Jak se bude jmenovat? Výběr jména v minulosti ovlivňoval kmotr i populární svatí
Když se s prvním hlasitým výkřikem přihlásí miminko o pozornost a dá světu kolem sebe vědět, že je naživu a v pořádku, spadne přítomným ženám ve světnici velký kámen ze srdce. V následujících několika dnech projde řadou rituálů, z nichž jeden je modernímu člověku stejně tak známý jako sedlákovi ze 17. století…
Jména našich předků dnes mohou zaujmout svou neobvyklostí, nebo naopak neměnností a častým opakováním. Asi nepřekvapí informace, že naši předci v raném novověku a 19. století měli podstatně jiné možnosti a především motivace pro pojmenovávání svých potomků. Tento důležitý rituál nemohl proběhnout jen tak, protože svět, ve kterém většina lidí na venkově žila, byl svázán tradicemi, křesťanskou vírou a množstvím lidových pověr, které určovaly každodenní rytmus. Jaké faktory tedy hrály při výběru jména roli?
Podle křesťanské tradice
Udílení jmen vždy ošetřovaly nějaké předpisy či nařízení. Zatímco dnes jsou pro nás normou zákony, v 16. až 18. století určovaly pravidla církve, především ta katolická. Zcela zásadní byly pro obyvatele českých zemí závěry, které vzešly z Tridentského koncilu mezi roky 1545 až 1563. Tento církevní sněm výslovně zakazoval dávat jména, která nebyla uvedena v římském martyrologiu – seznamu všech světců uznávaných katolickou církví. Podobná pravidla měly i různé protestantské církve, které na našem území oficiálně působily pouze do bitvy na Bílé hoře.
Vzhledem k faktu, že křest prováděl kněz, jenž měl často nezanedbatelný vliv na celou komunitu, byla tato nařízení ve venkovském prostředí přísně dodržována. Farář kromě toho mohl na rodiče a kmotry dítěte vyvíjet nátlak, nebo jim jako přirozená autorita s výběrem jména pomáhat. Postava kněze, především to, odkud pocházel a kde absolvoval školy, se tak do velké míry propisovala do pojmenovávacích motivací.
Například v pobělohorském období, když byli ze země vyháněni nekatoličtí kněží a vlivem rekatolizace přicházelo na venkovské fary čím dál více duchovních, kteří prošli školami jezuitského řádu, se začala objevovat jména světců, kteří byli svázáni s Tovaryšstvem Ježíšovým. Příkladem může být František podle Františka Xaverského, jednoho ze spoluzakladatelů řádu. Motivace mohly být často ovlivněny i tím, komu byl zasvěcen kostel v dané vsi, nebo o jakou lokalitu se jednalo. V hornických oblastech se kupříkladu častěji vyskytovaly Barbory, s odkazem na patronku horníků.
Synem svého otce
I v dnešní společnosti se najde velké množství lidí, kteří své jméno takříkajíc zdědili po někom z příbuzných, ať už jde o rodiče, babičku nebo bohatého strýce. Nejinak tomu bylo i v raném novověku, avšak zatímco dnes jde především o výraz úcty nebo lásky k příbuznému, dříve tento zvyk souvisel s jistou magičností, vírou, že když se bude dítě jmenovat po žijícím, nejlépe váženém a úspěšném předkovi, tak se na něj částečně přenesou jeho vlastnosti.
S tím souvisely i další zvyky, například nevyslovovat jméno dítěte až do jeho křtu, což mohlo souviset se snahou nepřivolat na sebe pozornost démonických sil. Ovšem nemuselo jít nutně jen o snahu uchránit dítě před vlivem ďábla. Na Valašsku se jméno dítěte prozrazovalo třeba až sedmý den po křtu, jelikož se věřilo, že když se tento zvyk nedodrží, bude dítě všetečné a prostořeké. Rodiče se taktéž snažili vyhýbat jménům předků, kteří již byli po smrti, nebo zemřeli na nějakou vážnou nemoc, opět z toho důvodu, aby na něj nepřivolali podobné neštěstí. Ideální jméno tedy mělo být takové, které je pěkné, významné a především šťastné. Tyto zvyky a pověry, které mají kořeny v hluboké minulosti, se přímo proplétaly s již zmíněným zvykem pojmenovávat po některém světci, neboť právě u nich venkované často hledali přímluvu ve svých modlitbách a doufali, že daný světec jejich dítě ochrání.
