Irák: Země hlubokého nepokoje
Dlouhá tisíciletí bylo možné považovat oblast dnešního Iráku za místo s nejrozvinutější pozemskou civilizací. Nyní jako by se ale zastavil čas a přízeň starověkých bohů zdejší lidi už dávno opustila
Tuto podobu má irácká vlajka od roku 2008. Centrální arabský nápis „Bůh je velký“, tzv. Takbír, byl na standartě v letech 1991–2004 napsán vlastním rukopisem Saddáma Husajna
Jestliže měl někdo představu, že invaze amerických a spojeneckých jednotek v březnu 2003 zjedná v Iráku rychlý pořádek, šlo o velmi naivní vizi. Následující desetiletí bylo víc než bouřlivé a rozhodně ani dnes není možné označit stát za klidnou oblast.
Dlouhé nepokoje
Připomeňme, že k invazi došlo poté, co Irák odmítl „opustit vývoj jaderných a chemických zbraní“. Pozdější zpráva ukázala, že oba směry vývoje byly přitom už zhruba deset let zastaveny. Po ukončení války došlo k rozpuštění irácké armády, což vedlo mnoho bývalých důstojníků k ozbrojenému odporu proti americké okupaci. Velký problém představovaly střety šíitů a sunnitů a jejich ozbrojených milicí, z nichž nejpočetnější byla šíitská Mahdího armáda, která měla na konci roku 2006 zhruba šedesát tisíc členů. Docházelo i k útokům na příslušníky národnostních menšin a země se fakticky nacházela ve stavu občanské války. K patrnému poklesu násilí došlo až v létě 2007.
Na konci roku 2011 opustila Irák většina cizích vojenských jednotek. Spojené státy zde ovšem stále udržují dvě základny s personálem o počtu přibližně čtyř tisíc osob. Na konci roku 2012 začala další vlna protestů, organizovaných většinou sunnity, kteří se cítí být ohroženi převážně šíitskou vládou.
Za vším hledej ropu
Motorem každého státu je ekonomika, kterou v případě Iráku dlouhodobě táhnou zásoby ropy. Ropný průmysl tvoří zdroj 90 % státního příjmu a 80 % přílivu zahraničního kapitálu. V roce 2012 navýšil stát vývoz z 2,2 milionu na 2,6 milionu barelů za den a díky trvale vysoké ceně ropy výrazně vylepšil i své příjmy.
Irácká vláda by ráda přitáhla více zahraničních investorů, ale musí se vypořádat s množstvím překážek, jako je nestabilní politický systém, otázky bezpečnosti a společenské stálosti. K tomu je potřeba přičíst vysokou korupci, zastaralou infrastrukturu, nepokryté základní služby, nedostatek kvalifikovaných pracovníků a nemoderní obchodní právo. To vše v základu dusí rozvoj v privátních neropných sektorech.
Usmíření s Kurdy
Pozice Iráku na mezinárodním poli se rozhodně změnila a proměnily se i některé dlouhodobě špatně se vyvíjející vztahy, do nichž je tato země zapojena. V prvé řadě došlo k velkému zlepšení komunikace s Íránem, s nímž vedl Irák v 80. letech 20. století téměř osmiletou válku.
TIP: Svítání nad Bagdádem: Irácká metropole zažívá poválečnou renesanci
Určitě výrazně lepší je i soužití s kurdskou menšinou, proti níž vedl Saddám Husajn ve stejnou dobu genocidní kampaň. Historicky zlomový okamžik představovalo zvolení etnického Kurda Džalála Tálabáního prezidentem. Kurdština se navíc stala vedle arabštiny druhým oficiálním jazykem země.
Stále špatné však zůstávají vztahy s Tureckem, které rozhodně nezamýšlí dát Kurdům žijícím na svém území podobná práva, jakých se domohli v Iráku. Rebelské síly tureckých Kurdů navíc často nacházejí útočiště právě na půdě sousedního Iráku. Na konci roku 2011 obnovil turecký parlament právo, které umožňuje tureckým bezpečnostním silám pronásledovat rebely přes hranice.
Krádež století
Před započetím útoku amerických a spojeneckých vojsk v roce 2003 varovali archeologové před možností ohrožení Národního muzea v Bagdádu. Právě na tomto místě byly uschovány pozůstatky kulturního dědictví, jež zahrnuje nejstarší světová města, říše a písmo. Přestože na seznamu důležitých objektů, který měla americká armáda k dispozici, bylo muzeum na druhém místě hned za Národní bankou, došlo k nepochopitelnému opomenutí.
