Hříchy husitské královny: Žofie Bavorská psala papežské kurii a hájila Jana Husa

Druhá manželka Václava IV. Žofie Bavorská proslula jako posluchačka a velká obdivovatelka Jana Husa. Docházela do Betlémské kaple na jeho kázání a stejně jako král Václav ho dlouho chránila

22.08.2019 - Jitka Tláskalová



Václav IV. (1378–1419) měl v mnoha ohledech tragickou smůlu. Narodil se totiž císaři a králi Karlu IV., který celoživotně pracoval na jakémsi kultu osobnosti. Po smrti tak získal aureolu svátosti, se kterou se jeho syn nemohl měřit. Zejména, když svůj příchod na kolbiště dějin poněkud pokazil. Podle dobových kronikářů totiž malý urozenec na své korunovaci, kterou absolvoval ve věku dvou let, „plakal náramně a zesral oltář svatého Mauricí“. A tím výčet nekončí, na svém křtu prý zase „zescal křtitelnici“. Tak to alespoň uvádí historik Pavel Pražský (1413–1471). Také jedním dechem dodává, že se Václav později projevil jako „žráč a opilec a zvrhlík toho nejhrubšího zrna“.

Nešťastné manželky

Frekventovaná jsou také tvrzení o svatosti jeho dvou manželek, které trýznil a trápil. Po smrti první ženy Johany Bavorské se oženil s její neteří Žofií. Třináctiletá dívka si tak v roce 1389 brala osmadvacetiletého vdovce. Svatba prý trvala neuvěřitelných osm dní. Hosty na ní bavili i bavorští komedianti, kteří přešli do našich pověstí díky postavě kouzelníka Žita. Podle pověsti měl tyto Němce dobrý kouzelník neustále znemožňovat.

Dívka přišla do země poznamenané politicky nestabilní situací. To jí muselo být hned jasné, protože novomanžele oddával králův kancléř Jan, kamminský biskup, namísto pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna (1350–1400), s nímž měl Václav IV. velmi napjaté vztahy. Nová královna byla temperamentní a neváhala dokonce tančit s cizími vyslanci. Ukázala se také jako mnohem aktivnější a samostatnější než její nevýrazná teta. Osobně se zúčastnila třeba pokládání základního kamene hlavní lodě katedrály svatého Víta, které vedl arcibiskup. Tento moment smíření však byl jen okem hurikánu. 

Krátký klid vzal za své, když roku 1393 Václavovi lidé na králův příkaz umučili Jenštejnova úředníka Jana z Pomuku. Není třeba zdůrazňovat, že zbožná paní musela být krvavým vyústěním sporu úplně zničena. Její hrůza však nebyla nic proti tomu, co by cítila, kdyby tušila, jakou úlohu ji přisoudí budoucnost.

Legenda se totiž chopila zvěsti o její kráse a temperamentu a přiřkla jí tajemného milence. Johánek prý měl být jejím osobním zpovědníkem a jako jediný měl znát totožnost ctitele. Tu však žárlivému králi odmítl prozradit a tajemství udržel navzdory krutému mučení. Když ho potkala smrt ve vlnách Vltavy, vědomost o královnině hříchu odešla na věčnost spolu s ním. Pravdou je ovšem pouze to, že skončil hroznou smrtí, která předznamenala další tragické období.

Ctitelka mistra z Husi

V roce 1393 došlo k pokusu o otrávení Václava IV. a roku 1400 ho kurfiřti sesadili z říšského trůnu. Dne 6. března 1402 následovalo královo zajetí bratrem Zikmundem a o pouhých osm dní později začal kázat v Betlémské kapli Jan Hus.

Zejména v prvopočátcích Janovy dráhy sehrály nábožensky vnímavé ženy důležitou úlohu. Za zmínku stojí Anna z Frimburka, choť královského mincmistra Petra Zmrzlíka ze Svojšína, manželka Jindřicha Škopka z Dubé a mnoho jiných. Některé dámy dokonce šly proti přání svých manželů, jako třeba Eliška z Kravař (žena Jindřicha z Rožmberka), Anna z Mochova (manželka Jana mladšího z Kamenice) anebo sama královna.

