Gustav Husák na pranýři: Chybělo málo a budoucí prezident dostal trest smrti

První roky po Vítězném únoru 1948 byly pro československé komunisty zvláštním obdobím. Mnozí z nich získali do té doby nevídanou moc a možnosti prosazovat své budovatelské vize. Na druhou stranu se už od podzimu mohli všichni důvodně obávat toho, že své postavení ze dne na den ztratí. Podobně jako v dalších zemích takzvaného východního bloku se totiž i v Československu začala aplikovat Stalinova poučka o zostřování třídního boje. Pro členy KSČ to znamenalo, že i uvnitř jejich strany musí působit vnitřní nepřítel.

Vnitřní nepřítel

Hon na čarodějnice vyústil do řady inscenovaných procesů, z nichž největší byl monstrproces proti vedení „protistátního spikleneckého centra“ v čele s Rudolfem Slánským, který skončil v listopadu 1952 uložením jedenácti trestů smrti. V návaznosti na něj proběhly hlavně během roku 1954 další politické procesy s vysoce postavenými funkcionáři KSČ. Patřil k nim i proces s takzvanými slovenskými buržoazními nacionalisty, do jejichž čela byl postaven Gustáv Husák.

Veřejné tažení proti slovenskému buržoaznímu nacionalismu začalo zdánlivě nečekaně na jaře 1950, ale uvnitř KSČ a Státní bezpečnosti se připravovalo již řadu měsíců. Po roztržce SSSR s Titovou Jugoslávií přicházely z Moskvy během roku 1948 zprávy o nebezpečné úchylce, buržoazním nacionalismu. Předsednictvo ÚV KSČ začalo hledat projevy buržoazního nacionalismu na Slovensku. Někteří slovenští komunisté totiž odmítali úplnou centralizaci státu a o určitých otázkách si chtěli rozhodovat sami v Bratislavě. Toto pojetí razili hlavně funkcionáři takzvaného povstaleckého vedení (Husák, Šmidke, Novomeský), kteří od konce roku 1943 řídili činnost Komunistické strany Slovenska (KSS) v domácím odboji a po válce zastávali vedoucí funkce ve Sboru pověřenců – jakési slovenské vládě.

Slovenští komunisté, kteří byli v době Slovenského národního povstání buď ve vězení, nebo byli méně významní, ale kteří po válce pronikli do ústředních orgánů strany (Široký, Bacílek, Bašťovanský), zastávali leckdy protichůdná, centristická stanoviska. Atmosféra uvnitř KSS nebyla po únoru 1948 dobrá. Zvláště mezi Viliamem Širokým a mladším a vzdělanějším Husákem probíhaly ostré diskuze, v nichž Husák svým věcným až chladným způsobem argumentace zpochybňoval či dokonce odmítal některé Širokého návrhy přivážené z Prahy.

Přiznání viny

První přípravy procesu začaly probíhat po příchodu sovětských poradců Lichačeva a Makarova do Československa v roce 1949. Tehdy byli zatčeni první straničtí funkcionáři, kteří byli donuceni k účelovým výpovědím potvrzujícím existenci „buržoazněnacionalistické“ skupiny mezi slovenskými komunisty. Vše nasvědčuje tomu, že Husákovo jméno se v protokolech vyšetřovatelů začalo objevovat na objednávku Širokého. V březnu 1950 předala StB Gottwaldovi hotovou zprávu o chystaném nebezpečném celorepublikovém spiknutí s centrem v Bratislavě s přímým napojením na jugoslávské a maďarské zrádce.

Všichni obvinění se káli, Husák dokonce nechal zveřejnit svou sebekritiku v hlavním ideologickém stranickém časopise Nová mysl. V textu precizně vyjmenoval sérii svých nacionalistických chyb a prohlásil, že se touto politikou dostal na kluzkou cestu do propasti služebníků reakce a imperialismu. Husák dokonale ovládal řeč komunistické moci a současně se zachoval jako pravověrný komunista: ukázněně se podrobil rozhodnutím vedení strany.

Po disciplinovaném přiznání viny došlo na odvolávání z funkcí. V březnu 1950 byl z funkce ministra zahraničí odvolán Vladimír Clementis, o dva měsíce později ztratil Husák funkci předsedy Sboru pověřenců. Zatčen však byl až v únoru 1951, protože zprvu byl buržoazní nacionalismus hodnocen jako politicko-ideologická úchylka, nikoliv jako kriminální zločin nejtěžšího kalibru.

Nekonečné a kruté výslechy

Klasicistní Zámek Koloděje stojí na východním okraji Prahy. Toto dnes poklidné místo má za sebou pohnutou historii. Státní bezpečnost zde v podzemních prostorách zřídila improvizované vězení pro zhruba třicet vedoucích komunistických funkcionářů zatčených v lednu a únoru 1951. Podmínky v narychlo upraveném, nevytápěném a neosvětleném sklepení kolodějského zámku, kam byl převezen i Husák, byly nelidské. Vyšetřovatelé StB zde byli takřka neomezenými pány. Anatomie vedení výslechů je dostatečně známá. Pokud se vězeň odmítal podepsat pod smyšlená obvinění, přicházelo „gestapácké“ násilí kombinované s trvalým psychickým trýzněním.

Gustáv Husák později praktiky v kolodějské mučírně popsal takto: „Desítky dní a nocí jsem musel chodit po cele, při výsleších stát, mnohokrát jsem musel být v temnici a spát na holé podlaze…byl jsem bit, škrcen a zraněn na krku při výslechu.“ Vzpomínal, že „tři dny a tři noci nepřetržitě stál na nohách (70 hodin) a za sedm dní a sedm nocí mohl spát čtyřikrát dvě hodiny, které byly přerušované buzením a vstáváním“.

Výslechy ukončila StB ve chvíli, kdy vězně zlomila a donutila podepsat přiznání. Navzdory týrání byl Husák ochoten připustit nanejvýš některé politické chyby. Husákovo vzdorování však mělo své limity vymezené trvalou manipulací, bezvýchodností situace i oddaností straně. V březnu 1954 podepsal definitivní verzi výslechového protokolu.

Odsouzení a rehabilitace

Gustáv Husák dostal za velezradu a sabotáž doživotí. Výkon trestu nastoupil nyní už bývalý člen KSČ ve slovenské věznici Leopoldov. Tato někdejší pevnost byla vedle jáchymovských lágrů jedním z nejtvrdších zařízení v Československu. Komunista Husák zde byl běžně ve styku, ať už jako spoluvězeň nebo spolupracovník, s mukly odsouzenými za protikomunistický odboj, udržoval však s nimi korektní vztahy, alespoň podle vzpomínek některých z nich.

TIP: Heliodor Píka: Justiční vražda nepohodlného generála

Jako gesto humanismu a důkaz dovršení cesty k socialismu byla v roce 1960 vyhlášena rozsáhlá amnestie, která se týkala i vybraných politických vězňů. Na jmenném seznamu schváleném politbyrem ÚV KSČ byl i Gustáv Husák. V té době už v rámci KSČ pracovali i za účasti historiků-komunistů rehabilitační komise, které měly revidovat rozsudky z politických procesů s komunistickými funkcionáři. Komise přes prvotní odpor Viliama Širokého a prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného nakonec plně rehabilitovala jak Husáka, tak ostatní odsouzené. Gustáv Husák, tento pragmatický a zaťatý slovenský Robespierre, mohl začít pracovat na svém návratu do velké politiky.