Po několik dní zůstalo muzeum nehlídané a zřejmě jen fakt, že pracovníci muzea schovali nejcennější předměty na bezpečná místa ještě před invazí, zabránil totální katastrofě. I tak se ztratilo asi 15 tisíc zhruba ze 170 tisíc artefaktů, které byly v prostorách muzea uschovány. Třetina z nich byla v následujících letech objevena a navrácena muzeu, avšak zbytek předmětů nevyčíslitelné hodnoty je zřejmě nenávratně ztracen.
Stručné dějiny
Region známý ve starověku jako Mezopotámie je považován za kolébku starověkých civilizací. V úrodné oblasti mezi řekami Eufrat a Tigris se vystřídalo několik mocných říší, které po sobě zanechaly významné dědictví. Nejprve zde vládli Sumerové, kteří mimo jiné vyvinuli první písmo. Jejich vládu přerušili v letech 2340–2125 př. n. l. Akkadové. Poté, co kolem roku 2000 př. n. l. zanikla poslední sumerská dynastie, ovládli region semitští Amorité, jejichž hlavním městem byl Babylon. Po nich vládli Asyřané a krátce Chaldejci. Pak se oblast stala součástí Perské říše, později zde dominoval Alexandr Veliký a jeho následovníci a rovněž Římané. V 7. století ovládli region Arabové a v 13. století Mongolové. V letech 1534–1918 tvořil dnešní Irák součást Osmanské říše.
Na konci první světové války dostala Velká Británie od Společnosti národů mandát spravovat Irák do doby, než si vytvoří vlastní vládu. Země získala samostatnost roku 1932; do roku 1958 byla královstvím, poté (většinou po vojenském převratu) přecházela moc z jednoho vojenského prezidenta na dalšího. V roce 1968 se dostala do čela strana Baas a generál Ahmad Hassan Al-Bakr, který předal v roce 1979 moc Saddámu Husajnovi. Ten změnil zahraniční orientaci z tehdejšího Sovětského svazu na Západ. Jeho tvrdé postupy proti Kurdům, válka s Íránem, obsazení Kuvajtu nebo podpora terorismu z něj postupně učinily nevyzpytatelného muže. V březnu 2003 vstoupila vojska USA a spojenců na půdu Iráku a diktátorův režim svrhla. Sám Husajn byl na konci roku 2006 popraven oběšením.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: bezmála 32 milionů, o něco méně než Kanada; Věková struktura: 37,2 % dětí do 15 let, jen 3,2 % obyv. starších než 65 let, polovina obyv. mladších než 21,3 let; Městské obyvatelstvo: 66 %; Etnické složení: Arabové (75–80 %), Kurdové (15–20 %), Turkomani, Syřané, Arméni a další (5 %); Náboženství: islám 97 % (z toho 60–65 % šíitů, 32–37 % sunnitů), křesťané a ostatní 3 %; Jazyky: arabština a kurdština; Obyvatelstvo pod hranicí chudoby: 25 %; Gramotnost: 78,2 %
Politika
Typ vlády: parlamentní demokracie; Samostatnost: od 3. října 1932, předtím pod správou Velké Británie; Hlava státu: prezident Džalál Tálabání (od 6. dubna 2005); Šéf vlády: premiér Núrí Kamal al-Málikí (od 20. května 2006); Volby: prezident volen parlamentem na čtyřleté období, může být zvolen i podruhé
Ekonomika
HDP na hlavu: 4 600 USD (odhad z r. 2012), o něco víc než Indie nebo Filipíny (ČR – 27 200 USD); Měna: irácký dinár (IQD), 1 dolar = asi 1 145 dinárů, 1 koruna = asi 58 dinárů
Geografie
Rozloha: 438 317 km², tedy o něco větší než Japonsko; Hranice: 3 650 km (s Íránem, Saúdskou Arábií, Sýrií, Tureckem, Kuvajtem a Jordánskem); Délka pobřeží: 58 km; charakter území: většinou rozsáhlé roviny, podél jižní části hranice s Íránem močály, u hranic s Tureckem a Íránem pohoří; Podnebí: většinou pouštní; horká suchá léta a mírné až chladné zimy, během nichž v horách někdy výrazně nasněží a při oblevě dojde k rozsáhlým záplavám ve střední a jižní části země; Min. noční / max. denní teploty (°C) v Bagdádu: leden–březen 4–12/16–25, duben–červen 13–24/26–42, červenec–září 25–19/44–37, říjen–prosinec 18–5/36–18; Nejnižší a nejvyšší bod: Perský záliv (0 m) / nepojmenovaný vrchol (3 611 m)