Jak vypadaly korunovace za vlády Habsburků: Rituály, hostiny i sportovní zápolení
Rakouští Habsburkové procházeli na počátku své vlády hned několika rituály, které je legitimizovaly jako panovníky. Všechny tyto akty probíhaly ve slavnostním duchu, účastnila se jich zejména společenská elita a doplňovaly je různé zábavy a kratochvíle.
Rakouští Habsburkové procházeli na počátku své vlády hned několika rituály, které je legitimizovaly jako panovníky. V 17. století se sice stali v Čechách i v dalších zemích dědičnými vládci, přesto na korunovace nerezignovali. Standardně tedy absolvovali uherskou, českou a říšskou korunovaci a jen výjimečně se stalo, že se k tomuto aktu nedostali (například Josef I. nebyl korunován v Čechách). Následovaly cesty po zemích, jimž vládli, kde přijímali hold místních poddaných. Všechny tyto akty probíhaly ve slavnostním duchu, účastnila se jich zejména společenská elita a doplňovaly je různé zábavy a kratochvíle.
Volba a ceremoniál
Nejkomplikovanější to bylo v říšském prostředí, protože císařská hodnost nebyla dědičná, takže se panovník musel nejdříve zvolit a pak v jiný den korunovat. Právo volby římského krále měli kurfiřti, kteří se v barokním období většinou sešli ve Frankfurtu nad Mohanem. Na místní radnici se převlékli do svých hávů a v průvodu za obrovského zájmu lidí přejeli na koních do kostela sv. Bartoloměje. Po mši se uzavřeli ve volební kapli, kde hlasovali a zvolili římského krále. Ten poté přísahal, že bude dodržovat volební kapitulaci, byl proklamován králem a posazen na oltář (do roku 1690). Zpívalo se Te Deum, načež se panovník poprvé ukázal širší veřejnosti před chrámem. Kurfiřti ho následně v procesí doprovodili do jeho příbytku.
Císařská korunovace se konala až za několik dní či týdnů a v barokním období probíhala opět především ve Frankfurtu nad Mohanem. Do Říma se už od časů císaře Karla V. (1531–1556) nejezdilo, a proto v 16. století došlo ke sloučení královské a císařské korunovace do jednoho aktu, a tak tomu bylo až do konce trvání říše (1806). Přivezly se originály korunovačních klenotů, opět se konalo slavnostní procesí z radnice do dómu sv. Bartoloměje, v jehož centru se nedal přehlédnout zvolený král, nad nímž se nesl velký baldachýn. V chrámu zaplněném vysoce postavenými hosty proběhla tradiční korunovační mše, během níž byl král pomazán, převlečen do duchovního ornátu, převzal insignie a konečně usedl na trůn. Nový císař se pak v průvodu vrátil zpět na radnici, kde absolvoval slavnostní banket v doprovodu kurfiřtů.
Hostina a zábava pro všechny
Na počátek netrpělivě čekali diváci na náměstí, protože před vlastní hostinou světští kurfiřti posloužili novému císaři a naplnili tak smysl svých říšských arciúřadů. Každý z nich sešel na náměstí a přivezl panovníkovi přihlížejícímu z balkonu konkrétní věc: saský vévoda dopravil plný pohár ovsa z nedaleké hromady, bavorský vévoda dojel pro kus pečeně z korunovačního vola, jenž se pekl na náměstí v provizorní kuchyni. Braniborský markrabě měl přinést umyvadlo, konvici a ručník a falckrabě rýnský rozhazoval do davu korunovační mince.
Poté se dav vrhl na oves, kuchyni, víno tekoucí z kašny i mince a nebylo to žádné poklidné rozdělování. V roce 1612 zaplatilo tuto část korunovačního dne císaře Matyáše životem šest lidí! Jeden ze svědků poslední korunovace v roce 1792 se k tomu zase vyjádřil: „Byl to boj hamounství, nepřejícnosti a škodolibosti.“
TIP: Sláva okázalosti: Jak vypadaly barokní oslavy ve střední Evropě?
Tradiční byla i sportovní zápolení. V době volby Leopolda I. římským králem v roce 1658 se konalo ve Frankfurtu nad Mohanem na Koňském trhu rytířské běhání k hlavě, jehož se z Leopoldova doprovodu zúčastnili například mladí královi komorníci Jan Jáchym Slavata z Chlumu a Košumberka, Adam Matyáš z Trauttmansdorfu či František Augustin a Karel Ferdinand z Valdštejna. Kavalíři přijeli na místo konání v devíti kostýmově odlišných formacích a zmínění čeští šlechtici byli zařazeni do oddílu „starých Němců“. Čekalo je několik úkolů. Nejprve na koni v plném trysku měli zasáhnout dřevcem hlavu Turka. V druhém kole museli srazit oštěpem hlavu Maura. Pak házeli oštěpem do terče, a nakonec měli za jízdy trefit hlavu mečem.
Všemu přihlíželo velké publikum a na čestném vyvýšeném místě seděly urozené dámy. Čeští šlechtici se rozhodně v konkurenci neztratili: František Augustin z Valdštejna tehdy za největší počet zásahů získal pozlacené umyvadlo s konvicí v ceně 150 zlatých.