Írán, země islámu: Jak se točí kolo na ose zla?

Moderní mezinárodní letiště v hlavním městě Teheránu je pro cestovatele první ukázkou toho, jak Írán poměrně rychle přebírá všechny technické vynálezy. Ani v oblasti lidských práv ale tato země nezaspala. V období vlády Šácha Rézy Pahlavího v 70. letech 20. století byl Írán v mnohém srovnatelný s tehdejším Československem. A možná, že v problematice zastoupení žen ve veřejném životě byl tehdy ještě pokrokovější. Pak ale přišel převrat roku 1979 a s ním i mnohá zákonná přikázání, která se snesla na hlavy žen. Některá jsou dokonce vymáhána veřejnými hlídkami mužů, zejména „nová povinnost“ nosit zahalené vlasy. Tomuto zvyku totiž předchozí generace již odvykla a vynucené zahalování tak některé ženy dodnes vnímají jako omezení svobody oblékání. Zejména v ulicích měst je dnes proto často vidět velmi symbolicky umístěný šátek halící jen polovinu havraních vlasů – jen aby se neřeklo a naplnila se litera zákona, jehož respektování je bez výjimky vyžadováno i po všech cizinkách.

Pikniky u posvátných hrobů

Zřejmě nikdo z návštěvníků nezapochybuje, že Írán je zemí náboženských tradic. Moderní zástavba velkých měst kontrastuje s posvátnou a starobylou úctou k mrtvým a jejich hrobkám a prakticky každé město je posvátné. Největší úctě se těší Mashhad s monumentální hrobkou mučedníka Immáma Rézy a město Quom s hrobkou jeho sestry. Nádherné mešity nebo monumentální památníky nad hroby jsou však i na dalších místech a všechna jezdí navštěvovat davy Íránců.

Zcela běžně se rodiny vydávají na víkend do některého vybraného posvátného místa, opatřeny moderními stany a kempinkovým vybavením. Na vhodných místech okolo mešit nebo na předměstích se tak člověk setkává s pestrobarevnými stanovými městečky, kde lidé debatují o všedních věcech během přípravy a konzumování pokrmů. Ve správný okamžik pak celá rodinka navštíví i posvátný hrob nebo mešitu. A může u té příležitosti vzpomenout na básníky Háfezu a Sa´adího v Šírázu, na starozákonního proroka Daniela v dnešním Šůš (starověké Sůzy) nebo na učence a lékaře Abu Ali ibn Sína (Avicenna) v Hamadánu, kam míří i Židé celého světa k hrobce královny Ester a jejího strýce Mordechaje. Poněkud megalomanským poutním místem se již dnes stala rozestavěná hrobka-mešita Immáma Chomejního na pokraji Teheránu, kde končí jedna z linek místního metra.

Ceny pro cizince?

Cestou k hrobkám a mešitám lidé často procházejí kilometry dlouhými krytými bazary. Například v pohádkovém městě Esfahan je síť krytých bazarů rozhodně větší a velkolepější než slavný Velký bazar v Istanbulu. Tato centra obchodu mají v zemi dodnes funkci obchodních domů. Kupující a prohlížející zde naleznou vše, co se vyskytuje v obchodních centrech u Prahy. Všechno vlastně ne, protože zejména styl oblečení je odlišný. Muži již sice běžně chodí „po evropsku“, ale ženy si na evropský styl oděvu přehazují delší kabát nebo tmavý hábit. Mnoho lidí je také asi o hlavu menší než je běžné v Evropě a tomu odpovídá i nabídka velikostí.

Neznalému návštěvníkovi může pěkně zamotat hlavu podivný systém cen. V zemi se platí íránskými riály. Cenovky s místními perskými číslicemi (naše „arabské“ číslice se v této zemi neužívají) ovšem obchodníci obvykle doprovodí slovy, že částka je napsána v tzv. tomanech, tedy hodnotě desetkrát vyšší. Cena je tedy většinou 10× vyšší než zájemce na první pohled předpokládá. Tento systém platí po celé zemi, kde tištěné bankovky tomanů samozřejmě neexistují. Ani po opakovaném pozorování různých obchodních jednání si nejsem jistá, zda je systém tomanů určen jen pro těch několik málo cizinců, nebo je pravidlem i pro místní.

