Jak fotit vesmír (5): Rozmazané snímky oblohy? Víme, jak se jim vyhnout

Víte, jak se na snímcích hvězdné oblohy projeví její neustálý pohyb?

16.05.2020 - Jan Píšala



Máte již nastavení fotoaparátu v malíčku? Vyzkoušeli jste si, jak vypadají fotky za šera či v noci s různými hodnotami expozice a ISO? Nebo už jste dokonce vyrazili pod noční oblohu a zkusili jste zvěčnit některé z nápadných nebeských objektů? Pokud přitom byly hvězdy na snímku i přes veškerou snahu rozmazané, pak jste nejspíš narazili na dva problémy, na něž se zaměříme tentokrát. 

Pomineme-li rozmazání snímků v důsledku nechtěného pohybu fotoaparátu při exponování (viz Nedotýkat se, prosím!), mají rozostřené fotografie hvězdného nebe dvě hlavní příčiny: První souvisí se špatným zaostřením přístroje, druhá pak s přirozeným pohybem hvězdné oblohy v průběhu expozice. 

Manuální ostření

V prvním případě jde jednoduše o to, že je fotoaparát špatně zaostřený, a hvězdy se tudíž na snímku nezobrazí jako body, nýbrž jako kotoučky s neostrými okraji. Zpravidla k tomu dochází, svěříme-li zaostřování automatice. Ta totiž pod tmavou oblohou s nevýraznými stálicemi často selže… Vždy se proto vyplatí zvolit na fotoaparátu, respektive na objektivu manuální zaostřování, přičemž touto funkcí dnes disponuje většina pokročilejších modelů.

Nyní by se mohlo zdát, že stačí ručně nastavit zaostření „na nekonečno“ a máme vyhráno. Jenže opak je pravdou. Může za to příliš hrubá stupnice pro ostření, na kterou nelze spoléhat. Nejlepší je proto přesvědčit se o bezvadném zaostření na vlastní oči – ovšem nikoliv pohledem do hledáčku, nýbrž na živý náhled na LCD displeji fotoaparátu

Ideální stav nastane, jakmile mají hvězdy v náhledu maximálně „bodový“ vzhled. Zaostřování je samozřejmě vhodné provádět na jasných stálicích, a pokud by náhodou přece jen nebyly v náhledu patrné, zkuste dočasně zvýšit hodnotu ISO. Nezapomeňte přitom, že si můžete libovolnou část živého náhledu (například s jasnou hvězdou) obvykle zvětšit. Zaostřování je pak ještě preciznější.

Nebe se hýbe

Navzdory dokonalému zaostření se může stát, že při delších expozicích (záleží na ohniskové vzdálenosti objektivu) přestanou být hvězdy bodové. Jejich „rozmazání“ však bude vypadat jinak než v prvním popisovaném případě. Protáhnou se totiž do krátkých úseček, eventuálně obloučků, jež se pak budou úměrně k době expozice prodlužovat. U širokoúhlých objektivů se zmíněný efekt projeví po 15–20 sekundách exponování, u objektivů s dlouhým ohniskem výrazně rychleji.

Příčina tkví v pohybu stálic po obloze v důsledku rotace Země. Hvězdné nebe se otáčí od východu na západ, přičemž střed otáčení (na severní polokouli se jedná o tzv. severní nebeský pól) nalezneme v souhvězdí Malého medvěda v těsném sousedství hvězdy Polárky. Právě do tohoto místa na obloze směřuje jeden z konců zemské rotační osy. V závislosti na úhlové vzdálenosti od severního nebeského pólu pak hvězdy na obloze opisují za jednotku času různě dlouhé oblouky. Podstatné je, že jednu úplnou otočku o 360° vykoná nebe přibližně za 24 hodin; za hodinu se tedy pootočí o 15°, za 60 sekund o 15′…

Pohyb stálic po obloze se tak promítne i do fotografie. A protože hvězda svítí nepřerušovaně po celou dobu expozice, vypadá její stopa na snímku jako světlá úsečka, až oblouk. Čím déle pak exponujeme, tím jsou tyto stopy delší. A současně platí, že se uvedený efekt projeví na snímku tím rychleji, čím delší ohniskovou vzdálenost má objektiv a v čím větší úhlové vzdálenosti od nebeského pólu hvězdnou oblohu fotografujeme. 

Zdánlivá nevýhoda

S rotací oblohy lze naštěstí jednoduše bojovat – stačí fotoaparátem otáčet stejným způsobem a stejně rychle, jako rotuje hvězdné nebe. Docílit toho můžete pomocí tzv. paralaktické (ekvatoreální) montáže nebo paralaktického (pantového) stolku, na něž se zaměříme příště. Fotoaparát upnutý k takovému zařízení pak nezávisle na čase stále míří do téhož místa hvězdné oblohy a posouvá se společně s ní. Výhoda je zřejmá: I při použití dlouhých expozic zůstanou stálice na snímku bodové. 

TIP: Začínáme s fotografováním hvězdného nebe

Ne vždy je ovšem rotace nebe na škodu – naopak! Umožňuje totiž pořídit úchvatné záběry hvězdné oblohy v pohybu, a my jim proto věnujeme samostatný díl našeho seriálu. 

Nedotýkat se, prosím!

Na rozmazání snímku může mít vliv i nechtěný pohyb fotoaparátu při expozici. Vždy se proto snažte přístroj umístit na odpovídající, dostatečně tuhý stativ (eventuálně montáž) s vhodnou nosností. Mimo to můžete fotoaparátem pohnout i při pouhém stisknutí spouště v okamžiku exponování. Použijte proto raději vestavěnou samospoušť, či ještě lépe – dálkovou spoušť.

V prvním případě se bude snímek exponovat se zvoleným zpožděním (typicky 2 či 10 sekund) od okamžiku, kdy zmáčknete standardní spoušť přístroje. Dálkové spouště umožňují zahájit expozici na dálku, přičemž jsou s fotoaparátem propojeny buď pomocí kabelu, nebo bezdrátově. Navíc často zvládají i sekvenční snímání v pravidelných intervalech.


Další články v sekci