Kolem všech velkých planet Sluneční soustavy najdeme systém prstenců, přičemž nejvýraznější útvary tohoto typu obepínají Saturn. Ostatně jeho prstenec zaznamenal svým primitivním dalekohledem již Galileo Galilei a podstatu zmíněného objektu později vysvětlil Christiaan Huygens. Družice Pioneer objevily prstence u Jupitera, načež se je podařilo zachytit rovněž u Uranu a Neptunu, a to jak ze Země – při sledování zákrytů hvězd planetami –, tak prostřednictvím Voyagerů přímo na místě.
Zajímavostí jistě je, že v roce 2014 se podařilo prstenec identifikovat také u planetky (10199) Chariklo měřící asi 250 km a v roce 2008 byl oznámen objev tohoto útvaru kolem Saturnova měsíce Rhea. Ve druhém zmíněném případě se však prstencová hypotéza při dalších průletech sondy Cassini nepotvrdila.
Obecně můžeme o planetárních prstencích říct, že se nejedná o pevné struktury, ale o samogravitující systém malých částic, převážně ledových zrn pokrytých prachem. Původ těchto zajímavých útvarů s nejvyšší pravděpodobností souvisí s vývojem soustavy přirozených satelitů. Mohlo tak dojít například ke slapovému roztrhání měsíce či měsíců, z jejichž pozůstatků se pak prstenec zformoval. Nebo se naopak jedná o zbytky primárního materiálu, z něhož by – nebýt gravitačního vlivu ostatních souputníků – vznikl další měsíc. Hypotézy o zrodu planetárních prstenců se však v současnosti považují za značně nejisté, neboť vykazují mnohé nedostatky.
