Jak usmířit královnu: Urážka Alžběty od Karla IV. dostala Čechy na pokraj války

Staré napětí mezi Lucemburky a Anjouovci, kteří od počátku 14. století panovali v Uhrách, zase jednou vyvřelo roku 1360. Záminkou se stal nepatrný pohraniční konflikt na jihomoravských hranicích. Uhři z jeho rozdmýchání obvinili Moravany, načež Ludvík I. (1342–1382) vypravil do Prahy zvláštní poselstvo žádající o potrestání svévole. 

Ostrá výměna slov 

Když vyslanci přednesli svou stížnost a obvinili českou stranu, došlo k prudké hádce. V rozčilení a v reakci na vyslovenou „nespravedlnost“ vyřkl císař své mínění o uherské královně matce Alžbětě, která se do sporu rovněž zamíchala a již Karel zřejmě neměl příliš v lásce. Podle polského kronikáře Jan Dlugosze se o ní vyjádřil „slovem velice tvrdým a ženu ponižujícím. Nejjasnější paní Alžbětu a nejmilejší královnu matku, požívající titulu spoluvladařky království uherského, stejně i sestru polského krále Kazimíra, přirovnal ke…“ (Hanlivý výraz kronikář raději vynechává) 

Karlova urážka pochopitelně nezůstala bez odezvy. Nezastrašeni císařským majestátem, odpověděli Uhři velice bojovně: „Nemohouce snésti tak hanebné potupy svého krále a jeho matky, odpověděli bychom podle možností stejně urážlivě a tím tuto potupu splatili. Ač víme, že s touž opovážlivostí, s jakou jsi ty tak hanebně osočil čest, svaté jméno a slávu našeho nejjasnějšího krále a jeho nejmilostivější paní matky, vrhneš se také na nás, jejich posly, slavnostně a veřejně popíráme tvé slovo, jímž jsi zneuctil rodičku nejjasnějšího pána a krále uherského Ludvíka.“ 

Závěr listu pak zněl obzvlášť výhružně, jako vypovězení války: „A proto jsme ochotni po rytířském zvyku se zbraní v ruce bránit čest našeho krále a jeho matky. Udáš-li místo a dobu, dostavíme se k boji s tebou nebo kterýmkoliv obhájcem tvého slova. Od tohoto okamžiku vypovídáme ve jménu našeho krále válku tobě i císařství tvému i království českému i všem zemím tvým.“ 

Uherský král Ludvík navíc v odvetu nazval Karla IV. „opilou pípou“. V odpovědi na císařovu urážku pravil: „Nahýbáš-li příliš často ze džbánu, Karle, přestáváš být pánem svých smyslů a svého jazyka.“ 

Toto obvinění bylo ale jistě přehnané a pramenilo spíše z Ludvíkovy momentální rozčilenosti. Je pravda, že český vladař, stejně jako spousta dalších panovníků, nacházel zálibu víně, což mohl dosvědčit i Karlův druh a věrný společník z mládí Bušek z Velhartic. Těžko si ale přestavit, že by císař přijímal cizí poselstvo a řešil delikátní věci v nepříčetném stavu. Zdá se, že celá věc měla mnohem vážnější a dlouhodobější příčiny. Na povrch totiž vyvřela stará evropská nechuť k nadměrné moci Lucemburků, jež dosud marně hledala záminku k výraznějšímu projevu.

Protilucemburská koalice 

Počátkem roku 1362 se začal formovat silný protilucemburský spolek. V lednu podepsali král Ludvík I. a vévoda Rudolf IV. Habsburský, věčný oponent Lucemburků, spojeneckou smlouvu o vzájemné pomoci proti císaři a jeho bratrovi Janu Jindřichovi. Dále uherský král získal podporu v osobě svého strýce, polského vladaře Kazimíra III. Velikého, i Menharta III., hraběte bavorského a tyrolského. Ti všichni měli na Lucemburky spadeno. 

Také český vladař sbíral spojence, k nimž se vedle dolnobavorských vévodů a falckraběte Ruprechta I. připojilo rovněž říšské město Curych. K zahájení válečných akcí, ke kterým vybízel příchod jara, ale nedošlo, neboť Habsburkům vyvstaly nečekané potíže v aquilejském patriarchátu a ve Furlánsku, kde se vzbouřili měšťané v Udine, Cividale, Gemoně a na dalších místech. To otřáslo Rudolfovým postavením a donutilo jej k uzavření míru s patriarchou ve Vídni 21. dubna 1362. 

Karel IV. mezitím opustil Norimberk a vrátil se do Prahy, aby zde oslavil Velikonoce. Počátkem května se pak přesunul do Opavy, kde patrně vyčkával, co podnikne polská strana. Když zjistil, že ze severovýchodu útok nehrozí a je nutno ho očekávat od uhersko-rakouské hranice, vydal se v červnu na jih země. V té době se uherské oddíly shromáždily pod vedením svého krále u Bratislavy. Poté, co se k nim počátkem července konečně připojilo i Rudolfovo vojsko, vypravily se spojenecké armády vzhůru údolím Váhu. Polský král Kazimír zatím se svými oddíly dorazil do Trnavy. Za výchozí nástupiště útoku na české země byl určen Trenčín. Armáda Karla a Jana Jindřicha zaujala pozice u Uherského Brodu. 

