Hledám dům motýlí: Ital Josef Rangheri obnovil slávu pražského hedvábnictví

Nejstarší zmínky o výrobě hedvábí pocházejí z Číny z 3. tisíciletí př. n. l. Číňané první objevili, jak lze hedvábné vlákno odvinout ze zámotku bource morušového a tuto metodu po dalších několik století přísně střežili. Hedvábí bylo totiž velmi cenným obchodním artiklem a vyváželo se do Persie, Říma i dalších zemí.

Podle čínského historika Man-Tua-Lina se výroba hedvábí v 1. století př. n. l. rozšířila na Korejský poloostrov a odtud do Japonska. Během dvou set let se hedvábnictví v Japonsku stalo už národním řemeslem. Hrdinské eposy Rámajána a Mahábhárata pak svědčí o výrobě hedvábí také v Indii.

Teprve v polovině 6. století se dvěma řeckým mnichům podařilo dopravit vajíčka a zámotky bource morušového v dutých poutnických holích až do Konstantinopole. Napoprvé sice zapomněli na semena morušovníků, jejichž listy se larvy bource živí, svůj omyl ale záhy napravili a hedvábnictví se brzy začalo šířit do Evropy. Nejprve se rozvíjelo v Řecku, později také ve Španělsku a Francii. Trochu stranou zůstávaly Čechy. I když výroba hedvábí tu byla známá už od středověku, chov bource sem pronikl až v polovině 17. století. 

Podpora od císařovny

K prvnímu pokusu zavést výrobu hedvábí ze zámotků bource morušového v Čechách došlo v roce 1627 v Jičíně na pokyn Albrechta z Valdštejna. Ten do města povolal italské dělníky, kteří zde vysázeli mnoho morušových stromů. Po Valdštejnově smrti roku 1634 ale toto podnikání zaniklo.

O více než sto let později, roku 1749, začali v pražských hradebních příkopech vysazovat morušovníky další dva Italové – geodet major Carlo Cremeri a divadelní podnikatel Giovanni Battista Locatelli, který se usadil v divadle Bouda se svým operním ansámblem. Rozvoj hedvábnictví tehdy podpořila i císařovna Marie Terezie. Roku 1752 vydala dekret a později ještě patent, v němž vyzývala veškerou vrchnost a městské obce k zakládání morušových sadů podél císařských, říšských a erárních silnic. Primárně šlo o produkci hedvábí, morušové plody měly ale posloužit také jako osvěžení pro pocestné a formany. 

Po Cremeriho smrti prodala jeho vdova roku 1758 pražské morušovníky obchodnímu spolku Kommerzkonsess. Ten se zasazoval o rozvoj hedvábnictví i mimo hlavní město a inicioval například založení morušové školky u Předního Ovence (dnešního Bubenče) na pozemcích, které mu poskytli čeští stavové. Později spolek vysázel ještě druhou školku a morušová semena zdarma rozdával zájemcům.

Schönfeld ničitel

Roku 1782 přešly morušové sady v pražských hradebních příkopech do majetku Vlašského špitálu na Malé Straně, založeného v letech 1611 až 1617 pražskými Italy. Tento ústav sloužil nejprve jako nemocnice, postupně se ale změnil v chudobinec se sirotčincem a fungovala zde kromě pivovaru i přádelní škola. Na udržení a rozšíření hedvábnictví dostával od obchodního spolku 300 zlatých ročně. V knize Čechy, země i národ od Františka Ladislava Riegera z roku 1863 stojí, že „představení Vlašského špitálu hedvábnictví s láskou a horlivostí pěstovali, kupujíce také zámotky (kokony), jež ve svém ústavě dávali svinovati“. Později si opatřili soukací stroj a výroba nadále stoupala. Ročně se tehdy v Čechách vyprodukovalo až 40 centů (2 469 kg) čistého hedvábí.

Roku 1789 byl ale Vlašský špitál v rámci josefínských reforem zrušen; zestátněná budova a veškerý rozsáhlý majetek přešly do péče ředitelství Správy církevních zařízení. O tři roky později koupil špitál ve veřejné dražbě Jan Ferdinand ze Schönfeldu, vydavatel Schönfeldských c. k. pražských novin. Ten nechal v budově zřídit továrnu na hedvábí, podnikání se ale příliš nedařilo, proto začal morušové stromy kácet. „Schönfeld, nemaje zalíbení v hedvábnictví, dal krásné morušové stromy sporážeti a několik set sáhů dříví z nich nadělati, čímž hedvábnictví zasazena byla nejhlubší rána,“ konstatoval Rieger.

Postupně zmizely dílny z Folimanky, Vršovic i Malešic, až v metropoli zůstala jediná hedvábnická manufaktura na Hradčanech. A právě v této nepříznivé době vstoupil na scénu italský obchodník Josef Rangheri, jenž se rozhodl pražské hedvábnictví oživit.

Přičinlivý Ital

Narodil se roku 1760 jako Giuseppe Rangheri ve vesničce Gera u jezera Como v severní Itálii. Kolem roku 1776 se dostal do Prahy, kde v roce 1791 založil drogistický velkoobchod v ulici Na Perštýně číslo 8. Zároveň si změnil jméno, neboť Josef v českých zemích znělo poněkud lépe.

