Hrozivé království ledu: Jak se dobývaly zemské póly?

Pokud se u některých oblastí dá říci, že sny o jejich dobytí nenechávaly dobrodruhy v klidu spát od nepaměti, u pólů tomu tak zcela jistě není. Ve středověku, který v mnoha ohledech potlačoval novátorství a pokusy o zlomení staletí tradovaných „pravd“, dokonce převládal názor, že nic takového jako severní a jižní pól neexistuje.

Trvalo velmi dlouho, než se nálada ve společnosti zcela změnila a i církev přijala zprávy o kulatosti Země jako nezpochybnitelná fakta. Především počátek 16. století, který začal přát zámořským objevům, a renesanční znovunalezení antických autorit, sehrály zásadní roli při nasměrování expedic na severní a jižní pól. Při hlubším srovnání pokusů o dosažení těchto bodů, dojdeme k zajímavému závěru – jejich historie se totiž v zásadních bodech velmi podobá… A to i přesto, že k zásadním výzkumům v Antarktidě dochází na rozdíl od Arktidy o dost později.

Kudy do Asie?

Jediný zásadní rozdíl můžeme nalézt snad jen v době, kdy dochází k zintenzivnění objevných expedic. Zatímco do arktické oblasti mířily výpravy téměř neustále již od zmíněného 16. století, o Antarktidě v té době lidé ještě spíše fantazírovali. „Nově objevená místa, například Nová Guinea, Šalamounovy ostrovy, Velikonoční ostrov, Nový Zéland, Espiritu Santo v Nových Hebridách, se dokonce pokládala za body na pobřeží tohoto největšího kontinentu. Zprávy těch, kteří navštívili polynéské ostrovy, živily domněnku, že jižní pevnina je obydlená bělochy a kromobyčejně úrodná – prostě ráj,“ dočteme se v knize Waltera Sullivana Sedmý světadíl. 

O severní oblast se dobyvatelé, vysílaní tehdy ještě téměř výlučně na náklady svých panovníků, zajímali zpočátku především z ekonomických důvodů. Lákala je totiž bohatá Asie a plavba se jevila jako daleko lepší řešení než namáhavá pozemní cesta. Tedy pokud by cesta po moři byla vůbec reálně proveditelná, což zatím nemohl s určitostí říci vůbec nikdo… Anglii, Dánsku, Francii a Nizozemsku, zahnaným tordesillaskou smlouvou na jakousi periferii zámořských výprav, však příliš jiných možností nezbývalo. V roce 1527 se o průjezd do Kataje (Číny) kolem severního pobřeží Ruska neúspěšně pokusil Angličan Robert Thorne. V roce 1553 ho následoval jeho krajan sir Hugh Willoughby.

Ani oni, stejně jako další mořeplavci – například Nizozemec Willem Barents (asi 1550–1597) či Angličan Henry Hudson (1570–1611) – nedosáhli kýženého cíle. I přesto například právě Hudson, snažící se proniknout do Asie východním i západním směrem, učinil na severu Ameriky zásadní objevy. Například prozkoumal záliv u čtyřicáté rovnoběžky, který byl po něm záhy pojmenován. Skutečné úspěchy v dobývání polárních končin však přišly až v 18. a 19. století.

Ruské zásluhy

Na jih, kde mohl ležet dosud neobjevený kontinent, nejprve zamířili Britové. S příliš nadějnými zprávami se ze své první cesty nevrátil ani James Cook (1728–1779), který během své druhé cesty v roce 1774 prozkoumal do té doby neznámé ostrovní oblasti – Jižní Georgii a Jižních Sandwichovy ostrovy.

Cook však možná na Antarktidu narazil, ale protože tam uviděl jen zemi plnou sněhu a ledu, tak ji rozhodně nepokládal za očekávanou zaslíbenou zemi. Téměř všichni si nakonec začali myslet, že na jihu už opravdu žádný další kontinent neleží. Tento názor vzal za své 28. ledna 1820, kdy ruská výprava vedená Fadějem Fadějevičem Bellinghausenem (1778–1852), dosáhla Antarktidy a rozbila tím jakékoliv pochybnosti. 

