Jak se stavěly pyramidy: Používali Egypťané astronomii, Číňané a Mayové kompas?

Pyramidy si navzdory moderním technologiím a pokročilým archeologickým poznatkům zachovaly post nejzáhadnějších a zároveň nepropracovanějších staveb lidstva. A nezáleží, zda mluvíme o klenotech Egypta, Střední Ameriky, nebo například Číny. Na tajemství jejich orientace a na postupy při jejich zaměřování jsme se zeptali profesora Jaroslava Klokočníka, který se této oblasti věnuje dlouhodobě.  

Existuje spousta teorií, jak jednotlivé pyramidy vznikaly, jakým způsobem si jejich stavitelé usnadňovali přepravu materiálu a podle jakého vzorce volili umístění svých staveb. Coby hrobky panovníků a jejich rodin se pak pyramidy odjakživa pojily také s řadou rituálů. Mravenčí práce jejich tvůrců často vycházela z astrologie, astronomie a náboženství. Některé kultury o pyramidách dokonce uvažovaly jako o „akupunktuře Země“, díky níž dokázala naše planeta lépe vstřebávat vesmírnou energii. 

Mezi nebem a zemí

Stavba pyramidy byla dlouhý proces, který trval někdy i desítky let a zahrnoval tisíce pracovníků. Tak ohromná mobilizace lidských sil a materiálu představovala příliš náročný úkol, než aby vedla jen k uctění mrtvého panovníka. Nešlo pouze o to připomínat vládce živým. Naopak, uložení v pyramidě bylo zlomovým bodem, který proměňoval podstatu zesnulého, jenž se vydával na nebesa. Někde se „jen“ stával dvořanem v božském království, jinde – například v Egyptě, kde se vládci už za života uctívali jako vtělení bohů na Zemi – se přímo začleňoval do panteonu nesmrtelných. 

Význam měla přitom nejen hrobka samotná, ale také budovy, které ji obklopovaly. Například v kultuře Mayů a Aztéků mohla na široké dlážděné cesty vedoucí k pyramidám vstoupit celá procesí, zatímco okolní budovy, schodiště a menší chrámy byly pravděpodobně vyhrazeny pouze kněžím a na vrcholky staveb, kde se symbolicky stýká nebe se zemí, směli vstoupit jen králové a nejvyšší kněží. 

Hvězdná mapa

Panovník stoupající na své místo na nebesa potřeboval důstojnou „mapu“. Ke třem největším pyramidám v Gíze se například váže teorie, že vznikaly podle souhvězdí Orion, které dávní Egypťané spojovali s Osirisem – bohem znovuzrození a posmrtného života. S uvedenou hypotézou přišel v roce 1983 výzkumník Robert Bauval, a podle různých modifikací jeho myšlenky dotvářely dokonce okolní, menší pyramidy zbytek souhvězdí, přičemž blízký Nil představoval Mléčnou dráhu. 

Aby mohla duše přejít na „druhou stranu“ co možná nejplynuleji, zvažoval se pečlivě každý aspekt stavby, přičemž klíčová byla hlavně směrová orientace. Například stěny gízských pyramid jsou orientovány přesně severojižním, respektive západovýchodním směrem.   

Otázkou ovšem zůstává, jak dávná civilizace v době vzniku nekropole v Gíze – tedy zhruba v polovině 3. tisíciletí př. n. l. – docílila tak precizní orientace, a ani zde nám nezbývá než se uchýlit k teoretickým úvahám. Z dochovaných zdrojů víme, že tamní matematická škola byla velmi pokročilá. Například tzv. Rhindský papyrus (nejstarší dochovaná kopie pochází asi z roku 1685 př. n. l. a je uložena v Britském muzeu) podává návody k řešení komplikovaných výpočtů plochy a objemu, jež byly pro budování pyramid a jejich orientaci podle hvězdných drah nezbytné.  

Hledání severu

Samotné stavbě nejspíš předcházely dlouhé přípravy: Vznikaly nákresy na papyrus, podle kterých se pak dokonce vytvářely zmenšeniny budoucích hrobek – jak dokazuje model objevený v pyramidě Amenemheta III. v Dahšúru. 

Přesný postup při vyměřování orientace pyramidy však neznáme. Podle nejpřijímanější teorie stál ve středu nízkého kruhu z nepálených cihel muž s tyčí, jež měla konec rozštěpený do vidlice. Jeho spolupracovník pak skrz vidlici sledoval pohyb tzv. cirkumpolárních souhvězdí, tedy stálic, které nikdy nezapadají za obzor. Z jejich putování po obloze se následně odvozoval sever, zatímco východ a západ určovali stavitelé podle Slunce.

Alternativní teorie zmiňuje jednodušší variantu, použitelnou zejména během zimních dnů, kdy se Slunce pohybuje nízko nad obzorem a vrhá dlouhé stíny. Sever mohli Egypťané určovat s využitím malé dřevěné nebo kamenné pyramidy, tzv. pyramidionu, který usadili v místě budoucí stavby. Podél dvou jeho souběžných stěn pak nakreslili linie a v průběhu dne vždy zaznačili, kde se stín vržený špičkou modelu s oběma čárami proťal. Pyramida měla přesnou severojižní orientaci v okamžiku, kdy se oba body na liniích nacházely ve stejné vzdálenosti od pyramidionu. Měření se muselo opakovat několik dní, přičemž podle potřeby bylo možné malý model lehce natáčet.

