Hrůza v Aberfanu: Příběh školy pohřbené pod tunami důlního bahna

Kořeny celého neštěstí sahají až na samotný začátek 20. století. Právě v té době totiž začala na svazích údolí Taff tvořeného stejnojmennou řekou, velmi výnosná těžba uhlí. Většinu obyvatel zdejšího městečka Aberfan proto už od začátku tvořili horníci a jejich rodiny. Po druhé světové válce však došlo ke znárodnění uhelného průmyslu a těžební činnost v oblasti přešla pod kontrolu Národní uhelné rady (NCB). Mnoho místních horníků si od té doby začalo stěžovat, že se podmínky jejich práce neustále horší. V oblasti navíc vzniklo několik obřích hald – důlních výsypek složených z nejrůznějších zbytků hornin, zeminy a dalších materiálů. Předehra strašlivé tragédie mohla začít.

Stížnosti bez odpovědi

Přišla 60. léta 20. století a zdejší situace začala být neudržitelná. V létě roku 1963 se několik odborníků obrátilo na Národní uhelnou radu s upozorněním, že důlní výsypka v Aberfanu může být nestabilní a vydatnější deště z ní snadno udělají lavinu smrtícího bahna. Stížnosti však narazily na přemíru byrokracie, nedostatek peněz a především totální nezájem o bezpečnost malého městečka kdesi v jižním Walesu.

Výzvy k řešení situace se tedy opakovaly a mnozí lidé začali poukazovat na to, že se halda číslo sedm pomalu posouvá směrem k sídlu. V lednu 1965 dokonce dvě ženy zorganizovaly petici za přesunutí zdejší školy na bezpečnější místo. Ředitelka školy Ann Jenningsová pak žádost předložila radě, která se jí odmítla zabývat.

Den plný hrůzy

Toho rána se Aberfan utápěl ve vydatném dešti a husté mlze, přes níž bylo vidět sotva na patnáct metrů. Po příchodu do práce si někteří horníci všimli, že se halda zeminy nad městem opět výrazně posunula. Kvůli rozbitému telefonu ale nemohli zavolat do údolí a dojít tam už nestačili. Mezitím probíhal běžný začátek dne. Lidé obstarávali zvířata, otevírali obchody a ve školních lavicích zasedly děti k prvním vyučovacím hodinám. Po deváté hodině se země začala otřásat. V ten moment už bylo na všechno pozdě!

Přesně v 9.14 se s ohlušujícím rachotem sesunula strašlivá 150 000 tun vážící lavina suti, která během několika vteřin naprosto zdevastovala školu s nic netušícími žáky a učiteli uvnitř. Naprostá tma, panika, šok a pláč. Tak pamětníci popisovali a dodnes popisují to, co se tehdy odehrálo. V kancelářích policie a hasičů začaly okamžitě drnčet telefony. „Všichni volající mluvili v slzách. Zoufalství, které bylo cítit z jejich slov, je nepředstavitelné,“ popisuje dění jedna z pamětnic tehdy pracující na telefonní ústředně, Noreen Powellová. 

Mezi prvními, kdo dorazili ke škole, byla místní policistka Yvonne Priceová. Ta později vypověděla, že její auto uvízlo ve vodě plné poničeného nábytku. Se záchrannými pracemi se tak začalo až před desátou hodinou ranní. Hrůzu z místa dodnes mnoha lidem připomíná mimo jiné i tehdejší reportáž plačícího zpravodaje BBC.

Záchranné práce trvaly několik hodin, během kterých se podařilo najít 34 živých dětí. Celkem116 dalších v troskách své školy zahynulo. Posledním nalezeným přeživším se stal tehdy osmiletý Jeff Edwards. Později vypověděl, že sice před neštěstím ve třídě slyšeli rachot, mysleli si však, že jde jen o hřmění vzdálené bouřky.

Další dny se nesly v duchu truchlení a velkého zájmu médií i veřejnosti. Téměř celý svět vyjádřil svou soustrast a k neštěstí se vyslovila celá řada významných osobností. A nejen to. Později Aberfan navštívila i sama královna Alžběta II. či tehdejší premiér Harold Wilson. Pozůstalí, média i široká veřejnost se navíc začali zajímat o to, kdo je za celou tragédii zodpovědný.

Žádný viník

Vyšetřování začalo téměř okamžitě. Nepoháněl ho pouze hněv a zármutek rodin, ale i obrovský zájem médií z celé Británie. Mnohé deníky se začaly ptát, proč byla ignorována předchozí upozornění na nebezpečnou situaci. K žádnému konkrétnímu obvinění nebo dokonce k uložení nějakého trestu ovšem nikdy nedošlo! Pravděpodobně na základě politického nátlaku začala navíc londýnská média stále častěji zveřejňovat zprávy typu, že šlo jen o smutné neštěstí, které nemá viníka.

Namísto satisfakce pro pozůstalé v podobě obvinění nebo pokuty mířící do NCB a k jejímu tehdejšímu řediteli lordu Alfredu Robensovi se tak začalo mluvit hlavně o shodě nešťastných okolností. Oficiální závěry nakonec nikoho konkrétního neobvinily. Hovořilo se v nich především o síti podzemních pramenů, která se nacházela pod navršeným důlním odpadem. Voda prý zeminu postupně podemílala, a když se k tomu přidal vydatný déšť, bylo zaděláno na katastrofu. Náznaky v podobě pohybů částí haldy prý sice existovaly, nikdo na ně ovšem nezareagoval včas a uměle vytvořený svah se nakonec utrhl.

TIP: Pohromy, které měnily dějiny lidstva: Zasypané čínské domovy

Tečku za celým neštěstím tak stále nikdo nenapsal. Naopak. Hrůza z Aberfanu se stala rozbuškou pro rozsáhlejší společenské problémy, které v zemi částečně rezonují dodnes. Řada lidí poukazovala či poukazuje na rozsáhlou korupci na nejvyšších místech. Ve Walesu se navíc v 60. letech začaly naplno projevovat nacionalistické skupiny volající po větší míře samostatnosti na Británii, které jsou spojovány i s několika bombovými útoky. Největším peklem si však prošli pozůstalí. Rodiny dětí, které zahynuly v troskách školy, se totiž nikdy nedočkaly spravedlnosti.