Jak fotit vesmír (4): Správné nastavení fotoaparátu je základ

Vpředchozím díle seriálu o fotografování noční oblohy jsme se zabývali problémem světelného znečištění a ukázali jsme si, jak zjistit, kdy nastane dostatečná tma a kam se za ní vydat. Bez ní to zkrátka nejde: Příliš světlé hvězdné nebe či přímé zdroje světla totiž slabé vesmírné objekty snadno přezáří…

Tentokrát se podíváme, jak správně nastavit fotoaparát, kterým chceme krásy hvězdné oblohy zvěčnit. Vyhráno mají ti, kdo vlastní digitální zrcadlovku. Tyto přístroje totiž disponují plně manuálním režimem (M), ve kterém lze ručně ovlivnit všechna dále uvedená nastavení. Zkrátka však nepřijdou ani majitelé pokročilejších digitálních kompaktů, nebo dokonce mobilních telefonů: I u těchto zařízení se lze setkat s manuálními režimy, kde je možné ledacos ovlivnit.

Začněme u expozice

Jak již bylo řečeno, většina vesmírných objektů má tak malý jas, že abychom je vůbec zaznamenali, musíme použít dostatečně dlouhou expozici – typicky deset a více sekund. Platí totiž jednoduché pravidlo, že čím delší expozice, tím více světla (ale pozor, i toho rušivého) zachytíme. U digitálních zrcadlovek dosahuje maximální délka expozice v manuálním režimu obvykle 30 sekund. Pokud potřebujeme ještě delší dobu, řeší to režim označovaný jako „Bulb“ (B), který prostě otevře závěrku fotoaparátu a čeká, dokud ji opět nezavřeme. V případě expozic delších než půl minuty je navíc nutné počítat s tím, že se na snímku již výrazně projeví pohyb hvězd po nebi.

O něco složitější je situace u kompaktních fotoaparátů. Mají-li manuální režim, zpravidla nám umožní expozici dlouhou 15–30 sekund (některé kompakty dokonce disponují režimem „Bulb“). V opačném případě bývají poslední záchranou přednastavené režimy, konkrétně režim fotografování noční oblohy. Při jeho použití sice dobu otevření závěrky přímo neovlivníme, ale je dostatečně dlouhá, aby se jasnější hvězdy na snímku objevily. 

ISO je oříšek

Kromě expozice je potřeba pracovat také s tzv. citlivostí fotoaparátu. Zadává se prostřednictvím stupnice ISO, což je rovněž zkratka, pod níž citlivost v nastavení přístroje nalezneme. Velmi jednoduše řečeno: Čím vyšší hodnota ISO, tím víc se zesílí elektrický signál vycházející ze senzoru digitálního fotoaparátu (viz Jak to funguje?) – a tím světlejší bude i pořízený snímek. 

Při fotografování noční oblohy se citlivost zpravidla pohybuje v rozmezí ISO 800–6 400. Kromě vnějších podmínek limituje použití vysokých hodnot ISO i tzv. digitální šum. Na snímku vypadá jako jemné zrnění a snižuje jeho kvalitu. Šum je důsledkem přílišného zesílení elektrického signálu ze senzoru, kdy se také znásobí eventuální chyby v průběhu snímání, respektive odchylky mezi jednotlivými obrazovými body snímače (pixely). 

Jelikož začínajícím astrofotografům chybějí zkušenosti, nezbývá jim než při nastavování délky expozice a citlivosti postupovat metodou pokusu a omylu. Zkuste zkrátka vytvořit několik testovacích fotografií s odlišnými hodnotami výše uvedených parametrů a sami uvidíte, jak moc je poznamená šum a jak slabé objekty se vám podaří zachytit.

Pozor na bílou

Hned na začátku se také zamyslete, do jakého formátu budete pořízené snímky ukládat. Rozhodnete-li se pro surový neboli RAW formát, získáte fotografie v maximální kvalitě, avšak neovlivněné tzv. obrazovým procesorem fotoaparátu (ten se za normálních okolností stará o jejich výslednou podobu před uložením na paměťovou kartu). Finální zpracování snímků ve formátu RAW pak bude na vás. Chcete-li se tomuto kroku vyhnout, zvolte standardní, i když pro astrofotografii méně vhodný formát JPG.

Opomenout byste neměli ani nastavení „vyvážení bílé“, které ovlivní celkové barevné vyznění snímku. To je užitečné obzvlášť v našich končinách, kde má noční obloha nepřirozený oranžový nádech od sodíkových výbojek pouličního osvětlení, přestože ve skutečnosti je víceméně černá. Také v tomto případě se vyplatí využít ma­nuální režim a nespoléhat na automatiku (jež pod tmavou oblohou zpravidla selže) – už jen proto, aby měly všechny snímky napříč nocí stejný barevný odstín. Nebo můžete fotit do již zmíněného formátu RAW, v němž lze nastavit jednotné vyvážení bílé pro všechny pořízené fotografie dodatečně. 

Jak nastavit objektiv

Závěrem ještě několik slov k nastavení objektivů. Kromě toho, že mohou být buď pevnou součástí fotoaparátu, nebo je lze měnit, se liší také průměrem a ohniskovou vzdáleností (viz Větší je lepší). Začněme u těch, jež mají fixní ohniskovou vzdálenost – typicky mobilní telefony a některé pokročilé digitální kompakty. V takovém případě lze v manuálním či jiném speciálním režimu ovlivnit pouze nastavení clony. 

Tato součástka funguje podobně jako zornička v našem oku: Rozevíráním a zavíráním reguluje množství světla, které objektivem projde k senzoru fotoaparátu. Fotografujeme-li slabé vesmírné objekty, postačí pro začátek nechat clonu co nejvíc otevřenou (pozor, v nastavení tomu odpovídá nejnižší hodnota tzv. clonového čísla). Důvod je nasnadě – jde nám o to získat co nejvíc světla, tudíž musí být vstupní otvor do fotoaparátu co největší. 

TIP: Jak fotit vesmír: Začínáme s fotografováním hvězdného nebe

Pestřejší možnosti nastavení skýtají objektivy s proměnným ohniskem, jež najdeme zpravidla u zrcadlovek, případně u některých digitálních kompaktů. Změnou ohniskové vzdálenosti totiž ovlivníme šířku záběru neboli zorné pole fotoaparátu. Obecně však platí, že chceme-li pořizovat širokoúhlé fotografie velkých částí noční oblohy či celých souhvězdí, vyplatí se nastavit co nejkratší ohnisko. Pokud nám jde naopak o detail určitého objektu, je nezbytný objektiv s delším ohniskem. 

Správnému nastavení fotoaparátu se budeme věnovat i příště – tentokrát už v terénu, pod hvězdným nebem. Dozvíte se, jak váš přístroj správně zaostřit i jak s ním sledovat hvězdy.