosti korunovace ruského císaře Mikuláše II. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Šarm, rozhled a finance prince Františka vytvořily z rakousko-uherského velvyslanectví centrum diplomatického světa hlavního města ruské říše. Navázal přátelské styky s carskou rodinou, členy vlády, špičkou ruské šlechty i uměleckými a vědeckými kruhy. Ostatně František měl nadání na jazyky a kromě francouzštiny hovořil i plynně rusky. Pozvání do jeho salonu se mimořádně cenilo, vždyť diplomatické večírky stály Lichtenštejny stovky tisíc zlatých. Ale šlo o dobře investované peníze, reprezentovaly knížecí rod a habsburskou monarchii na nejvyšší možné úrovni. 

Princovy výborné kontakty s ministrem zahraničních věcí Lobanovem otevřely dveře k lepšímu poznání ruských dějin a kultury, když rakouský historik Hans Uebersberger dostal souhlas zkoumat historii Ruska v místních archivech. Bádal na náklady velvyslance, jehož zájem o ruskou a východoevropskou historii vedly v roce 1907 k založení její katedry na univerzitě ve Vídni. Ve stejném roce zprostředkoval František koupi velmi cenné knihovny ruského historika Bilbasova, jež čítala 9 000 svazků. Již dříve se stal členem Kuratoria rakouských muzeí a členem představenstva Komise pro novější rakouské dějiny. 

Nepohodlný mírotvorce

Vysoká diplomacie se pro Františka I. z Lichtenštejna stala tím pravým oborem. Dobře si uvědomoval, že mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem panovalo už od Krymské války (1853–1856) napětí, které neuklidnila ani rusko-turecká válka (1877–1878) a nedořešené územní změny a nároky velmocí na Balkáně. Velvyslanec podunajské monarchie chtěl nebezpečí možného válečného konfliktu eliminovat. Vyvinul veškeré úsilí k tomu, aby došlo k obnovení přátelských vztahů mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem a podařilo se mu dohodnout setkání hlav obou států. V srpnu 1896 se car Mikuláš II. sešel s císařem Františkem Josefem I. ve Vídni a ten mu tuto návštěvu oplatil v dubnu následujícího roku, když za ním přijel do Petěrburgu.

Kroky prince Lichtenštejna se ale nelíbily protiruským kruhům ve Vídni i v Berlíně. Už výměna ministra zahraničních věcí, kdy v létě 1895 hraběte Kálnokyho nahradil polský šlechtic Agenor Gołuchowski, se ukázala jako problém. Staletími sporů a válek zatížené vztahy mezi Poláky a Rusy se nevyhnuly ani smýšlení nového šéfa rakousko-uherské diplomacie, který vůči východnímu impériu neskrýval své antipatie, a neváhal proti Lichtenštejnovi intrikovat. Rusku příliš nakloněnému velvyslance se bylo třeba zbavit a ten k tomu sám dal vhodnou záminku. Zamiloval se totiž do velkokněžny Naryškinové a jejich poměr nezůstal bez následků, když se jim narodil syn Vladimír. Aféra s nemanželským synem vedla k ukončení Lichtenštejnovy mise v roce 1899. Doplňme, že po bolševické revoluci uprchl Vladimír Naryškin do Lichtenštejnska, kde získal občanství.

Arcivévodův favorit

Po návratu z Ruska několik let pomáhal při správě rozsáhlých lichtenštejských panství. Například v letech 1905–1912 řídil romantizující přestavbu hradu Vaduz, která byla prováděna podle plánů architekta Karla Gandolpha Kaysera. Jeho inteligence, široký rozhled a diplomatické zkušenosti vzbudily zájem následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este. Oba „druzí mužové“ svých rodů se mnohokrát setkali a jednali mimo jiné o budoucím, federalizovaném uspořádání habsburské monarchie. Následník trůnu s princem Františkem počítal jako s předsedou své budoucí vlády. Sarajevský atentát ale mnohonárodnostní říši nasměroval k jejímu zániku. 

