Irkutsk: Zapomenutý poklad Sibiře

Irkutsk má sice vlastní letiště, pokud však chcete přicestovat po tradičnější ose, zvolte koleje legendární Transsibiřské magistrály. Musíte se ovšem připravit na skutečnost, že s Moskvou město spojuje železniční trasa dlouhá 5 137 km, kterou vlak urazí přibližně za 70–80 hodin. Ještě než tedy stanete na nádraží ve vysněné destinaci, vryje se vám do paměti nekonečná ruská tajga. 

Irkutská stanice odkazuje k 19. století, kdy se město měnilo v jednu z nejvýznamnějších lokalit celého Ruska. První vlak tam dorazil 16. srpna 1898: Vyvrcholil tak sen cara Alexandra III. a jeho syna Mikuláše II., kteří se rozhodli propojit obrovskou zemi kolejemi a vybudovat spojení mezi Moskvou a Vladivostokem. Díky železnici se pak Ruskem šířila i prosperita, přičemž k nejlepším příkladům zmíněné expanze patří právě Irkutsk. 

Řeka života

Kdo se chce vydat po stopách historie města, měl by zamířit na nábřeží mohutného veletoku Angary. Právě řeky totiž hrály v 17. století velmi důležitou roli při osidlování Sibiře: Silnice, jak je známe dnes, tehdy v místě neexistovaly a o železnici se v těchto končinách nikomu ani nesnilo. Plavba po řece proto představovala nejschůdnější způsob dopravy. 

Po Angaře připlul v roce 1652 do oblasti dnešního Irkutsku se svou skupinou kozáků Ivan Pochabov a nedaleko vodního toku postavil zimoviště, kde se následně obchodovalo se zlatem či kožešinami. Roku 1661 tam potom Jakov Pochabov vybudoval ostrog, tedy dřevěnou pevnost, a o 27 let později získal Irkutsk městská práva. Událost připomíná mimo jiné Pochabovova socha na nábřeží – zakladatel města stojí nad řekou v uniformě a se zbraní v ruce. 

Sibiřské baroko

Kousek od řeky ční do výšky známá katedrála Zvěstování, která patří mezi nejvýraznější památky města. Její kořeny sahají až do konce 17. století, přičemž stavba již na první pohled působí jinak než ostatní ruské ortodoxní svatostánky: Má jednodušší rysy a na její fasádě hraje hlavní roli bílá, hnědá a žlutá barva. Byla postavena – a po požáru na počátku 18. století i zrekonstruována – ve stylu sibiřského baroka, v němž lze najít vlivy ukrajinské, a dokonce i buddhistické architektury. 

Uvnitř se nacházejí dvě místnosti vyzdobené freskami desítek světců, které se koupou v přítmí projasňovaném plameny svíček. V dobách nejtužšího komunismu byl přitom svatostánek zavřený nebo sloužil jako pekárna. Vzpomínky na temnou éru dnes vyvolává vůně čerstvého pečiva, jež se line z nedalekého pekařství. 

Na náměstí o pár kroků dál hoří věčný oheň, který obyvatelům dodnes připomíná těžkosti druhé světové války. Sněhobílou zvonici kostela Krista Spasitele v blízkém parku zdobí zelená stříška a zlatý kříž. Dnešní pýcha celého Irkutsku vyrostla v místě roku 1706 a do historie města se zapsala jako první kompletně kamenná stavba v širokém okolí.  

Slavné hroby

V putování po irkutských svatostáncích můžete pokračovat v chrámovém komplexu Znamenskij, který leží pár kilometrů od centra města a jehož vstupní bránu hlídá socha admirála Kolčaka (viz Marný boj). V útrobách chrámu jsou mimo jiné uloženy vzácné relikvie sv. Inocence, prvního irkutského biskupa, a v tamní půdě odpočívají i někteří další velikáni ruské historie. 

Například obelisk ozdobený otevřenou knihou, lodní kotvou a přesýpacími hodinami patří cestovateli Grigoriji Ivanoviči Šelechovovi, jemuž místní přezdívají „ruský Kolumbus“. Mezi léty 1783 a 1786 totiž vedl expedici přes Ochotské moře, načež v cíli položil základy prvního ruského osídlení v Severní Americe a stál u zrodu Rusko-aljašské společnosti. 

Elita ve vyhnanství 

Místo posledního odpočinku našla mezi zdmi komplexu i Jekatěrina Trubecká, manželka knížete Sergeje Trubeckého. V našich končinách není její jméno příliš známé, ale na Sibiři symbolizuje oddanost a věrnost. Jekatěrina se totiž stala první ženou, která následovala svého manžela do sibiřského exilu.

Ostatně exil sehrál v historii Irkutsku velmi podstatnou roli: V první polovině 19. století se tzv. děkabristé (revolucionáři z řad aristokratů) vzbouřili proti caru Mikulášovi I.: Nelíbila se jim jeho autokratická vláda, poddanství, tyranie a cenzura. Nicméně ani s ušlechtilými pohnutkami jejich povstání neuspělo – vůdce vzbouřenců byl popraven a dalších šest set přívrženců nechal car „uklidit“ na dalekou Sibiř.

Vzpomínky na zlatý věk

Děkabristé pak nalezli útočiště v Irkutsku, kam první z nich dorazili v roce 1826. Často se jednalo o vzdělance, básníky, spisovatele či vědce, a právě přítomnost pomyslných elit předznamenala zlaté období odlehlého města. 

Změny, jež po příchodu exulantů nastaly, přibližuje Muzeum děkabristů v centru Irkutsku. Narazíte na něj i pod názvem Muzeum Volkonských, protože se nachází v domě, kde žila ve vyhnanství aristokratická rodina zmíněného jména. Expozice zahrnují osobní věci prvních děkabristů, od nábytku až po předměty denní potřeby. Dobové kouzlo dodávají prohlídce staré a notně vrzající dřevěné podlahy, ale hlavně bábušky, jež sedí v rozích některých místností a pozorně sledují každý váš pohyb. 

Hluboko pod nulou

Středobod irkutského života představuje velká tržnice v centru města, jejíž nezaměnitelný „šum“ uslyšíte již zdálky. Některé její části jsou sice kryté, ale většina transakcí probíhá pod širým nebem – ovšem nikoliv celoročně, protože v zimě klesají teploty na Sibiři pod −30 °C.

Od nekonečného ruchu si pak můžete odpočinout v barech či restauracích ve čtvrti, jíž místní říkají „Kvartal 130“. Vstup do „relaxační zóny“ navíc hlídá zdejší ikona, tzv. Babr: A pokud se s tímto sibiřským leopardem nevyfotíte, jako byste v Irkutsku ani nebyli.