Kromě různých drogistických přípravků měl velký zájem o hedvábí, s nímž obchodoval už ve svých začátcích. Nelibě proto sledoval Schönfeldovo počínání a roku 1811 se rozhodl za 4 500 zlatých zbylé morušovníky odkoupit. V hradních příkopech, kde ještě koncem 18. století rostlo přes 25 tisíc stromů, jich přitom napočítal posledních 450. To ovšem Rangheriho neodradilo. Jak píše časopis Živa z roku 1854, tento „přičinlivý a rozšafný muž nelitoval namáhání a nákladů, aby kleslou tuto větev průmyslu zvelebil“. Vysázel morušový sad na Viničných Horách, jak se dřív jmenovaly Vinohrady, a roku 1813 založil u Koňské brány, která stávala v horní části dnešního Václavského náměstí, novou morušovníkovou školku s několika tisíci stromky. 

V témže roce vydal také osvětovou publikaci s názvem Poučení o dobývání hedvábí v Čechách. Kniha, kterou vláda doporučila všem obecním úřadům, vyšla v českém i německém jazyce, přičemž s českým překladem pomáhal Karel Ignác Thám, starší bratr dramatika Václava Tháma.

V dalších letech Rangheri založil také nový chov bource morušového a postupně se mu podařilo pražskou výrobu hedvábí obnovit. Do podnikání zasvětil i syna Jindřicha, který po otcově smrti 2. prosince 1832 v rozvoji hedvábnictví pokračoval.

Vršovická Rangherka

Jindřich (Enrico) Rangheri obdržel roku 1834 od dvorní kanceláře a dvorské válečné rady nové povolení k osázení pražských hradebních příkopů morušovníky, což také záhy provedl a počet stromů tím zvýšil na 5 000. Nechtěl se ale spokojit jen s udržováním dříve vybudovaných sadů, proto začal hledat další místa vhodná k osázení.

Roku 1842 koupil od barona Jakuba Wimmera bývalou Štočkovskou vinici ve Vršovicích, která se rozkládala za usedlostí Špendlikářka na mírném kopci nad kostelem svatého Mikuláše. Rangheri zde založil morušový sad, čítající zhruba 200 stromů. K usedlosti, která tou dobou sloužila jako hostinec, pak nechal v letech 1843 až 1844 přistavět novou budovu zvanou Rangherka. Sloužila pro zpracování surového hedvábí a byly v ní i síně pro chov bource morušového. Šlo o největší budovu ve Vršovicích a první zdejší manufakturu, která navíc stála v dominantní poloze. Místní jí proto brzy začali říkat zámeček nebo motýlí dům.

Jindřich Rangheri po otcově vzoru pokračoval také v hedvábnické osvětě. O výrobě hedvábí přednášel například na pražském shromáždění německých přírodozpytců a lékařů, zájemcům dával zdarma morušová semena, sazenice i vajíčka bource, čímž výrazně přispíval k rozvoji oboru. Stal se ředitelem znovuobnoveného Vlašského špitálu a dal podnět k založení zvláštní sekce k rozšiřování hedvábnictví v Zemském štěpařském spolku, z níž později vznikla hedvábnická jednota. Za všechny tyto zásluhy roku 1852 obdržel od C. k. vlastenecko-hospodářské společnosti velkou zlatou medaili.

Konec hedvábnictví

Jindřich Rangheri zemřel 12. ledna 1857 a zanechal po sobě šest potomků – tři syny a tři dcery. Otcův majetek se jim ale nepodařilo udržet ve stavu, v jakém ho zesnulý hedvábník zanechal. Většinu rozprodali, včetně vršovické Rangherky. Tu za 33 a půl tisíce zlatých koupil Vincenc Schnitzr, brzy ji však znovu prodal a bývalá manufaktura následně často měnila majitele.

Jediným Jindřichovým potomkem, který u podnikání vydržel, byl Josef Rangheri, narozený roku 1837. Vedl drogistický velkoobchod v ulici Na Perštýně a zároveň obchodoval s hedvábím. Ottův slovník naučný uvádí, že „horlivě pěstoval hedvábnictví a ročně vychoval až 60 tisíc bourců“. Roku 1873 byl předsedou odboru Řemeslnicko-živnostenské besedy a o tři roky později se stal i jednatelem Českého spolku pro pěstování moruší a bourců. Zemřel počátkem roku 1904. O šest let později se jeho velkoobchod přesunul do sousední Jilské ulice číslo 16, kde sídlil až do roku 1914. Brzy poté zřejmě zanikl.

Pražské hedvábnictví bylo tou dobou už řadu let minulostí. S bouráním pražských hradeb, které začalo v roce 1866, postupně zanikaly i hradební příkopy, kde rostla většina morušových stromů. V Ottově slovníku naučném stojí, že jen za rok 1874 bylo pokáceno téměř 3 000 morušovníků, čímž výroba hedvábí v hlavním městě velmi utrpěla a postupně se přesunovala do jiných regionů.

Roku 1882 rostlo v českých zemích na 105 tisíc morušových stromů. Hedvábnictví se dařilo především v okolí Šumperka a Rýmařova, kde vzniklo i několik podniků na zpracování hedvábí. Ještě v šedesátých letech 20. století zde v tomto oboru pracovalo přes 2 000 lidí. V té době ale už přírodní suroviny nahradilo z velké části hedvábí syntetické.