Ve válečném roce 1916 František výrazně zasáhl do plánu, jak poskytnout Svatému stolci státní suverenitu, kterou ztratil roku 1870 anexí Papežského státu sjednocující se Itálií. Lichtenštejnové se měli vzdát svrchovaných práv ve prospěch papeže, jenž by i nadále sídlil ve Vatikánu, měl by status hlavy státu a vládnoucí kníže z Lichtenštejnu by jím byl jmenován správcem země. Jan II. s plánem souhlasil, zato František byl zásadně proti a ze všeho nakonec sešlo. 

Hlavou rodu a státu

Již na začátku 20. století Lichtenštejnové řešili problematiku nástupce hlavy knížecí rodiny. Někteří členové navrhovali, aby se knížetem stal mladý princ František Josef II. z losinské větve rodu a členové starší generace Lichtenštejnů se nároku na vedení rodu vzdali. Tím by se ušetřily náklady dědických daní, ale princ František to ve svém zájmu odmítl a trval na principu legitimity. Novou hlavou rodu a státu se stal po smrti knížete Jana II. v únoru 1929. Tři měsíce poté se konečně, ve věku 76 let, oženil. 

Někdy v roce 1914 se František seznámil s ovdovělou baronkou Elsou Erösz Bethlenfalvy (1877–1948). Elsa byla dcerou bohatého rakouského podnikatele barona Wilhelma Gutmanna, který vlastnil rozsáhlé uhelné doly na Ostravsku, banku Gutmann nebo zámek Tovačov. Jan II., sám svobodný, jim ale ve sňatku bránil, neboť Elsa neměla vysoký aristokratický původ a byla navíc Židovka. František s ní přesto tajně žil a po bratrově smrti se s ní 22. května 1929 oženil. Ve stejném roce založil nadaci Franz-und Elsa-Stiftung für die Jugend Liechtensteins, která dodnes podporuje vzdělání a sociální potřeby mladých lidí.

Nacistická hydra

František I. z Lichtenštejnu byl poslední hlavou Lichtenštejnska, která sídlila ve Vídni. Avšak s kněžnou Elsou se stále více zajímali o rozvoj samotného Lichtenštejnska, přičemž například v létě roku 1929 navštívili všech 11 kostelů v této maličké zemi a 11. srpna se na louce před hradem Vaduz setkali se shromážděním asi 1 000 lidí (dnes má Lichtenštejnsko přibližně 37 000 obyvatel). Až do roku 1934 trávili František a Elsa letní dovolenou v knížectví a podporovali zdejší skautské hnutí. Mezitím se už v Německu chopili moci nacisté, ovšem knížeti Františkovi se ideologie nacismu příčila a navíc jeho manželka byla židovského původu. Elsa v době takzvaného anšlusu Rakouska třetí říší v březnu 1938 pobývala v rakouském Semmeringu. Z dosahu SS a gestapa se dostala tajným útěkem za manželem do Československa, přičemž po jeho smrti žila ve Švýcarsku. 

TIP: Šlechta z Valtic: Jak přišli Lichtenštejnové ke svému bohatství?

Protože kníže neměl legitimního syna, na převzetí funkce hlavy rodu připravoval svého synovce Františka Josefa II. (1906–1989). Princ plnil vládní úkoly v Lichtenštejnsku i na mezinárodním poli včetně navázání diplomatických styků s Československem v krizovém roce 1938. Než Praha oficiálně odpověděla, kníže František I. zemřel 25. července 1938 na zámku ve Valticích. Signálem zlepšujících se vztahů mezi oběma státy se stala účast moravskoslezského zemského prezidenta Jana Černého na jeho pohřbu. Diplomatické styky byly navázány již 30. července 1938 prostřednictvím švýcarského vyslanectví v Praze.