Země dávných učenců

Setkání s cizincem, natož s cizinkou, bývá pro Íránce mimořádná událost, zejména mimo velká města. Mnohokrát mě nějaká rodina požádala, zda bych se s nimi mohla vyfotit na památku. Mé napůl evropské a napůl místní oblečení jim muselo připadat mimořádně exotické a určitě zkreslilo jejich představy o evropských ženách. Íránci totiž obvykle nemají šanci dostat se za hranice země. O zahraničí se však živě zajímají a přestože mají do určité míry cenzurovaný internet (jak jsem se přesvědčila), relativně vysoká vzdělanost a zvídavost z nich činí slušně informované partnery do diskuze.

Vzdělání má v Íránu vysokou společenskou hodnotu. Vždyť Írán, po staletí známý spíše jako Persie, umožnil vyrůst významným matematikům, lékařům, architektům i filosofům dávno před tím, než v Evropě vznikly první školy.

Menší platy žen? K smíchu ...

Velmi mě zaujalo, že ze všech studujících na místních univerzitách je dle mezinárodně prezentovaných statistik 66 % žen. Místní dívka mi to vysvětlovala tím, že muži jsou mnohem více tlačeni k tomu, aby si brzy našli práci a vydělávali peníze. To se od žen příliš neočekává a tak je jim paradoxně v mládí povoleno studovat. A pozor – vzdělaná žena je považována za velmi vhodnou manželku!

Širší rodina však do značné míry také určuje, zda žena bude moci jít po vystudování univerzity také do zaměstnání. V posledních letech však ženy údajně prosazují úmysl mít placené zaměstnání stále více, třeba i přes určitý odpor rodiny. Pokud pracují, tak dostávají za stejnou práci naprosto stejný plat jako kolegové, což prý je zcela samozřejmé a má otázka na rozdílnost platů vyvolala jen údiv. Ženy, které znají smutné výkazy Českého statistického úřadu ohledně vztahu výše mzdy, pohlaví a vzdělání v ČR, by tedy mohly v několika věcech íránským ženám závidět.

Technický div stále v provozu

Výsledkem poměrně dobrého vzdělání je také povědomí o historii země a rozšířená znalost angličtiny u mladých lidí. Tedy více u žen a dívek. Přesvědčila jsem se během cesty, že oslovené ženy obvykle na angličtinu reagovaly. Kamarád, který oslovil muže, nepochodil mnohem častěji. Rodiny i skupinky Íránců jsme potkávali na všemožných památných místech země. To minimum zahraničních turistů se zcela ztratilo mezi zástupy Íránců na pohádkově modrém Immámově náměstí a přilehlých mešitách v Esfahanu, na majestátné terase starověké Persepole, pod Behistůnským nápisem krále Dareia i před nesčetnými starověkými skalními reliéfy po celé zemi. O něco méně bylo návštěvníků u mohutné hrobky staroperského krále Kýra Velikého v troskách jeho sídelního města Pasargada.

Potkávali jsme lidi i v muzeu vodovodu v prastarém pouštním městě Yazd, což byl technický div údajně několik tisíc let starý. Zde podzemní kanály přivádí dodnes vodu ze vzdálených hor do ulic a domů ve městě. Podzemní bazény a nádrže ochlazují domy a jsou spojeny i s nadzemními věžemi, které dodnes zvlhčují a ochlazují vzduch v ulicích a na náměstích na snesitelnou úroveň. Bez elektrické energie.

