Horník tvrdý chleba má: Jak se žilo kovkopům v dobách Otce vlasti?
Jaké byly životní podmínky mužů, kteří v potu tváře dobývali zlatou rudu pro pokladnici Karla IV.? Co všechno jejich práce obnášela a jak se po lopotné dřině odreagovávali?
Zlato se nachází jednak v primárních úložištích, tedy v žilách na rozhraní geologických vrstev hluboko pod zemí. Zároveň ho lze objevit na úložištích sekundárních, kam se z žilníků dostalo vlivem činnosti paleolitických řek. Vodní eroze před miliony let narušila skalní podloží a zlato z něj rozplavovala dále, a to se pak jako těžký kov usazovalo v říčních zátokách a tůních. Tento velice zjednodušeně popsaný proces znali i středověcí prospektoři, a proto pokud při hledání ložisek narazili na říční terasu, věděli, že mají velkou naději na úspěch.
Od typu úložiště se následně odvíjel způsob, jakým na jednotlivých zlatorudných polohách kovkopové pracovali. Ve 14. století drahý kov typicky získávali rýžováním a povrchovým nebo důlním dolováním, přičemž poslední uvedené bylo v českých zemích novinkou 13. století.
Za tvrdou práci velká odměna?
Práce v hlubinném dole byla nejen mimořádně namáhavá, ale i nebezpečná. Středověký kovkop navíc neměl nijak skvělou výbavu. Patřila do ní hrotitá motyka zvaná kracka, krumpáč řečený špičák či kopáč a pak už jen hlavní dva nástroje pro práci v úzké štole, tedy želízko a mlátek. Základní vybavení doplňoval lojový kahan a dřevěné necičky na dopravu vytěžené rudy. S těmito nástroji havíř pracoval ve velice stísněném prostoru, s minimálním osvětlením a nedostatkem vzduchu umocněným častým zapalováním ohňů, jejichž žár pomáhal narušit celistvost horniny. Již sama doprava do dolu po nekonečných žebřících byla vrcholným sportovním výkonem, nemluvě o odtahování dřevěných vaniček plných těžké rudy.
Na povrchu to ale nebylo o mnoho snazší, ať už zde pracovali u svých výhní horničtí kováři, u stoup dělníci v rudných mlýnech, zlatokopové ve svých dobývkách či rýžovníci u řek. Ačkoliv nemuseli (často i vleže) želízkem a mlátkem po kouscích odsekávat tvrdou skálu, trávili celé dny ve studené vodě anebo s krumpáči a motykami v hloubce svých dobývek.
Odměnou havířům a jejich pomocníkům v mlýnech, hutích a kovárnách za jejich dřinu však byla mzda v hotových penězích, a touto výsadou se ve středověku mimo královská města mohl pochlubit jen málokdo. Mzda to ovšem nebyla nijak závratná, činila 18–20 grošů za týden (tesař měl 16–20 grošů, nádeník 4–6 grošů), ale většinou pravidelná a nezávislá na objednávkách jako u ostatních řemeslníků. Havíři si ji nicméně dokázali užít, zvláště s vědomím, že další den opět musí sfárat a kdo ví, co je v dole potká. V Kutné Hoře existovalo přísloví: „Zpupní horníci na Horách mívají roboty do soboty, ale peněz jen do neděle.“
Carpe diem
O hornických zábavách a veselých pijatykách víme dost i z písemných pramenů. Havíři se snažili často napodobit prostředí tehdejších elit, rádi vytvářeli různá pijácká bratrstva a společenstva a provozovali celou řadu nejrůznějších zvyklostí a obyčejů, obvykle rovněž spojených s konzumací alkoholických nápojů. Z archeologických nálezů se dochovaly například spojené keramické nádoby zvané srostlík, z nichž se musel konzument napít tak šikovně, aby nápoj nevylil. Těmi byly nejčastěji pivo, medovina, kvas, někdy i mnohem dražší víno a na sklonku středověku už občas také pálenka.
Nalévalo se v havířských hospodách i v hornických barácích nedaleko důlních šachet. Taková stavení se nazývala kavny a sloužila nejen k zábavě a povyražení, ale též jako hornické šatny, skladiště a nutné povrchové zázemí vlastních dolů.
TIP: Svůdný lesk kovu: České hornictví zažívalo ve středověku zlaté časy
Protože havíři zpravidla neměli vlastní usedlost a žili pouze ze své mzdy, byla na jejich osady navázána celá řada nejrůznějších, především potravinářských řemesel. O jaké zboží a profese byl mezi středověkými kovkopy asi největší zájem, můžeme usoudit z jílovských městských knih z konce 14. století. V nich se totiž píše především o řeznících, pivovarnících, hostinských a sladovnících, dále o lázeňských, pištcích a lazebnicích. Ženy v životě horníků ostatně měly nezastupitelné místo, a to nejen jako lazebnice, hampejznice či hospodské, ale především v zázemí hornických osad, kde se staraly nejen o skromnou havířskou domácnost.