Vhodná záminka k příměří 

K boji ovšem nedošlo. Dne 11. července 1362 totiž při porodu skonala spolu s novorozenětem Karlova třetí manželka Anna Svídnická. Tato událost přiměla císaře k nabídce mírového jednání. Do ležení spojenců se s ním vypravil Bolek II. Svídnický (strýc zesnulé Anny) a několik dalších pánů. Karlovo nenadálé ovdovění ochromilo i jeho protivníky, neboť uherský král byl Anniným strýcem a také polský vladař byl její příbuzný. Odklad války na základě příměří se tak jevil jako zcela přirozený. Kazimír III., který na ní patrně neměl velký zájem, odtáhl neprodleně a stejně tak i Rudolf. Ludvík potom vyslal do Karlova ležení palatina a dvorského sudího s neznámými návrhy, které však císař odmítl. Následně se uherské vojsko, zřejmě pro nedostatek potravin, rozešlo. 

Navzdory uzavřenému příměří ale oba znesvářené tábory počítaly s obnovením války v příštím roce. Protilucemburská liga byla díky iniciativě vévody Rudolfa ještě do konce roku obnovena. Ani český panovník nezahálel a připravoval se na možné pokračování konfliktu. Po návratu do Prahy za tímto účelem provedl řadu opatření a začal shromažďovat zásoby obilí a zbraní. Zimního klidu pak využil k cestě do říše, kde se zdržel až do dubna 1363. 

Rudolf IV. Habsburský mezitím ve snaze utužit uhersko-habsburské spojenectví předložil Ludvíkovi lákavou nabídku dědického sňatku mezi dynastiemi. V prosinci 1362 se tak sjednaly zásnuby neteře uherského krále Alžběty s Rudolfovým bratrem Albrechtem III., přestože oba již byli zasnoubeni: Alžběta s Joštem Lucemburským (synovec Karla IV.) a Albrecht s Joštovou sestrou Kateřinou. Takovéto křiklavé porušení anjouovsko-lucemburských dohod hrozilo vážnými následky. 

Sňatek z rozumu 

Když se Karel IV. v dubnu 1363 vrátil zpět do Čech, válka byla na spadnutí. Císař navíc nemohl počítat s podporou z říše, neboť jak uvádí list rady města Augšpurku z 6. března 1363, byl konflikt s habsbursko-uherskou ligou a jejími spojenci považován výlučně za českou záležitost, s níž říše nemá nic společného. Karel se proto rozhodl rozbít protilucemburskou koalici novým sňatkem. Vhodnou nevěstu objevili Karlovi poslové v Krakově, kde žila Eliška (Alžběta) Pomořanská, vnučka polského krále Kazimíra III. a praneteř „uražené“ uherské královny matky Alžběty. Císařovi vyslanci bez otálení zažádali o ruku šestnáctileté dívky pro téměř padesátiletého vdovce. 

Byl to nepochybně Karlův „nejpolitičtější“ vstup do manželství, neboť jím sledoval závažné strategické i taktické cíle. Císař tak vyřadil polského krále z protilucemburské koalice a využil jeho vlivu k obnovení spojenectví s Ludvíkem, jehož příbuzným se nyní stal. Zatímco habsburský vévoda Rudolf se tím ocitl v politické izolaci, Lucemburkové se nyní mohli ucházet i o trůn polský. 

Pro Karla IV. byl svazek nepochybně výhodný, méně už víme o tom, co přinášel Polsku. Kazimírův souhlas k němu – v polském dějepisectví vesměs negativně posuzovaný –, sotva vycházel z pouhého uspokojení, že polský vladař vejde v příbuzenství s římským císařem. O protihodnotě tak můžeme pouze spekulovat. Snad byla spojena s možností uplatnit vliv v nejvýznamnější části Západních Pomořan a přispět tak k obklíčení Pomořan Východních, které na přelomu roku 1308 a 1309 dobyl řád německých rytířů.

Velkolepá veselka 

Svatba se konala v Krakově 21. května 1363 za účasti mnoha významných osobností, doprovázely ji bohaté slavnosti, bujaré hostiny a skvělé turnaje. Z polské strany byli přítomni kromě krále také nevěstin otec vévoda Bogislav a její bratr Kazimír zvaný Kažko. Ze strany ženichovy se zúčastnil jeho bratr Jan Jindřich a vévoda Bolek II. Svídnický. Dále analistické zprávy uvádějí přítomnost uherského krále Ludvíka, dánského krále Valdemara IV., kyperského krále Petra z Lusignana, a dokonce i „uraženou“ pratetu mladé nevěsty, královnu Alžbětu; novější bádání ale jejich účast zpochybňuje. 

Stárnoucí ženich mohl být každopádně spokojen. Mladičká a silná manželka (podle pověstí lámala meče a trhala pancíře) mu dala celkem pět dětí, z nichž se hned tři dožily dospělého věku, včetně Zikmunda Lucemburského. Jak se později ukázalo, právě tento syn zdědil po otci politické nadání i ambice a postupně se stal uherským (1387), římským (1411) a nakonec i českým (1436) králem, přestože o každou korunu musel tvrdě bojovat.