Hon na obry: Úspěšné pokusy ulovit velryby podnikli už staří Římané

Řecký filozof Platon ve 4. století př. n. l. přirovnával antická řecká města rozesetá po Středomoří k žábám sedícím okolo jezera. Pro Římany v době vrcholu jejich politické moci tento příměr platil dvojnásob. Středozemní moře, okolo kterého se rozprostírala římská civilizace, dokonce sami nazývali familiárně Mare nostrum („Naše moře“). Měli ovšem tušení, že v „jejich“ moři se pohybují největší živočichové na Zemi? Přicházeli s nimi do styku? Lovili je?

Otázka názvosloví a dochování

Největší potíží je v případě zkoumání vztahu antické civilizace k velkým mořským živočichům terminologie. Řecká slova phalaina a ketos, případně latinské výrazy ba(l)laena a cetus mohou znamenat velrybu, ale také velkou (pa)rybu (od tuňáka, po žraloka), tuleně či prostě mořskou příšeru. Může se tedy stát, že pokud se v písemných pramenech dočteme o velkém mořském živočichovi, ve většině případů se bude jednat o tuňáka či jinou (pro Římany) velkou rybu.

Další nesnází je prostředí, ve kterém velryby žijí. Jejich kosterní pozůstatky se jen ve výjimečných případech podaří najít na místě lidské aktivity. K roku 2014 bylo v oblasti Středozemního moře evidováno „pouze“ 26 pravděpodobných nálezů velrybích kostí od doby kamenné do pozdní antiky. Jednou z nich je například část lopatky plejtváka myšoka nalezená v aténské studni, používaná kolem poloviny 9. století př. n. l. jako prkénko na krájení.

Většina mršin klesne ke dnu. Pokud je vyplaví moře na pláž, případně je tam dopraví lovci, tak se na místě téměř kompletně zpracuje – kosti jako palivo a pracovní nástroje, tuk také jako palivo, olej pro využití v kuchyni a maso samozřejmě k jídlu. Pokud už se nějaká kost nalezne, je v důsledku poškození a fragmentace (většinou se jedná o obratel, žebro, kus lopatky) těžké ji anatomicky identifikovat. Co zůstane nevyužito na pláži, pohltí písek nebo moře. 

„Mare nostrum“ a velryby

Již řecký filozof Aristoteles ve 4. století př. n. l. věděl, že velryby (stejně jako delfíni) dýchají vzduch plícemi skrz vnější nozdry a rodí živá mláďata, která kojí mlékem. Prvním Římanem pojednávajícím o velrybách byl v 1. století n. l. Gaius Plinius Secundus. V díle Naturalis historia píše o velrybách, které se po nástupu zimy pravidelně objevují v zálivu u španělského Cádizu a pravděpodobně zde na svět přivádějí mláďata. Plinius v této oblasti dokonce dokládá výskyt kosatek, které mohly přilákat čerstvě narozená mláďata. Podobně mluví i Ailiános Klaudios ze 3. století n. l. o velkých rybách s bílými rohy na hlavě, které tráví zimu blízko Korsiky a Sardinie. 

Flavius Arriános ve 2. století n. l. zmiňuje obrovské, až 45metrové velryby (snad jde o velké jedince plejtváka obrovského) žijící mimo Středozemní moře ve vnějším (Indickém) oceánu. V Oppianově díle s názvem Halieutica ze 2. století n. l. je dokonce popsáno chytání ketos lovci na člunech harpunami, provazy a bójemi, tedy dost podobně jako se ještě donedávna lovily velryby. Podle dalšího antického autora Diona Cassia taktéž ze 2. století n. l. se za vlády císaře Severa (193–211 n. l.) na pláži objevila mršina velryby, podle které byl vytvořen model schopný pojmout do svých útrob až 50 medvědů.

Lov na „velké ryby“?

Archeologické nálezy cílený lov velryb v antice nevylučují. V přímořských oblastech jižního Španělska a přilehlých území severní Afriky se dnes nacházejí pozůstatky asi 300 různě velkých nádrží, takzvaných cetariae, na zpracování úlovků. V těchto zařízeních datovaných od 5. století př. n. l. do 7. století n. l. patrně docházelo k fermentaci a nasolování mořských ryb (možná i velrybího masa) k výrobě oblíbené rybí omáčky garumu, ale také například ke zpracování tuku, možná i velrybího. Na systém nádrží navazovala zavedená obchodní síť s rybím masem a olejem, která mohla sloužit též obchodu s velrybími produkty. 

Ze zmíněného Oppianova záznamu se můžeme domnívat, že alespoň příležitostně se Římané pokusili velrybu ulovit. Srovnávat můžeme například s velrybáři z Biskajského zálivu, kteří měli v 16. století velmi propracovaný systém lovu založený na pozorovatelnách na pobřeží a nad přístavy. Pokud pozorovatel spatřil velrybu, dal znamení lovcům v přístavu, kteří pak na člunech vypluli na moře, kde velrybu harpunovali. Velrybáři si primárně vybírali matky s mládětem. Nejprve se snažili zasáhnout a zranit mládě, aby přilákali matku, kterou mohli snadněji zabít. Větší loď pak přitáhla mršinu na břeh, kde byla zbavena tuku, který se poté vypálil na hlavní obchodní artikl – olej.

Uvádí se, že k zisku stačilo ulovit jednu velrybu každé dva až tři roky. Podle písemných pramenů v oblasti celého Biskajského zálivu, kde leželo 49 dosud zjištěných přístavů zainteresovaných v lovu či obchodu, mohlo být uloveno nanejvýš sto velryb ročně.

Zachraňte Willyho po římsku

Plinius starší dokonce popisuje epizodu s kytovcem. Za vlády císaře Claudia (41–54 n. l.) se při stavbě přístavu v Ostii (asi 20 km od Říma) objevila kosatka, která ohrožovala dělníky a postupující práce. Měl ji tam nalákat vrak lodi přepravující kůže z Galie. Po několika dnech hodování však uvázla na mělčině. Císař nařídil, aby se jí zabránilo v případnému úniku pomocí sítí a následně ji pro pobavení přihlížejícím davům v rámci improvizovaného venatia (hry většinou konané v amfiteátru zahrnující lov na divokou zvěř) nechal zabít kopími. Kosatka se při svém marném boji o život nevzdala tak snadno a podle zpráv převrátila a potopila jeden z římských člunů. 

TIP: Vybíječi velryb: Staří Římané lovili velryby ve velkém již před 2 500 lety

Ač se to může zdát překvapivé, Římané měli dostatek informací o vzhledu, chování i životě velryb ve středomořských vodách. Výjimečné, ale úspěšné pokusy ulovit velkého mořského živočicha svědčí o jejich schopnosti i technologické vybavenosti k akcím tohoto druhu.