Jediná Werichova dcera: Byla Jana smutná chudinka, nebo silná žena?

Aby na sebe příliš neupozorňovala, přijala pseudonym a rozhodla se vydat vlastní cestou. Osud jí mnoho času nedopřál, nedožila se ani padesátky. Jaká byla životní dráha jediné dcery Jana Wericha? Nelehká, ale nikoliv zbytečná...

Útěk do Ameriky

V Evropě to vře. Hitler zbrojí a v malém Československu vítězí ve volbách do parlamentu Sudetoněmecká strana. Všude panuje neklid. Henleinovci sílí, pořádají demonstrace a brojí proti všemu českému. Velkým trnem v oku jim je Osvobozené divadlo. Nejraději by ho zadupali do země. Neustálými útoky na Voskovce a Wericha nakonec dosáhnou svého. Divadlo je uzavřeno a slavné duo se uchyluje k filmové práci. V této nelehké době se Janu Werichovi narodí jeho jediná dcera Jana.

Sotva začala malá Jana vnímat svět kolem sebe, nabírá její život rychlé obrátky. Situace v Československu je po Mnichovské dohodě neudržitelná. Janin otec a jeho přátelé Voskovec a Ježek se začínají obávat o své životy: „Jde do tuhýho. Nemůžeme tady zůstat. Jakmile to praskne, tak nás zabijou!“ Prchají do Francie a odtud do Spojených států. Roky v emigraci ubíhají rychle, ale uživit se není jednoduché. Werich s Voskovcem hrají pro své krajany. Připravují české protinacistické pořady pro Hlas Ameriky, který je vysílá do Evropy. Malá Jana nastupuje do první třídy a na vzdálené Československo skoro zapomíná.

Návrat domů

Celý svět slaví. Hitler padl! Válka v Evropě skončila! Desetiletá Jana tuší, že ji čeká velká životní změna. Rodiče jsou dojati k slzám: „Naše země je konečně svobodná, můžeme se vrátit domů!“ „Kam domů? Vždyť naše doma je tady v Americe!“, odporuje Jana. Její impulsivní otec na nic nečeká a zanedlouho balí kufry. „Vracíme se do Československa, darling!“ Jana pláče, nechce opustit své přátele a sladký americký život. „Proč nemůžeme zůstat v Americe, dady? Co budeme v té studené, rozbombardované Evropě dělat?“

S poměry v poválečném Československu se Jana vyrovnává statečně. V září nastupuje do školy a lidé kolem ní si pořád šeptají: „To je mladá od Wericha, malá Werichová. Jestli pak bude jako její otec?“ Zírají na ni, jakoby byla nějaký exponát v národopisném muzeu. „Co s tím mým tátou pořád mají?“ Až časem se malá Jana dozvídá, jak byl její otec v předválečném Československu populární. Neustálá pozornost ostatních leze Janě na nervy. Plno lidí se s ní chce přátelit jen proto, aby se dostali blíže k jejímu otci. Čím je starší, tím hůř to snáší. „Dejte mi už všichni pokoj! Copak nevidíte, že mi to vadí?“ Ale na její pocity nebere nikdo ohled.

Jak vystoupit z otcova stínu?

Svého tátu má moc ráda. Váží si ho. Nechápe ale, proč ji nutí, aby šla v jeho šlépějích. „Baví mě jazyky, chtěla bych překládat a psát... Proč musím jít na DAMU?“ Jana pláče, ale nedokáže otci vzdorovat. Jde na zkoušky a samozřejmě, že ji přijmou. Je přece Werichová! Po absolutoriu v roce 1957 přemýšlí, kam dál. V Praze nezůstane i toho jména se musí zbavit. Do prvního angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti nastupuje už jako Hálová. Chce si jít vlastní cestou, žít život po svém bez pomoci rodičů a závisti okolí. Recenze jejích výkonů na divadle ale nejsou příliš povzbudivé. Začíná se věnovat překladatelství a sem tam spolupracuje s otcem na deskách, které vydává pro Supraphon. Svým osamostatněním získává postupně sebevědomí. Počátkem 60. let se vrací do Prahy, kde vystřídá několik angažmá až nakonec zakotví v hudebním divadle v Karlíně.

Zlatá šedesátá

Uvolnění poměrů v šedesátých letech vlévá Janě novou krev do žil. Odvážně se pouští do knižních a divadelních překladů a věnuje se i filmu. Její překlad muzikálu West Side Story se hraje dodnes. Napadlo by vás, že ta něžná, zamilovaná slova vkládala do úst Marii a Tonymu právě Jana Werichová? Ovšem pod pseudonymem Hálová.

Časem proklouzne i mezi scenáristy. A to ji baví. Svůj smysl pro humor prokáže ve scénáři pro televizní příběh Drahý zesnulý, kterýse stal hereckým koncertem neprávem opomíjené Nataši Gollové, Stelly Zázvorkové, Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra a Jana Wericha.

Ke spolupráci ji vyzve i Československý rozhlas. Začíná jako autorka adaptací, sem tam se mihne v nějaké rozhlasové hře. Několik měsíců po srpnových událostech roku 1968 ji osloví režisér Jiří Melíšek: „Jano, nechtěla byste se svým otcem natočit vzpomínkový cyklus? O spolupráci s Voskovcem a Ježkem v Osvobozeném divadle, o emigraci a tak dále. Byla byste mu výtečným partnerem!“Jana chvíli váhá, ale nakonec nabídku přijímá. Díky ní vzniká jedinečný záznam, který odolá i tvrdé cenzuře 70. let.

Janiny úspěchy často znevažují pocity méněcennosti, výčitky a deprese. I když si stokrát nařídila, že se takovými malichernostmi nebude zabývat, klade si stále ty stejné otázky: „Jsem dost dobrá? Naplnila jsem očekávání svých rodičů?“

Fanča

Jméno si Jana mění ještě jednou, kvůli svatbě. Jako Jana Kvapilová porodí v roce 1967 svou jedinou dceru Zdeňku. Dědeček ale malé neřekne jinak než Fančo. Rodinná idylka manželů Kvapilových netrvá dlouho a manželství se brzy rozpadá. Jana nachází útěchu u svých rodičů, kteří opět berou otěže jejího života do svých rukou. „Když se nepotatila Jana, podaří se to s malou Fančou,“ říkají si Werichovi a vozí svou vnučku na natáčení a do kroužků. Jana je proti. Ale může snad odporovat? Poslouchá ji někdo? Ani Fanča o pozornost hereckého světa příliš nestojí, ale dědovi se prostě nedá říct ne...

Hořký konec

Na sklonku sedmdesátých let se Jana víc než o svou kariéru stará o nemocné rodiče. Oba umírají ve stejném roce. Maminka Zdena, která se potýkala dlouhá léta s psychickými problémy, umírá na jaře, táta ji přežije jen o půl roku. Po jeho smrti nastupuje Jana do nemocnice. Diagnóza zní strašně: rakovina. Domů se už nikdy nevrátí. Šest měsíců po skonu svého otce, v květnu 1981, umírá i ona. Zanechá po sobě čtrnáctiletou dceru, která později emigruje a usadí se jako psycholožka ve Švýcarsku. Janin život byl krátký, ale plný tvrdé práce a odhodlání. Svému otci ostudu rozhodně neudělala...