Svítivost stálice je objektivní fyzikální veličinou, která udává, kolik zářivé energie hvězda celkově vydává do okolí. V případě Slunce jde o hodnotu přibližně 3,86 × 1026 W. Svítivost hvězd však nelze měřit přímo, neboť by to vyžadovalo umístit přesné přístroje do bezprostřední blízkosti žhavého objektu. Astronomové si tedy pomáhají několika „triky“.
Jednak neměří přímo svítivost, ale tzv. zdánlivou jasnost neboli hvězdnou velikost, která se udává v magnitudách. Tato logaritmická veličina přesně navazuje na škálu hvězdných velikostí zavedených ve starověku Ptolemaiem. Abychom mohli přepočítat zdánlivou jasnost na svítivost, potřebujeme ještě znát vzdálenost stálice. Tu lze přitom určit mnoha metodami.
Předpokládáme-li dále, že mezi námi a hvězdou neleží žádný významný zdroj rozptylu světla (v tom případě lze zjednodušeně říct, že intenzita osvětlení „klesá s druhou mocninou vzdálenosti“) a že stálice vysílá do okolí záření tzv. izotropně, tedy do všech směrů stejně, můžeme odhadnout její celkovou svítivost. Protože se obvykle jedná o velká čísla, bývá zvykem ji porovnávat se svítivostí Slunce a uvádět v těchto jednotkách – například 10 sluncí.
