Hrůza v Besançonu: Trest za „vlkodlakismus“ býval nemilosrdný

Případy „vlků“ Bourgota a Verdunga z Besançonu proměnily inkvizitory v honicí psy. Měli před sebou spolky s ďáblem a prohlášení, že se sedláci měnili ve zvířata, odedávna opovrhovaná a obávaná. Naskytla se ideální příležitost k tomu, jak prezentovat moc inkvizice v době, kdy celá Evropa bojovala s kacířstvím. Teď stáli před hlavním úkolem: zjistit podrobnosti a definitivně dokázat, že muži praktikovali čarodějnictví. 

Vyčerpaný vlkodlak

K detekci „čarodějníků“ existovala už tehdy řada postupů a církevní soudci měl k dispozici i popisy, jak se posedlost ďáblem projevuje. Jedním z příznaků mělo být vyčerpání po vykonání satanského obřadu.

„Byl jsi po své proměně unavený?“ dotazoval se soudce.

„Ne. Žádné vyčerpání jsem necítil.“

Doplňková svědectví (zřejmě z Bourgotova okolí) však hovořila o opaku. Údajný lykantrop byl ze své činnosti zmožen natolik, že byl upoután často i několik dní na lůžko. Kromě toho se dočasně značně zhoršila pohyblivost končetin – Bourgot je měl ovládat hodně těžce a neobratně.

Vyšetřování pokračuje

V následujících dnech nabralo přelíčení ještě rychlejší obrátky. Vězňové začali vypovídat o tom, co měli provádět v tělech šelem. A to, co soudci uslyšeli, bychom dnes nazvali přinejmenším hororem.

„Na jedné ze svých vlkodlačích cest jsem napadl šesti- či sedmiletého chlapce a pokusil se ho roztrhat a sežrat. Dítě však křičelo tak hlasitě, že jsem byl donucen dát se na ústup ke svým šatům a potřít se salve, načež jsem se proměnil do své podoby a utekl. Navzdory neúspěchu jsme s Michelem jednoho dne rozervali na kusy ženu, která sbírala hrách. Na pomoc jí přispěchala paní de Chusnée; tu jsme zabili rovněž.“

Inkvizitorům, jakkoliv byli z praxe vůči nechutným příběhům vězňů otrlí, přeběhl mráz po zádech. Hrůzná zpověď však zdaleka neměla svůj konec.

„Jednoho večera, za soumraku, jsem přeskočil zeď,“ pokrčoval Bourgot ve výčtu svých zločinů. „Narazil jsem na malou dívku, asi tak devět let… Zrovna plela zahradu. Padla na kolena a prosila mě, abych ji ušetřil. Chňapl jsem ji ale za krk, usmrtil a nechal její mrtvolu ležet mezi kytkami.“ Při této vraždě se však podle svého líčení necítil být vlkem. Také poslední zločin, totiž napadení a usmrcení kozy jistého Pierra Lerugena, spáchal Bourgot v „lidské“ kůži. Důkazem jeho tvrzení byl fakt, že ji neroztrhal zuby, ale podřízl jí hrdlo nožem.

Jasný rozsudek

„Popište mi nyní, jak proměny probíhaly,“ nařídil soudce.

„No... Michel to měl snadnější, zvládl proměnu v šatech," rozhovořil se Bourgot. „Zato já se pokaždé musel svléci; pokud jsem nebyl zcela nahý, proměna neproběhla.“

„A kam se po návratu do lidské podoby poděla srst?“

„To já nevím...“

Poté se inkvizitoři obrátili na druhého obžalovaného – Verdunga. Ten bezváhání otřesné líčení spoluvězně potvrdil...

Oba sedláci po svém zatčení nepobyli ve vězení dlouho. Proces byl krátký – zadržení vypovídali jasně a jednoznačně. Neuhýbali, neodvolávali a vzájemně svá tvrzení nevyvraceli. Výrok byl jasný: Bourgot i Verdung jsou pod vlivem ďábla a prostřednictvím jeho výtvorů provozovali čarodějné praktiky, kvůli kterým přišlo o život několik lidí. Rozsudek nad oběma „vlčími bestiemi“ proto zněl podle očekávání jasně – smrt.

Případ Bourgot a Verdung, ukončený roku 1521, se tak stal prvním soudně ošetřeným „důkazem“ lykantropie na východofrancouzském území a zároveň precedentem, jak nadále podobné kauzy řešit. V následujících letech jich ve Francii přibylo víc než dost...