Jak si rozdělit svět: Zámoří ovládly Británie, Belgie a Nizozemí

Kde začít? Přece u nebojácných průkopníků, lovců a traperů z proslulé Společnosti Hudsonova zálivu (HBC). A nejen proto, že tu s trochou fantazie můžeme dohledat českou stopu. Jedním ze zakladatelů byl totiž Ruprecht Falcký, syn slavného Fridricha, který českým zemím po jednu zimu kraloval. Právě Ruprecht se v zakládací listině HBC zavázal, že nezpochybnitelným teritoriem lovců budou všechny řeky ústící do Hudsonova zálivu.

Šlechticovy znalosti geografie Nového světa asi nebyly příliš valné. Nevědomky totiž svěřil do rukou lovců kožešin území pokrývající dobrou třetinu Kanady, chcete-li, 15 % rozlohy Severní Ameriky. Však ji na jeho počest nazvali Ruprechtovou zemí! HBC si pak toto obtížně představitelné území rozdělila na několik dílčích okrsků. Na nich zřizovala obchodní stanice, kde trapeři mohli kožešiny směnit za proviant. 

Tahle země ti nepatří

Vybudovali síť říčních přístavů, stavení, krčem a malých strážních fortů. Ty přišly vhod, když se lovci nepohodli s původními obyvateli. Celé území, na kterém začala HBC hospodařit s kožešinami, totiž patřilo indiánům. Ti ale v oficiál­ních kalkulacích HBC nikterak nefigurují. A to ani když nad nimi HBC oficiálně převzala správu, a řekněme, legislativní dohled.

Představte si třeba athabaského nebo čipevského indiána, který se jako každý podzim vydá na lov. Je úspěšný, ale když se vrací do svého kmenového loviště, potkají ho v lese méně šikovní trapeři. Kůže mu zabaví, protože porušuje pravidla monopolu, o kterém nikdy neslyšel. Chce se s nimi prát? Může snadno skončit ve vězení HBC, protože tahle země mu přece nepatří. Lovci kožešin kolonizovali severské pustiny až do roku 1870, kdy území podstoupili Kanadě.

Britská Východoindická společnost (BEIC) se počítá mezi nejstarší akciov­ky na světě. Na své zakládací listině měla datum 31. prosince 1600. A také podpis královny Alžběty I., která se tím vyvázala ze spousty nepříjemností. Vlastně už nemusela řešit nic, co se zámořského obchodu se zmíněným koutem světa týkalo. Mohla se soustředit jen na počítání vydatných příjmů královské pokladnice. Londýnské vedení společnosti na svá bedra převzalo všechny povinnosti a začalo plně spravovat obchod s bavlnou, hedvábím, barvivem indigo, ledkem, čajem a také s opiem. A když začala sláva hlavního obchodního partnera, Mughalské říše upadat? Vedení BEIC se rozhodlo v Indii „intervenovat“ za ochranu svých investic. Bengálskou část země pak společnost vojensky obsadila.

Armáda, loďstvo i království

BEIC totiž díky monopolu nad exotickým zbožím disponovala ohromnými finančními prostředky, které uměla zatraceně dobře investovat! Nejprve do úplatků doma i v zahraničí, stejně jako do poplatků za pronájmy přístavů. Později do výstavby ohromné flotily pěti stovek přepravních lodí. Investice šly ale i do lodí bitevních, které bránily náklad před pirátskými rejdy. A když skoupili přístavy a města na pobřeží? Se soukromými armádami začali prosazovat svou politiku v celých říších. Není divu, pod vlajkou BEIC byly shromážděny regimenty o síle 280 tisíc mužů. To je dvakrát víc, než oficiálně čítala britská armáda. Tento kolosální podnik nakonec asimilovala britská koruna. Není divu, BEIC tehdy spravovala území třináctkrát větší, než měly celé Britské ostrovy – a takový vliv bylo nutné podchytit!

Přísný, silný a nepoddajný. Tak hodnotila domácí belgická politika mladého krále Leopolda II., když v roce 1865 usedl na trůn. Pevný charakter a trochu ráznější přístup lidé ocení – zvlášť když vidí jeho budovatelský zápal. Díky jeho štědrosti pak země získávala stavební klenoty od Bruselu přes Bruggy, Gent až po Antverpy. Nikdo se už ale nevyptával, odkud na to bere peníze. Někteří to možná ani vědět nechtěli. Leopold II. byl totiž výhradním majitelem Svobodného státu Kongo a představeným Mezinárodního společenství Konga. Co to znamená? Že někde za mořem ve střední Africe se nacházelo území osmdesátkrát větší než celá Belgie, ze kterého plynuly zisky jedinému muži, který měl monopol na území i podnikání na něm.

Deset milionů mrtvých, miliarda zisků

Kaučuk, slonovina, plantáže cukrové třtiny i tabáku, zlato. Cokoliv, co tu mělo cenu, mířilo přímou cestou do Belgie, která na tomto obchodě rozhodně nebyla škodná. O obyvatelích Svobodného státu Kongo, jehož název je jen krutou ironií, to však rozhodně neplatilo. Všichni byli otroky jednoho pána, který si do svých rozhodnutí nenechal mluvit. Přesídlit celé vesnice. Vybít staré a nemocné. Vypálit stará stavení. Sehnat domorodce na plantáže a po sklizni je ubít, protože už stejně nemají kde bydlet a přesun na další lokalitu se nevyplatí.

TIP: Temná minulost Belgie: Krutovláda v africkém Kongu si vyžádala životy 10 milionů lidí

Přijde vám to šílené? Deset milionů mrtvých s vámi souhlasí. A také stejný počet zmrzačených, protože sekání rukou tu platilo za obvyklý trest. Když se svět konečně dozví, co se tu děje, rozhodne se Leopold „své“ Kongo odkázat Belgii. Dnes bychom panovníkovo jmění odhadli na miliardu liber.

Organizace Vereenigde Oost-Indische Compagnie (VOC), tedy Nizozemská Východoindická společnost, může vedle té britské vypadat jako chudý příbuzný. Nebylo tomu tak vždy. Ve skutečnosti byla první akciovou společností na světě. To proto, že se na její podnikání složili bohatí kupci z Amsterodamu. A když se jejich ozbrojené lodě postaraly o portugalskou konkurenci, dosáhli svými loděmi dál, než by si kdo byl schopen představit: Jáva, Indonésie, Moluky, Cejlon. Společnost samozřejmě získala také monopol na dovoz koření. Což byl o poznání výnosnější artikl, než nějaká bavlna. Zlatem se platilo už za pár gramů. Lodě ho převážely po tunách…

Když firma přeroste stát

Zámořské podnikání ale potřebuje pořádnou základnu. A tu si vedení VOC zřídilo v Jakartě. Tedy spíše v Batávii, protože původní Jakartu nechali srovnat se zemí a nové město obchodníků vybudovali na jejích základech. To mohlo dát místním dost jasný signál o tom, že mají problém. Bohužel jej ignorovali.

TIP: Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky

Když začali Holanďané razit vlastní měnu, zřizovat další obchodní stanice, přístavy a města, aniž by se někoho ptali, bylo už trochu pozdě. Na výplatní listině totiž měli všechny vůdce komunit, starosty a vlastně i panovníky, které dosazovali a měnili podle libosti. Vytvořili si paralelní vládu, armádu i soudní systém. Nakonec začali jménem VOC uzavírat dohody se sousedními státy. S původní investicí pár stovek zlatých to nebyl špatný výsledek. Podnik, který už všem začal přerůstat přes hlavu, nakonec převzala nizozemská vláda.