Jak umíral císařpán: Poslední den Františka Josefa hodinu po hodině

Díky své dobré tělesné konstituci chorobě dlouho vzdoroval, neulehl ani do postele, aby se léčil. Vždyť během svého života to musel udělat pouze párkrát a nyní se tak zle necítil. Ale pokročilý věk a skutečnost, že ještě neexistovala antibiotika, udělaly své. Lékařský bulletin z 20. listopadu oznámil, že v panovníkových plicích vzniklo zánětlivé ložisko, přičemž tělesná teplota neklesla pod 38° C. 

Úměrně tomu, jak císař ztrácel síly, rostly obavy o jeho život. Lékaři uvědomili členy nejužší panovnické rodiny, aby se dostavili do Schönbrunnu. Arcivévodkyně Marie Valérie trávila u svého otce již několik posledních dnů. Vídeňský arcibiskup nařídil veřejné modlitby za císařovo zdraví. Ve všech kostelech rakouského hlavního města se za jeho uzdravení sloužily mše. 

Boj o život

František Josef I. o život tvrdě bojoval. Jako každý jiný den také v úterý 21. listopadu 1916 vstal již o půl čtvrté ráno. O hodinu později se u něj hlásil službu konající křídelní pobočník plukovník Spanyik. Panovník seděl i tentokrát u psacího stolu a pracoval. Pak se dostavili lékaři dr. Ortner a dr. Kerzl. Zjistili, že pacientova tělesná teplota se nesnížila a že císař pociťuje malátnost. 

Zánětlivé ložisko v jeho plicích se však nerozšířilo, a proto chovali naději ve zlepšení. Ale vrchní hofmistr hrabě Montenuovo, který po monarchově boku prožil dlouhá léta, viděl, jak mu každým okamžikem ubývá sil. Taktně proto zařídil, aby jeho pána navštívil dvorní farář prelát Seydl, který mu měl poskytnout duchovní útěchu. Hluboce věřícího císaře tato možnost potěšila. Před ostatními se sice ovládal, tvářil se, že vše je v pořádku, ale sám nepochybně cítil, že spěje ke konci své cesty.  

Poslední audience

Hofmistr preláta Seydla informoval o panovníkově špatném zdravotním stavu. O to větší bylo knězovo překvapení, když spatřil, jak údajně na smrt nemocný císař stejně jako jindy stojí vzpřímeně uprostřed místnosti a očekává jej. Pozdravili se a císař faráře uvedl ke stolu. Pak se vyzpovídal a přijal od něj rozhřešení a papežské požehnání. O půl dvanácté se do Schönbrunnu dostavil nový následník trůnu, arcivévoda Karel a jeho choť, arcivévodkyně Zita. Císař, jakmile se dozvěděl, kdo jej přišel navštívit, se chtěl v souladu s dvorní etiketou převléci. Avšak tělesná slabost jej zmáhala natolik, že od svého úmyslu upustil. 

Přestože zpočátku mínil, že je to nemožné, přijal nakonec vsedě i budoucí císařovnu. Kolem třinácté hodiny se jeho stav výrazně zhoršil. Odmítl však i nyní ulehnout do postele a několik hodin odpočíval v lenošce. V šestnáct hodin, hnán vědomím povinnosti, se znovu posadil k psacímu stolu, aby pracoval. Ale nemoc jeho vůli přemáhala: císař se vyčerpán kymácel na židli hned na levou, hned na pravou stranu, nakonec mu vypadlo pero z ruky, starý muž složil hlavu do dlaní a upadl do spánku.

Smrti vstříc

Panovníkův lékař dr. Kerzl se na to trápení nemohl dívat. Císař jej nechtěl poslouchat a odmítal ulehnout. Proto lékař kolem sedmnácté hodiny přitáhl k jeho psacímu stolu aspoň pohovku, aby měl panovník větší pohodlí. František Josef se v ní malátně uvelebil, ještě chvíli se pokoušel pracovat, pak ale svá akta rezignovaně poskládal a uložil do příruční mapy. Teprve pak jej věrný komorník Evžen Ketterl mohl doprovodit do postele. „Nejsem se svou prací hotov,“ řekl mu cestou. „Zítra mne vzbuďte o půl čtvrté ráno jako obvykle.“ Pak upadl v neklidný spánek, z něhož se po chvíli probral. Chtěl pít, polkl trochu čaje ze šálku, který mu Ketterl přiložil k ústům.

Příbuzným a nejbližším spolupracovníkům, kteří se mezitím shromáždili kolem jeho lůžka, nemohlo uniknout, že se mu krátí dech a chvílemi ztrácí vědomí. Dr. Ortner mu dal injekci na povzbuzení srdeční činnosti, císař to však nevnímal. O půl deváté zavolal vrchní hofmistr dvorního faráře, aby umírajícímu udělil poslední pomazání.

Lůžko umírajícího

Kromě lékařů byli v místnosti přítomni následník trůnu arcivévoda Karel František Josef s chotí Zitou, jeho matka, arcivévodkyně Marie Josefa, arcivévodkyně Marie Tereza, manželka císařova mladšího bratra Karla Ludvíka, která po smrti císařovny Alžběty občas hrála roli první dámy, císařova dcera arcivévodkyně Marie Valérie a její manžel arcivévoda František Salvátor Toskánský, vrchní hofmistr kníže Montenuovo, císařovi pobočníci a osobní komorníci. 

TIP: Milovaný i vysmívaný: Jaký byl posmrtný obraz Františka Josefa?

Arcivévodkyně Marie Valérie poklekla k otcovu lůžku a modlila se. Osobní lékař dr. Kerzl kontroloval puls a pozoroval slábnoucí císařův dech. Když dvorní farář po skončení modlitby za umírající řekl „Amen“, nastala jen kratičká pauza. „Jeho Veličenstvo vydechlo naposledy,“ oznámil vzápětí dr. Kerzl – jako příčina smrti byl stanoven zápal plic. Bylo 21. listopadu 1916, devět hodin a pět minut večer.