To se samozřejmě neobešlo bez jistých jedovatých narážek. Objevila se například píseň o tom, kterak „jedna viklefice pozvala k sobě panice“ (viz Středověká erotika). Hus se však ženám nijak nepodbízel. Naopak, ve svých listech se přiznává, že by se o své myšlenky rád podělil také s muži. O krásném pohlaví si nedělal velké iluze. Uznával mužskou nadřazenost a měl za to, že všechny dcery Eviny touží po smilstvu (zejména, když jsou opilé) a rády také obnažují své vlasy, aby nalákaly nápadníky.

Královnu však neodradil. Naopak, od roku 1402 osobně docházela do Betlémské kaple, což nesmírně zvedlo prestiž Husových kázání. V roce 1410 napsala papežské kurii a zapáleně vysvětlovala prospěšnost Husova počínání. Od nešťastného mistra se neodvrátila ani tehdy, když byl odsouzen, zatímco on i v posledních listech s vděčností vzpomínal na její bezvýhradnou podporu. Žofie mu zůstala věrná rovněž po smrti. Její pozice byla natolik neochvějná, že ji papež Martin V. považoval za mnohem nebezpečnější než jejího liknavého manžela.

Krásnou ženu osobní statečnost přišla hodně draho. Záhy musela čelit obžalobě, že ochraňuje příznivce Viklefova, Husova a Jeronýmova kacířství. Měla se dostavit do Hodonína před soud papežského nuncia Fernanda z Luccy. Není známo, že by nakonec došlo k nějakému procesu, přesto muselo jít o stresující záležitost. Než se však Žofie stačila vzpamatovat, přišla další rána. V roce 1419 Václav zemřel a celou zemi zachvátil požár husitských válek.

Ryšavcovy dluhy

Ovdovělá Žofie sice krátké čtyři měsíce vládla jako jakási regentka, ve skutečnosti se však rychle dostala do plné závislosti na Zikmundovi Lucemburském. V této situaci by bylo nejlogičtější uchýlit se na svá věnná města, jenže ta zabrali husité. Královna tedy musela ke králi do Prešpurku.

Zikmund však pro urozenou vdovu skutečně našel využití. Hodila se mu jako pokladnička pro jeho nákladné projekty. Velice rád si od ní půjčoval peníze, které pak nevracel. K roku 1427 tak jeho dluh dosáhl 25 000 zlatých a časem se rozrostl až na 30 000. Ubohá žena nakonec musela potupně rozprodávat vlastní majetek. Ani za těchto okolností však nezapomínala na svou nesmrtelnou duši a v Prešpurku nechala vystavět kapli svatého Martina. 

TIP: Král a kazatel: Příběh Jana Husa a krále Václava IV.

Královna Žofie opustila tento svět 4. listopadu roku 1428. Ohromný dluh, který u ní Zikmund měl, pravděpodobně nebyl nikdy uhrazen a zamýšleným dědicům se nedostaly ani její osobní věci. Sluchu rovněž nedošlo přání, aby ji pochovali v rodinné hrobce v Bavorsku. Nakonec spočinula ve své prešpurské kapli a její hrob nadlouho upadl v zapomnění.

Středověká erotika

Soudobá posměšná báseň měla být narážkou na Jana Husa, kterému rády naslouchaly mnohé urozené ženy. Ve druhé uvedené sloce se evidentně hovoří o ňadrech.

Stala se jest příhoda
nynie tohoto hoda [v tento svátek],
že jedna viklefice
pozvala k sobě panice,
a chtiec ho vieře naučiti.

[...]

Tuť mu bába biblí vyloži,
dvě kapitole vyloži
pěkné, velmi okrúhlé;
k hruškám byšta podobné
a tak velmi bílé.


Další články v sekci