Hon na divokou šelmu: Napoleonův boj s evropskými mocnostmi (1)

Oč vlastně se u Slavkova a Waterloo bojovalo? Šlo skutečně o mír a bezpečnost Evropy? K zodpovězení těchto otázek je třeba nejprve blíže představit samotného Napoleona. Není totiž pouze vojevůdcem, jak ho dnes máme nejvíce zafixovaného...

Modernizace země

Navzdory úspěchům na bitevním poli nevidí Napoleon svůj hlavní úkol v čele armády, ale za stolem pracovny. Od roku 1799 do roku 1804 zastává funkci prvního konzula republiky a vojenské řemeslo věší na hřebík. Vytvoří nový vzdělávací systém založený na lyceích a vysokých školách. Zemi rozdělí na menší správní celky, tzv. departmenty a do jejich čela postaví prefekty. Založí státní banku. Přestaví Paříž. Nechá zbudovat nové mosty, vodojemy i stoky pro kanalizaci. Účastní se i jednání, v kterých Francie dohodne odprodej rozsáhlých území americké Louisiany nově vznikajícím Spojeným státům. Francie získá 80 milionů franků, které investuje do modernizace. Byť velká část těchto peněz jde na vybudování armády.

Konzervativní režimy Evropy - Rakousko, Prusko nebo Rusko, sledují Napoleonem poháněnou proměnu Francie v moderní stát s rostoucím znepokojením. Jsou rozhodnuty zabránit vzestupu bonapartistické Francie na bitevních polích. První velký střet u Slavkova však Napoleonovi přináší triumfální vítězství. Stejně tak poráží o rok později i Prusy u Jeny a v roce 1807 Rusy u Friedlandu. O chatrnosti dojednaného míru svědčí fakt, že už v roce 1809 vyhlásí Napoleonovi válku Rakousko, které je vzápětí poraženo u Wagramu.

Poprvé do vyhnanství

Poražené mocnosti se nevzdávají a snaží se Francii její dominanci maximálně znepříjemnit. K jejich tahům patří i odříznutí Francie od ruských trhů. Napoleon v tom vidí porušení mírových smluv a v roce 1812 se rozhodne vyřešit konflikt tažením na Rusko. „Měl jsem se oženit se sestrou ruského cara,“ tvrdí později Napoleon a je přesvědčený, že pokud by ho s carem Alexandrem I. vázalo příbuzenské pouto, vyhnul by se drtivému debaklu. Historici ale míní, že ani tento „sňatek z rozumu“ by na běhu dějin mnoho nezměnil.

Z Ruska se Napoleon vrací se zlomkem armády, ale vojevůdcovské schopnosti neztrácí. Spojenci vtrhnou společně s Brity do Francie, aby Napoleonovi zasadili poslední ránu. Ale ten je v únoru 1814 dokáže v Champagni porazit čtyřikrát během pěti dnů. Pádu Paříže, které velí jeho přítel z dětství maršál Auguste de Marmont, však nezabrání. V březnu 1814 se hlavního města zmocní spojenecká vojska Rakušanů, Prusů a Rusů. Francii hrozí občanská válka mezi příznivci krále Ludvíka XVIII. dosazeného na trůn spojenci a táborem bonapartistů. V téhle situaci Napoleon abdikuje a v květnu je internován na středomořském ostrově Elba.