Profesor Jaroslav Klokočník vysvětluje: „Některé pyramidy a další význačné stavby jsou orientovány astronomicky, například podle východu a západu Měsíce, Venuše a hvězd nebo třeba podle Slunce ve dnech letního a zimního slunovratu. V rovníkových oblastech se využívaly takzvané zenitové průchody, kdy Slunce svítí v pravé poledne přímo v nadhlavníku a předměty nevrhají stín. Postupovalo se však i podle východu a západu Slunce během některých významných dnů kalendáře. Měřením ovšem snadno zjistíme, že astronomicky orientované objekty jsou v menšině.“ 

Například středoamerické pyramidy se obvykle od striktní astronomické orientace, která svazovala starověký Egypt, odklánějí – a to na první pohled bez zřejmého důvodu. Archeolog Robert Fuson přišel v roce 1969 s hypotézou, že Mayové a Olmékové používali kompas, tudíž jejich stavby nejsou orientovány astronomicky, ale podle severního magnetického pólu Země. Uvedenou teorii podporuje mimo jiné kompas pocházející z období mezi lety 1400 a 1000 př. n. l., který byl nalezen v olméckém San Lorenzu: Využíval precizně opracovanou magnetickou tyčinku, jež zřejmě plavala ve rtuti a ukazovala severojižním směrem. 

Problém s orientací podle kompasu ovšem nastává, uvědomíme-li si, že magnetické a geografické póly Země nejsou totožné. Magnetické pole naší planety se totiž v průběhu času mění a zároveň se posouvají i oba magnetické póly. Fuson pak prezentoval myšlenku, že se také orientace středoamerických pyramid budovaných s využitím kompasu postupně měnila. Vědci tedy vzali v potaz tehdejší souřadnice severního magnetického pólu, načež nová měření odhalila, že je Fusonova hypotéza zřejmě pravdivá. 

Skryté pyramidy

Do hledáčku odborníků se v poslední době dostávají i téměř neznámé pyramidy na opačném konci světa. „Čínská pyramida – tumulus – dnes vypadá jako mohyla z udusané hlíny, v jejíž blízkosti nebo uvnitř se nachází hrob vládce s řadou pokladů. Je vyhotoven z odolného materiálu, například z kamene, někdy jde přímo o podzemní skálu s uloženou rakví, a okolní prostor bývá vykládaný bronzem. Objekty tvarem jasně připomínají pyramidu, při pohledu ze země je však můžeme snadno přehlédnout. Bývají zarostlé, takže některé vypadají spíš jako travnaté pahorky porostlé keři a stromky. Z výšky, z letadla či ze snímků na Google Earth je však pyramidální tvar naprosto jednoznačný,“ objasňuje profesor Klokočník. 

A jelikož historikové považují Čínu za rodiště kompasu, je zcela logické se ptát, zda tamní pyramidy podléhaly stejným pravidlům orientace jako jejich kolegyně ve Střední Americe. Při hledání odpovědi se však objevila řada problémů. 

Posmrtné feng-šuej

 „V případě čínských pyramid se mauzoleum může nacházet přímo uvnitř nebo v blízkém okolí. Kolem byl park, hradby, voda – rozsáhlý komplex napodobující sídlo císaře, které obýval za života. Pyramidy se stavěly podle zásad feng-šuej: Měly tak stimulovat toky kosmické energie a přinášet šťastný posmrtný život pro váženého nebožtíka,“ vysvětluje profesor Klokočník. 

Podle tradice feng-šuej se odedávna vybavují i domácnosti, a dokonce se podle ní stavějí celé vesnice. Feng-šuej se opírá o tok energie čchi, která prostupuje vše živé i celý vesmír. V tomto učení navíc existuje tzv. škola kompasu, jež spojuje energetické proudy přímo se světovými stranami: Sever symbolizuje životní cestu a kariéru, jih slávu a uznání, východ minulost a kořeny, západ budoucnost a kreativitu.   

„Ani čínským komunistům se nepodařilo v rámci kulturní revoluce feng-šuej vykořenit. Do myslí Číňanů se představa o přirozeném řádu a harmonii v přírodě otiskla velmi pevně. Každá stavba – ať pro živé, či pro mrtvé – by měla tento řád respektovat a toto učení ctít, což znamená i správnou orientaci vůči světovým stranám,“ dodává Klokočník, který se na základě dat ze satelitních snímků rozhodl vypravit se přímo do Číny a na místě ověřit, zda i tam platí Fusonova hypotéza.

Co nejblíž k bohům

Po různých obtížích nakonec shromáždil údaje bezmála o stovce pyramid a porovnal je s postupným posunem severního magnetického pólu: Až na pár výjimek podléhaly stavby trendu změn zemského magnetického pole, při bližším prozkoumání se však objevila řada odchylek. 

Jejich vysvětlení lze hledat například v orientaci na základě rovnodennosti nebo podle aktuální polární hvězdy, jež leží na nebi v prodloužení zemské osy. Podle profesora Klokočníka připadá v úvahu také kalendářní orientace: „Jedná se o astronomickou orientaci staveb například podle východu či západu Slunce o některém významném dni, třeba o narozeninách císaře, jemuž se měla pyramida vybudovat. Pak by ovšem bylo nutné toto datum zjistit s přesností na den, což zatím nedokážeme.“ 

TIP: Čísla zakletá v kameni: Nerozluštěná záhada pyramid v Gíze

Podle Klokočníkovy spolupracovnice Fenni Kangové hraje roli i skutečnost, že přesně východní směr byl nejspíš pro smrtelníky – včetně císaře – zapovězen a připadal pouze bohům. Panovník proto musel určit, s jakou odchylkou jeho pyramida vznikne. Údajně pak záleželo na tom, jak odvážný ve svém „přibližování se bohům“ byl. Fusonovu teorii lze tedy aplikovat i na pyramidy v Číně. Do plánů stavitelů však zasáhla také komplikovaná struktura tradic a náboženství fungujících podle zákonitostí, jež teprve čekají na odhalení.