Obklopuje-li nějaké zajímavé vesmírné těleso atmosféra, která nepropouští záření ve viditelném oboru (jedná se třeba o případ Venuše či Saturnova měsíce Titanu), pak jediný způsob, jak „na vlastní oči“ spatřit tamní povrch, představuje přistání. U obou zmíněných těles se to povedlo: Na Venuši dosedla celá flotila sovětských sond Veněra i některé americké automaty, na Titanu přistálo v roce 2005 evropské pouzdro Huygens.
Naštěstí jsou popsané atmosféry typicky průhledné pro rádiové či mikrovlnné záření. Rádiového záření přirozeného původu však od povrchů těles přichází jen velmi málo, proto se musejí využívat metody radarového mapování, kdy se na družici nachází vysílač rádiových vln a také přijímač snímající jejich zpožděné odrazy. Radarové mapy, jež následně vznikají v počítači, nám pak poskytují určitý přehled o povrchu objektů ukrytých pod neprůhlednou oblačnou pokrývkou.