Peary se nevzdává

Na první hmatatelné výsledky a dojmy těchto výprav navázaly záhy další, které dosud poznané více rozšiřovaly a prohlubovaly. V závěru 19. století se o oblast Severního ledového oceánu začal zajímat Američan Robert Edwin Peary (1856–1920), který stejně jako mnoho dalších lidí v této době, usiloval o dobytí pólu po několik desítek let. I on za svou vášeň zaplatil krutou daň. Například roku 1896 mu zbyly kvůli omrzlinám na nohou jen dva prsty. 

Výprava, která pod jeho vedením vyrazila na cestu v dubnu roku 1909, konečně svého cíle dosáhla a 6. dubna tak zastavilo pět sněžných saní na severní točně. Vedle Pearyho cestu absolvoval i Matthew Henson a Eskymáci Ežingveh, Síglů, Úquieh a Úteh. Peary posléze vyjádřil své první dojmy v cestopisu Severní točna: „… když jsem si nyní byl jist, že jsme cíle dosáhli, nepřál jsem si na celém světě ničeho jiného, nežli – spánku.“

Peary si také vzpomněl na svou manželku a děti, jimž adresoval krátkou dopisnici. Právě do ní napsal obrat Konečně u cíle!, jenž vešel do dějin. Přesto se ale objevily nemalé komplikace, když Pearyho slova napadl polárník Albert Cook a začal všude rozhlašovat, že on dosáhl severního pólu již 21. dubna roku 1908, tedy téměř o rok dříve než Peary. Podle následných šetření však šlo o bezostyšnou lež. Přesto se Pearymu stín pochybností nepodařilo zcela překonat a i dnes se občas objevují odvážné spekulace o tom, jak to s dobytím severního pólu vlastně bylo…

Zklamaný Amundsen

Zmíněný Pearyho čin ale jasné následky každopádně měl. S trochou nadsázky řečeno totiž podnítil i dobytí jižního pólu. Norský cestovatel Roald Amundsen (1872–1928) měl tehdy již za sebou tříletou plavbu Severozápadním průjezdem, snil však o severním pólu. Chtěl ho pokořit snad již od doby, kdy se poprvé doslechl o slavných, ale přesto neúspěšných či dokonce tragických výpravách Nansena a Franclina. Peary mu svým úspěchem celý podrobně připravený podnik překazil. Amundsen se však odmítl vzdát, jeho povaha by mu to totiž nedovolila. Jistě netrpěl přílišnou skromností, byl to muž sebevědomý, cílevědomý a tvrdý. Našel si tedy nový úkol, který ho nasměroval na opačný konec zeměkoule – do Antarktidy.

O dosažení jižního pólu se však již po léta snažili jiní cestovatelé, mezi nimiž vynikal především britský kapitán Robert Falcon Scott (1868–1912) usilující o jeho pokoření od počátku 20. století. Z dalších výprav stojí za zmínku především expedice Scottova přítele Ernesta Henryho Shackletona (1874–1922) v letech 1908 až 1909, která ale rovněž ke svému cíli nedošla a musela se s nepořízenou vrátit.

TIP: Ernest Henry Shackleton: Odvážný polárník, který si vždy našel cestu

Poučen z jejich chyb vyrazil na svou cestu v roce 1911 i Amundsen a celou věc si nenechal pro sebe: „Kapitán Scott znal mé úmysly velmi dokonale, jednak ještě před mým svým odjezdem z Austrálie, jednak také později, když jsme rozbili svůj tábor v Antarktidě.“

Odkud Scott o jeho počínání věděl? Nahlédněme znovu do knihy Amundsen objevitel: „Když jsem roku 1910 odjížděl z Madeiry, zanechal jsem v zapečetěné obálce kabelogram na kapitána Scotta v Austrálii, který také můj tajemník několik dní po našem odjezdu podle rozkazu odeslal; v něm jsem kapitánu Scottovi nepokrytě vyložil, že se s ním pouštím v zápas o objevení jižního pólu.“ Tentokrát Amundsen zvítězil a norská vlajka ozdobila 14. prosince roku 1911 nejjižnější bod planety.