Jak fotit vesmír (1): Praktický průvodce pro začínající pozorovatele

Existuje celá řada cest, jak zvěčnit krásu nebeských objektů. Některé jsou rychlé a snadné, jiné vyžadují nákladnější vybavení i značnou trpělivost. A liší se samozřejmě také kvalitou pořízených snímků. Podstatné však je, že si dnes může astrofoto vyzkoušet opravdu každý! 

Slabé, malé a vzdálené

Začneme nejjednoduššími postupy, které umožňují získat hezkou fotku i úplným začátečníkům nejen na poli astrofotografie, ale dokonce i na poli astronomie. Chcete-li se ovšem fotografování noční oblohy věnovat intenzivně, bude vhodné se s ní seznámit důkladněji – nejdřív očima, a pak také prostřednictvím dalekohledu: třeba už jen proto, abyste věděli, jak hvězdné nebe „funguje“, proč a jak se na něm objekty pohybují či kde a jak je hledat. Jinými slovy, kariéře astrofotografa by měla vždy předcházet kariéra náruživého pozorovatele, ideálně s praxí u dalekohledu. 

Oproti běžné fotografii má ta astronomická celou řadu specifik a úskalí. Plyne to především z povahy snímaných objektů: Budou totiž zpravidla velice slabé a budou mít i malé úhlové rozměry. Platí to pro většinu objektů hlubokého vesmíru (tzv. deep-sky objekty), jako jsou mlhoviny, hvězdokupy či galaxie. Mezi výjimky lze zařadit pár nápadných planet a hvězd a samozřejmě i Měsíc a Slunce. 

Moderní technika umí zázraky

Zkoušeli jste někdy udělat obyčejnou fotku za šera, či dokonce v noci? Pak nejspíš víte, že při absenci světla je výsledek často nevalný. Nyní si představte, že cíl vašeho snažení bude nesčíslněkrát slabší, mnohdy dokonce na hranici viditelnosti v dalekohledu. Situaci vám navíc bude komplikovat světelné znečištění, které je v České republice takřka všudypřítomné. Vždyť přemíra světla umí z noční oblohy spolehlivě vymazat i nejnápadnější vesmírné objekty…

Nevěšte však hlavu! Kouzlo astronomické fotografie tkví totiž mimo jiné v tom, že díky speciálním postupům a moderní digitální technice můžete navzdory výše uvedeným negativním vlivům pořídit úchvatné snímky. V tomto směru je potřeba zmínit ještě jednu stránku astrofota, a sice následné zpracování pořízených digitálních fotografií ve vhodném počítačovém programu. Právě s jeho pomocí pak můžete se snímky doslova čarovat.

Tajemství dlouhých expozic

Zaměřme se nyní na to, proč nám fotografie umožňuje „vidět“ nebeské objekty jinak než naše oči. Hlavní příčina spočívá ve schopnosti fotoaparátu kumulovat světlo, přesněji řečeno světelná kvanta. Jinak dokonalé lidské oko bohužel nic takového neumí. Klasický film či snímací digitální čip přitom mohou střádat světelná kvanta po velmi dlouhou dobu. 

TIP: Kde je v Česku nejtmavší obloha?

Při sledování objektu očima (například v dalekohledu) vyvolávají světelná kvanta, jež z něj přicházejí, na sítnici našeho oka opakované vjemy podobné intenzity. Oko je však nedokáže sčítat – světlo z objektu si nemůžeme „nasbírat“ do zásoby a vidět pak cíl jasněji… Film nebo digitální čip to však umějí, i když k tomu využívají zcela odlišné cesty. V praxi to znamená, že je-li světla nedostatek a objekt je málo jasný, fotografujeme jej dlouhými expozicemi, během nichž se na snímacím médiu kumulují světelná kvanta. 

Další rozdíl spočívá v citlivosti našeho oka a klasického filmu či digitálního obrazového čipu. Oči dokážou vnímat pouze tzv. viditelné světlo v určitém rozsahu vlnových délek (barev). Nejcitlivější jsou na světlo žluté a zelené, zatímco nejméně vnímají to červené. Jenže například mnohé mlhoviny vyzařují zejména v červené oblasti elektromagnetického spektra. Je tudíž jasné, že běžně z nich mnoho neuvidíme. Při nízké intenzitě světla navíc přicházíme o barevné vidění úplně. Naopak filmy a snímací čipy mají mnohem větší citlivost, a mohou jít dokonce až za hranice viditelného záření. S astrofotografií však začneme tam, kde bude světla dostatek – aby si přišli na své i majitelé nejjednodušších digitálních fotoaparátů, a dokonce i mobilních telefonů. Příště se proto zaměříme na tzv. afokální fotografii. (vychází v sobotu 18. dubna)