Hudba, přepych a skvostné róby: Jak se rodila tradice tanečních plesů?

Elegantní dámy z vyšších kruhů v okázalých zdobených róbách a s nepostradatelným vějířem, muži ve fraku úzkostlivě dbající na etiketu, sál, kterým znějí tóny orchestru. Nezadané dívky nervózně poposedávají na židličkách a jejich matky se vzrušením i s obavami vyhlížejí vhodného nápadníka. V 18. a 19. století – ve své nejslavnější éře – neměly totiž plesy pouze bavit. Fungovaly i jako prostor, kde se mladí lidé seznamovali. Ostatně roku 1745 poznal na podobném bále svoji pozdější dlouholetou milenku Madame de Pompadour samotný král Francie Ludvík XV. 

Čelem ke králi 

Bály se zrodily v 15. století na francouzských dvorech a brzy se staly oblíbenou společenskou kratochvílí panovníků i šlechty po celé Evropě. Slovo „bál“ (francouzsky „balle“) odvozujeme z latinského „ballare“, tedy „tančit“. 

Již od 16. století představoval plesový tanec spolu s pravidly etikety propracovaný systém, jehož zvládnutí se stalo nutností pro každého příslušníka vyšší společnosti. Představu o podobě tance v samotných počátcích bálů nám zprostředkoval především francouzský klerik Jehan Tabourot svým dílem Orchésographie z roku 1589. Kniha předkládá zevrubný popis párových a kruhových tanců, k nimž patřily například basse danse, branle, pavane nebo gaillarde.

Zmíněné názvy nám dnes již mnoho neřeknou, pro všechny uvedené tance však platilo jedno pravidlo: dávní choreografové je sestavili s ohledem na to, že při nich dvořané museli být po celou dobu otočeni čelem ke králi. Pouze pokud nebyla hlava země přítomna, mohli se tanečníci pohybovat v kruzích nebo čtvercích po celém sále. 

Již v průběhu 16. století přesáhly plesové radovánky hranice nejen Francie, ale také královských dvorů. Bohatá šlechta je začala organizovat při zásnubách, svatbách a k uctění význačných hostů.  

Od menuetu k tangu 

Účast na bálech vyžadovala kromě nákladných rób i značnou fyzickou výdrž, protože se očekávalo, že tanečníci setrvají na parketu mnoho hodin. Za doprovodu živého orchestru přišel nejprve na řadu zahajovací tanec – zpočátku pavana neboli „paví tanec“, tedy pomalý kráčivý pohyb seřazených dvojic, které se doslova nadouvaly jako pávi. 

Jednotlivé tance a jejich popularita se v průběhu následujících staletí měnily a zastaralé formy střídaly nové. Jedním z hlavních „trháků“ se stal menuet, který roku 1650 představil s velkou pompou na francouzském dvoře sám král Ludvík XIV. Jednalo se o poměrně náročný styl, a není tedy divu, že se právě v té době zrodilo nové povolání – taneční mistr. 

Menuet opanoval plesové zábavy až do konce 18. století a později jej nahradil valčík, jenž se zrodil v Bavorských Alpách někdy kolem roku 1750 z místního lidového tance. Premiéru měl v opeře Una cosa rara v roce 1787 a krátce nato si získal značnou oblibu ve Vídni, odkud se rychle rozšířil do dalších měst a zemí. Nutno dodat, že zpočátku mnohé pohoršoval i šokoval – těla tanečníků se při něm totiž dostávala až skandálně blízko. 

V rytmu Latinské Ameriky

Zhruba od poloviny 19. století se skladatelé častěji inspirovali národními rytmy, a objevovaly se tak novinky jako polská mazurka nebo česká polka. Výrazný zlom nastal počátkem století dvacátého, kdy se na taneční parket dostaly jazzové orchestry a přinesly řadu nových motivů, mnohdy inspirovaných latinskoamerickými rytmy: na scénu vstoupily cha-cha, jive nebo velmi oblíbené tango, ale i slowfoxtrot, quickstep a řada dalších.

V chaosu nově se valících stylů byli taneční mistři nuceni vytvořit kodifikované postupy, podle nichž by mohli učit. Světlo světa tak spatřil moderní párový společenský tanec, který zahrnuje tance standardní, tedy waltz, tango, valčík, slowfox a quickstep, a latinskoamerické, tj. sambu, cha-chu, rumbu, paso doble a jive.