Jeden národ Čechoslováků? Prezidentu Benešovi tato idea nevyšla

T. G. Masaryk (1850–1937) chápal Čechy a Slováky jako jeden nedělitelný celek a česká otázka pro něj byla vždy také otázkou slovenskou. Nepochybně k tomu přispěla skutečnost, že sám pocházel z oblasti moravsko-slovenského pomezí a na rozdíl od většiny českých politiků nevnímal Slovensko jako neznámou, exotickou zemi. Později na toto téma řekl: „Já jsem byl vlastně napůl Slovačiskem od malička; můj otec byl Slovák z Kopčan, mluvil slovensky do smrti, a i já jsem mluvil spíš slovensky.“ 

Komplikovaný vztah 

Stejně jako Masaryk, i ministr zahraničí a od roku 1935 prezident Edvard Beneš (1884–1948) zastával myšlenku jednotného československého národa, který má dvě větve – starší českou a mladší slovenskou. Beneš takto věc chápal i z etnického hlediska. Jenže právě tento názor narážel na stále větší odpor zejména u národně orientovaných politiků Hlinkovy slovenské ľudové strany. Z Benešova pohledu však šlo především o zabezpečení územní celistvosti republiky mající na svém území početné národnostní menšiny.

V co nejužším sepětí Čechů se Slováky spatřoval jedinou možnost, jak mít silný stát a udržet si převahu vůči separatistickým tendencím Němců a Maďarů. Proto vytrvale odmítal jakékoliv projevy slovenského nacionalismu, jelikož je považoval za pokusy o oslabení republiky. Na druhé straně nebyl zastáncem násilných metod, jak ze Slováků vyrábět Čechoslováky a sám k tomu uvedl: „Já se necítím být jen Čechem, já se cítím být Čechoslovákem a své češství přiřazuji k Československu.“ Slovensky přitom uměl velmi dobře a ve slovenštině například pronesl projev u příležitosti otevření bratislavského studentského internátu Lafranconi, což na přítomné zapůsobilo pozitivním dojmem. 

Kdo rozbil republiku

Když se koncem roku 1935 diskutovalo o Benešově volbě prezidentem, sliboval slovenským politikům provedení decentralizačních opatření, aby je získal na svou stranu. Jenže k tomu nedošlo a myšlenky na slovenskou autonomii Beneš vždy odmítal. Často také hovořil o tom, že by Slováci měli spíš víc působit v českých zemích, snažit se prosazovat do ústředních úřadů a takto potom budou moci ovlivňovat politiku a chod celé republiky. V průběhu roku 1937 jej začal slovenský tisk otevřeně kritizovat a nejednou přitom zasahovala cenzura.

Například v deníku Slovák měl být 31. srpna 1937 zveřejněn tento komentář: „Nemůžeme strpět, aby byl z prezidenta republiky učiněn bojovník proti svébytným slovenským snahám a proti přirozenému a historickému právu slovenského národa na vlastní národní život.“ Zásah cenzora publikování textu znemožnil, ale podobné záležitosti jen přilévaly příslovečný olej do ohně. Teprve v krizovém roce 1938 byl Beneš pod tlakem okolností ochoten Slovákům v jejich požadavcích ustoupit. Souhlasil například se zřízením ministerstva pro správu Slovenska, což ještě nedlouho předtím odmítal. Jenže už bylo pozdě a mnichovská dohoda zasadila první republice smrtelnou ránu. 

Když Beneš po abdikaci v říjnu 1938 odletěl do exilu, slovenský tisk reagoval konstatováním, že to byl právě exprezident se svými spolupracovníky, kdo zavinil současnou situaci. Vyhlášení slovenské samostatnosti 14. března 1939 pokládal Beneš za zradu a nejednou se později vyslovil v tom smyslu, že Jozef Tiso, Vojtěch Tuka a politikové kolem nich mají větší vinu na rozbití Československa v letech 1938–1939 než sudetští Němci.

TIP: Hořký podzim 1938: Jak se ve společnosti projevilo mnichovské trauma?

Při vypracovávání koncepcí exilové politiky se často střetával zejména s čs. vyslancem v Paříži Štefanem Osuským a bývalým premiérem Milanem Hodžou. Ti sice byli zastánci poválečného obnovení Československa v předmnichovských hranicích, ale zdůrazňovali, že Slovensko musí mít zcela odlišné postavení, než jaké mělo za první republiky. Beneš však své názory neměnil a ještě koncem roku 1943 prohlásil: „Nikomu nebráním, aby o sobě prohlašoval, že je Slovák, avšak nedopustím, aby se říkalo, že existuje slovenský národ.“ Košický vládní program z dubna 1945 sice vycházel z „uznání Slováků jako nacionálně svébytného národa“ a sliboval, že „Slováci mají býti pány ve své slovenské zemi“, ale poválečná republika se nakonec stejně vydala cestou centralismu.