Atrakce mimo ohnisko zájmu

Íránci se do zahraničí téměř nedostanou, ale po vlastní zemi cestují opravdu hodně – třeba i do vybraných horských vesnic. Například do hliněné vísky Abyaneh při úpatí hory Karkas (3 899 m), kde vesničané dávají všem návštěvníkům na odiv své pestrobarevné oblečení žen a přeširoké tradiční kalhoty mužů. A íránští turisté rádi nakupují na památku místní výrobky. Připomnělo mi to náš rožnovský skanzen… 

Na některých opravdu pozoruhodných místech jsme ovšem turisty-Íránce nepotkali. Jednalo se například o nejzachovalejší zikkurat na světě, dnes nazývaný Choqua Zambil poblíž biblických Sůs. Cihlová stavba v mezopotámské nížině je 3 500 let stará a na půdorysu 100×100 metrů se dodnes tyčí do výšky asi 20 metrů. Takhle podobně vypadala Babylónská věž, po níž zbyly jen základy. Po bývalém městě se pak zachovaly jen zbytky rozsáhlého vodovodního systému. Ani hradní zříceniny zřejmě Íránci neshledávají jako hodny pozornosti. Zcela osamocení jsme tak mohli prolézat vrcholky skal v pohoří Alborz, kde se ve středověku zabydlela asketická sekta Assassinů.

Doprava skvělá i podivná

Neustálé cestování Íránců je umožněno rozsáhlým a propracovaným systémem veřejné dopravy vlaků, autobusů a státních i soukromých taxíků, které jezdí na pravidelných i nepravidelných linkách. Dostat se dá do každé vesničky, jen je někdy nutné počkat. Soukromá auta jezdí ve všech městech ve stále větším množství, což dělá z moderních velkoměst v Íránu i po celé Asii zamořená, zaprášená a hlučná neobyvatelná sídla. Pohybovat se po takových ulicích je opravdu za trest. Mimo ulice zamořené auty jsou však v Íránu veřejná prostranství udržovaná a čistá. A pokud to jen trochu jde, jsou zkrášlena zelení, v ideálním případě doplněná kašnou. Parky lidé milují a velmi rádi na trávě pořádají rodinné pikniky.

Systém veřejné dopravy bohužel bývá pro cizince stěží proniknutelný, protože jen někde se objevují plánky nebo tištěné informace. Kromě metra. Teheránské metro je prakticky stejné jako to pražské. Vypadá zhruba stejně a má několik „barevných“ tras. Jen má každá souprava vagón určený výhradně pro ženy. Ale ouha, některé stanice vyznačené na pláncích ještě ve skutečnosti neexistují! Místní to samozřejmě vědí, ale cizinec nemá šanci. Je tak vehnán do náruče lupičů taxikářského cechu.

Osamocený obr

Naštěstí se nám dařilo vyhýbat se taxikářům. Pomohla i angličtina a komunikativnost místních žen. Jen oprava silnice při cestě k moři nás dostala a museli jsme bohužel využít taxislužeb. Alespoň se nám tak na severu země naskytl neobyčejný zážitek – jízda rychlými auty horskými sedly pohoří Alborz ve výšce asi 3 000 metrů nad mořem. Odtud jsme pak sjížděli hustě zalesněnými svahy do turistického letoviska Chalus při Kaspickém moři.

Podle naší zkušenosti na tomto místě u největšího jezera světa téměř pořád prší. Ale procházka v dešti po černých plážích je pro místní mládež potěšením. Rozhodně z ní mají větší radost než ze současné politické situace, kterou v naší přítomnosti někteří mladí lidé beze strachu kritizovali. Jejich snem se zdá být demokracie, konzumní život, možnost vydělat si peníze a žít s přáteli a s rodinou. Rozhodně odmítali jakékoliv násilí. Zdálo se mi, že se tito mladí Íránci cítí tak trochu v pasti. Připadali mi během hovoru spíše smutní než bojovní. Budoucnost země vidí skepticky, do zahraničí nemohou a nemuslimský svět je asi ani nechce.

Dalším paradoxem je, že i v rámci muslimského světa je Írán tak trochu osamocený. Devadesátiprocentní většina zdejších muslimů jsou totiž šíité – takové majoritní zastoupení nemají v žádném jiném státě světa. A ten muslimský svět – to jsou v naprosté většině případů sunnité. Jaká je tedy budoucnost této ohromné země, která rozlohou převyšuje například Mongolsko a má více obyvatel než Francie? To zatím nikdo neví, ale člověku, který alespoň částečně Írán poznal, se nechce věřit, že by v jejím určování mělo hlavní roli hrát násilí a náboženská nesnášenlivost.