Ochránce a vychovatel
Další osobou, po které mohlo dítě získat své jméno, byl jeho kmotr či kmotra. Při křtu totiž vznikal duchovní svazek a kmotr se kromě dohledu nad správnou církevní výchovou zavazoval, že se v případě úmrtí obou rodičů o svého nového svěřence postará. Pro doložení kontextu, jak moc důležitou roli církev tomuto svazku přikládala, je potřeba vysvětlit několik věcí k podobě křtu jako takového. Na rozdíl od kmotrů nebyla přítomnost rodičů dle některých dřívějších nařízení u samotného obřadu vůbec vyžadována. Především přítomnost matky, která byla po dobu celého šestinedělí brána jako nečistá, se považovala za nežádoucí a oficiálně jí byl přístup zakázán. Jistou roli v tomto zvyku však hrála i starost o její zdraví, jelikož při tehdejší vysoké úmrtnosti matek po porodu si potřebu klidného odpočinku uvědomoval téměř každý. Pokud se křtu účastnil otec, zpravidla vstupoval do kostela mezi posledními a při obřadu vůbec nemluvil, oproti tomu kmotrovi náleželo jedno z čelných míst a v průběhu obřadu držel dítě ve svém náručí.
Zejména chudší rodiče se pak snažili za kmotry získat někoho z vážených obyvatel vesnice, a to jak kvůli daru, který byl zpravidla dáván takzvaně „do kolébky“, ale i víře v přenos dobrých vlastností. Není proto nijak překvapivé, že se jim při křtu často dostávalo cti pojmenovávat děti po sobě, nebo jim vybrat jméno dle svého uvážení. Při této zvyklosti se však často naráželo na fakt, že v každé rodině mohlo nést jedno jméno pouze jedno dítě. Nebylo přípustné, aby se dvě dcery jmenovaly stejně, a pokud se první dítě jmenovalo po matce, druhé po kmotře a žádné z nich neumřelo, muselo se pro příště sáhnout jinam.
Kdo má dneska svátek?
Jako velmi silná pojmenovávací motivace se u venkovanů ukazuje takzvaně volba podle kalendáře. Velká část lidí totiž věřila, že si dítě při narození své jméno „přineslo“. Často se tedy stávalo, a to i v 19. století, že děti byly pojmenovávány podle světce, na jehož svátek se narodily, nebo jehož svátek měl zanedlouho nastat. S tím souvisel i zvyk, že během roku mělo mít dítko nejprve narozeniny a až pak jmeniny, jelikož jinak ho mělo potkat neštěstí. Vysvětlení, proč tomu tak bylo, je však více. Badatelé, kteří se tímto tématem dříve zabývali, uváděli jako důvod tohoto počínání jistou zlovolnost kněžích, kteří tímto způsobem dávali dětem jména méně oblíbených světců. Tvrdilo se také, že starší děti pojmenovávali po kmotrech, ti mladší měli svoje jméno dostat podle data narození.
Z dalších lokalit se však dozvídáme, že tomu tak být vůbec nemuselo a hlavní roli hrála již zmíněná osudovost, kdy rodiče dávali jména svým dětem podle několika oblíbených světců, přičemž jim u toho pravděpodobně radil i místní farář. Tak se stávalo, že v březnu to byl na vsi samý Pepa a v červenci se zase rodilo velké množství Jakubů, skoro každá holka v tomtéž měsíci se jmenovala Anna, která vystřídala v květnu narozené Jany. Naproti tomu tu byla jména jako František nebo Marie, jejichž svátky se v průběhu roku slavily opakovaně (tito světci byli zkrátka populární) a v průběhu roku je dostalo více dětí.
Tohle už se dneska nenosí
Podléhání módním trendům není záležitostí pouze naší doby, ale najdeme ji takřka v každém období lidských dějin. Nejinak tomu bylo i u venkovanů v raném novověku, ačkoliv místo zpěváků a filmových hvězd se na vrcholu žebříčku popularity střídali různí svatí. Častokrát se stávalo, že jméno nově kanonizovaného světce na čas povyskočilo v matričních záznamech na přední příčky. Asi nejzářivější příklad představuje Jan Nepomucký. Po jeho blahořečení v roce 1721 a následném svatořečení na jaře 1729 se doslova vyrojila spousta chlapců nejen s prostým jménem Jan, ale také přímo Jan Nepomucký.
