Havanou zmítá nejhorší potravinová krize za posledních dvacet let

Přelomové rozhodnutí bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy obnovit diplomatické vztahy s Kubou a úmrtí diktátora Fidela Castra přivedly karibský stát na pokraj historické změny. Ačkoliv opratě drží v rukou stále velmi ekonomicky konzervativní komunistická vláda, turisté a jejich peněženky se staly vysněným zdrojem tolik potřebných příjmů. Pláže a unikátní atmosféra spolu s uvolněním cestovních omezení přitáhly v roce 2018 téměř pět milionů návštěvníků. Epidemie covidu však popsaný boom dokonale zničila a už téměř tři roky po sobě přijíždí pouhá pětina dřívějšího počtu cizinců.

Velké naděje se tak zatím nenaplnily a Kuba nadále zůstává místem, kde se ohromná láska k životu setkává s drtivou chudobou a ekonomickou mizérií. Pro srdce ostrova, historické jádro Havany plné koloniálních budov, tudíž rekonstrukce představuje nesplnitelný sen. Na návštěvníka stále čekají rozpadající se zdi a odrolené fasády postříkané sprejery, mezi nimiž se ovšem ve dne v noci ozývá skvělá hudba. V paprscích karibského slunce se tam ve vzájemné harmonii prolíná minulost, přítomnost i víra v lepší budoucnost. 

Stalinův zub

Kubánská architektura odráží turbulentní dějinné události, jež od vpádu prvních španělských dobyvatelů formovaly její podobu. Koloniální novověk reprezentují masivní kamenné pevnosti postavené na bohatství, které evropská mocnost v Novém světě shromáždila. Po získání nezávislosti pak majitelé třtinových a tabákových plantáží toužili ukázat své ohromné jmění, a Havana by proto mohla směle sloužit coby učebnice novověkých architektonických slohů: Najdete tam ukázky evropského i pozdějšího koloniálního baroka, ale také art deco z první poloviny 20. století. 

Nepřehlédnutelné jsou rovněž pozůstatky charakteristické sovětské školy. Ke kubánským národním památkám náleží například budova někdejšího velvyslanectví SSSR, přezdívaná Stalinův zub. Dnes slouží ambasadorům Ruské federace a dosud v ní funguje několik barů i restaurací s interiéry zdobenými tradičními sovětskými prvky.

Přivýdělek na ulici

Samotní Kubánci přitom mnoho objektivních důvodů k radosti nemají. Průměrný oficiální plat dosahuje pouhých 3 800 pesos, při aktuálním kurzu ke koruně téměř 1 : 1. V celé Latinské Americe jde suverénně o nejnižší částku, a dokonce i poměrně chudí Nikaragujci dosáhnou nejméně na dvojnásobek. Na Kubě, stejně jako v každé jiné socialistické zemi, existuje ohromná šedá ekonomika. Přesto příjmy běžných obyvatel sotva vystačí na základní potraviny: Učitelé si vydělají možná pět tisíc, lékaři o tisícovku víc. Pro západního člověka je téměř šokující zjištění, že na nové tenisky pro dítě může padnout polovina měsíční mzdy. 

Místní se tak po návratu ze zaměstnání běžně vydávají do ulic, aby si přivydělali prodejem vlastnoručně vyrobených sladkostí a dalšího zboží. Jiní spoléhají na pomoc příbuzných, kterým se podařilo odejít do zahraničí. Jako jediná položka se v dostupných cenových hladinách pohybuje veřejná doprava, je však mimořádně nespolehlivá, a často dokonce žádná. Mnohým proto nezbývá než například k dojíždění do práce využívat sdílené dopravní prostředky, které ovšem rovněž nejsou zadarmo. 

Nespokojenost umocňují pravidelné výpadky elektřiny, v Havaně v průměru na čtyři hodiny denně, na venkově dokonce i na šest a víc. Navenek se sice Kubánci tváří jako nejšťastnější národ planety, ale v osobním rozhovoru většina přizná, že uvažují o útěku z vlasti.

Fronty na vajíčka

Po nedávné pandemii jim navíc zkomplikovala život nová opatření. Oficiálním cílem bylo zajistit zboží pro všechny, realita však vypovídá o něčem jiném. Na Kubě vedle sebe žijí extrémně chudí, jakož i movití občané, zatímco podle formální doktríny neexistuje žádná sociální nerovnost. Potraviny jsou dostupné pouze prostřednictvím kuponů a jít se bavit ven znamená nedosažitelný luxus. Zábava se tudíž přesunula z nočních podniků do domácností. Inflace navíc žene ceny nahoru a třeba pivo, které se ještě nedávno dalo pořídit za pětadvacet pesos, nyní stojí osmkrát víc. 

Na Kubě proto panuje stejná situace jako v bývalém Československu: Skupina lidí s přístupem k dolarům může chodit do speciálních obchodů, kde je k dostání všechno. Tito tzv. revendedores pak zboží předprodávají za pesos, ovšem s mnohonásobným ziskem. Karibský ostrov se aktuálně nachází uprostřed nejhorší potravinové krize za posledních dvacet let a fronty lze vidět téměř před každým obchodem s jídlem. Kdo nemá peníze, zkouší alespoň na internetových burzách vyměňovat nepotřebné zboží za to, jež aktuálně shání.  

Večery s hudbou

Jako turista si ovšem můžete dovolit mnohé z ostrovního luxusu. Náměstí Plaza de la Catedral s krásnou katedrálou San Cristóbal nabízí možnost vychutnat si na terase pivo Bucanero, cítit kouř doutníků a kochat se poslechem kubánského jazzu. Právě tam také potkáte spoustu místních v honosných koloniálních kostýmech a s pořádným „habana“ mezi zuby, kteří čekají na návštěvníky toužící se s nimi vyfotit – samozřejmě za pár pesos. 

Ze staré Havany se můžete vydat přes promenádu Malecón, kde se o břeh rozbíjejí mořské vlny. Na druhé straně zálivu pak uvidíte pevnost, jež město kdysi chránila před nájezdy nepřátel. Na Malecón chodí zejména skupiny kamarádů, aby si užili chladivý vánek a příjemnou atmosféru. Večer je tam víc živo, hlavně u hotelu Nacional, kde v noci tančí půvabné kubánské dívky. 

TIP: Krása Havany mizí v troskách: Kuba nedokáže zachránit unikátní památky

Můžete také navštívit některý z koncertů v Buena Vista Social Club nebo zamířit do jazzového baru a poslechnout si melodickou kubánskou hudbu plnou rytmů a vášně. Nicméně v okolí klubů a kaváren zní téměř neustále pouliční kapely, obvykle sestávající ze starších pánů, kteří hrají velmi populární styl „son“. Havana si zkrátka umí užívat navzdory všemu.