Hašima: Betonová skvrna na japonské minulosti

Za „objevení“ ostrova Hašima může jeho větší soused Takašima. Tamní uhlí využívaly během 18. a 19. století přepravní stroje v tehdy klíčovém solném průmyslu, který dravě se rozvíjející japonská ekonomika nutně potřebovala. Když se zprávy o nerostném bohatství země vycházejícího slunce začaly šířit po světě, zahraniční obchodníci nejprve zůstávali skeptičtí: Tvrdilo se, že podmořské uhlí nemá dostatečnou výhřevnost k pohánění lodí. Experimenty nicméně prokázaly opak, a japonská surovina z nich vyšla dokonce lépe než ta britská. Zájem o uhlí stoupl a v lokalitě se začaly hledat další nerostné zásoby. Nedaleký ostrov Hašima jich přitom ukrýval nepřeberné množství. 

Na dříve naprosto bezcenné a neobydlené skále, jež patřila rodině Fukahori, vznikla první šachta v roce 1887 a s ní přišli noví obyvatelé. O tři roky později koupila ostrov za sto tisíc jenů korporace Mitsubishi a rozjela těžbu ve velkém. Rusko-japonská válka a druhá čínsko-japonská válka v první polovině 20. století rozdmýchaly industrializaci země – a jejím pohonem se stalo mimo jiné uhlí z Hašimy. Na ostrově byla vyhloubena další šachta a povrch se srovnával, aby ustoupil nové zástavbě.

Ostrovní bitevní loď

Tak jako ukrajinské město Pripjať vyrostlo pro potřeby zaměstnanců jaderné elektrárny Černobyl, začaly Hašimu pokrývat domy určené pro horníky a další pracovníky dolů. Bytovky, školy, obchodní centra či nemocnice přitom vznikaly z posíleného betonu, který se v té době ve světě využíval jen zřídka – a například v Japonsku šlo o jediné stavby svého druhu až do skončení druhé světové války. Bytelná konstrukce měla odolat krutým povětrnostním podmínkám a dělníci ostrov také obehnali zdí jako vlnolamem. Hašima si tak vysloužila přezdívku „bitevní loď“. 

Ačkoliv byly příbytky svým způsobem nadčasové, příliš pohodlí nenabízely: Jednalo se spíš o spartánské kóje určené hlavně k přespání. Kuchyně, umývárny a další zařízení byly pro každé patro v bytovém domě společné. V podobně strohých podmínkách žila většina obyvatel ostrova. Pouze nejvyšší vedení mělo „luxusnější“ obydlí a jediný správce si mohl užívat soukromý dům na vyvýšeném místě. 

Pytle rýže a smrt

Touha po uhlí přiváděla na Hašimu stále nové pracovníky, pro které bylo potřeba stavět zázemí: Na maličkém ostrůvku se tak zanedlouho tísnilo na třicet betonových budov a nové přibývaly i během druhé světové války, kdy se ve zbytku Japonska vůbec nestavělo. V roce 1941 tudíž ostrov stanovil svůj těžební rekord – 410 000 tun uhlí. Úžasný výsledek byl však vykoupen lidskými životy, v mnoha případech i násilně: Jelikož válečné běsnění bralo zemi pracovní sílu, unášeli Japonci jako „náhradu“ mladé chlapce z korejských a čínských vesnic. 

Mladíci mezi 14 a 20 lety pak pracovali v naprosto nelidských podmínkách: Potýkali se nejen s nedostatkem prostoru, ale také s nemocemi, mizernou stravou a krutým pracovním nasazením. „Jako uniformy nám dali pytle od rýže,“ vzpomínal Korejec Suh Jung-woo, jeden z těch, kdo přežili. „V šachtách se sbíral plyn a neustále hrozilo, že se na nás zhroutí strop. K jídlu nám dávali fazole, hnědou rýži a celé sardinky – všechno to rozvařili na hnědou kaši, z níž jsem měl pokaždé průjem. Den ode dne jsem byl proto slabší. Kdykoliv jsem si ale chtěl odpočinout, naháněli mě do práce ozbrojení hlídači. Upřímně jsem nevěřil, že se z ostrova vrátím živý.“ Podle oficiálních odhadů podlehlo děsivým podmínkám do roku 1945 na 1 300 dělníků, skutečný počet však může být mnohem vyšší. 

Život z války 

Po druhé světové válce dal Hašimě poslední impulz k růstu korejský válečný konflikt v letech 1950–1953 a roku 1959 dosáhl ostrov populačního vrcholu v podobě 5 259 obyvatel. Dodnes se proto považuje za historicky nejhustěji osídlené místo světa, které zatím nepřekonaly ani moderní metropole.

TIP: Krvavá diamantová horečka: Tragická historie třpytivých kamenů

Již v 60. letech však japonský průmysl pomalu přecházel na ropu a tenčící se zásoby hašimského uhlí přestávaly hrát významnou roli. Produkce skomírala až do 15. ledna 1974, kdy firma Mitsubishi oficiálně ukončila těžbu. Následoval odliv obyvatel a 20. dubna téhož roku už na ostrově nežil nikdo. Doly byly zapečetěny, vstup zakázán a zástavba pak chátrala až do roku 2009, kdy se její menší část zpřístupnila turistům.