Tento jev však nebyl typický pouze pro 20. léta 18. století a opětovné vlny zájmu se na různých místech objevovaly i později. Často souvisely s událostmi lokálního charakteru, jakými byly různé poutě nebo výstavba nového svatostánku. U pojmenovávacích motivací dívek je zase patrný vliv mariánského kultu, který podporoval vládnoucí habsburský rod. Díky tomu a také faktu, že Marií, jejichž svátky se aktivně připomínaly, bylo v římském martyrologiu hodně, bylo jméno Marie bezkonkurenčně nejužívanější. Vliv však neměla pouze církev. Ve 40. letech 18. století se dívky začaly v některých oblastech v mnohem větší míře pojmenovávat Tereza, což takřka přesně koresponduje s nástupem Marie Terezie (1740–1780) na trůn.
Děti, které se v raném novověku a stejně tak v 19. století narodily mimo manželství, měly v mnoha ohledech obtížný start a tato skutečnost se často podepsala i na jejich jméně. Právě při křtu těchto dětí se stávalo, že farář zvolil pro dítě nějaké velmi neobvyklé jméno, které se netěšilo ani velké vážnosti a častokrát se vnímalo jako vyloženě ošklivé. Bylo tomu tak především proto, že v těchto případech měl farář hlavní slovo, a teoreticky se nemusel na nic a nikoho ohlížet.
Častější však bylo, že se přihlíželo právě k datu narození, nebo dítě dostalo jméno podle kmotra. Takřka nikdy se však nestávalo, že by se dítě jmenovalo podle matky nebo někoho z prarodičů, jelikož ta byla vnímána jako poběhlice. Pokud si připomeneme zásady, že jméno, jež se dědí, má být po někom morálně způsobilém a s dobrými lidskými vlastnostmi, nepřicházela matka oplodněná mimo manželství v úvahu.
Příchod nové doby
V 19. století nastala celá řada změn. V případě udílení křestních jmen jsou těmi nejviditelnějšími postupný úpadek vlivu katolické církve na každodenní život a nástup národního obrození. Oproti dřívější době se již v 80. letech 18. století za vlády Josefa II. (1780–1790) začaly děti ve větší míře pojmenovávat po ryze českých svatých, například Ludmile nebo Václavovi.
Kromě této praxe, která vlastně nijak zásadně neodporovala představám církve, se však v duchu národního cítění začínají vyskytovat i stará slovanská jména, kupříkladu Božena, která se objevuje už v Kosmovi. Nově vznikla jména jako Krasoslav, Čechomil nebo Pravoslav, přičemž většina jich je zakončena koncovkou -slav (Miroslav) nebo -mír (Lubomír). Z ženských jmen lze uvést například Věru, Vlastu nebo Růženu. Takto se však nepojmenovávaly pouze nově narozené děti, ale přijímali je i v dospělosti národní obrozenci ke svým prvním církevním jménům jako projev vlastenectví.
I přesto si však v 19. století udržela svoje místo původně užívaná jména jako František, Marie, Kateřina nebo Josef. Postupně však byla jejich pozice podkopávána a se stále postupujícím odkouzlováním světa, ve snaze vymanit se z mýtů a pověr a řídit se podle vlastního rozumu, jež započala v době osvícenství, se umenšoval i vliv jiných motivací, podle kterých dostávaly děti svá jména. Nicméně stále se jedná o období, kdy bylo obyvatelstvo v českých zemích nadále věřící, a i přes všechny vědecké objevy nelze všechny pověry, tradice a zvyky nahradit racionálními úvahami.
Marie a Janové
Oblíbenost jednotlivých jmen se v průběhu desetiletí proměňovala a podléhala i módním trendům. Příklad výzkumu na Brtnicku pro roky 1670–1785 však jasně ukazuje dominanci několika jmen v čele s Marií, Kateřinou a Janem.
pořadí | ženy | počet | % | muži | počet | % |
1. | Marie/Mariana | 932 | 25,05 | Jan | 462 | 11,52 |
2. | Kateřina | 548 | 14,73 | Jakub | 390 | 9,72 |
3. | Anna | 336 | 9,03 | František | 384 | 9,57 |
4. | Rozálie | 306 | 8,22 | Josef | 353 | 8,80 |
5. | Jana | 165 | 4,43 | Matyáš/Matěj | 302 | 7,53 |
6. | Veronika | 163 | 4,38 | Martin | 251 | 6,26 |
7. | Dorota | 132 | 3,55 | Jiří | 230 | 5,73 |
8. | Uršula | 120 | 3,22 | Tomáš | 226 | 5,63 |
9. | Magdalena | 118 | 3,17 | Václav | 215 | 5,36 |
10. | Alžběta | 104 | 2,79 | Antonín | 155 | 3,86 |