Grónské mapy: Pomáhaly cestovatelům najít cestu a varovaly před mědvědy

Dánský námořník a odvážný průzkumník mrazivého severu Gustav Frederik Holm si v 80. letech 19. století přivezl z expedice do Grónska plno suvenýrů. Na jejich důslednou probírku neměl mnoho času, čekala jej další dobrodružství. Což je trochu škoda. Mezi pěti stovkami domorodých artefaktů se totiž nacházely i originální trojrozměrné mapy vyřezané místními Inuity do dřeva. Informace, kterou nesly, by posunuly celý průzkum pobřeží Severního ledového oceánu o hezkých pár desetiletí kupředu.

Výprava, která je domorodcům pro smích

Holm vyrazil roku 1884 z obchodní stanice v Nanortaliku dál podél jižního pobřeží Grónska, až do končin, kde obyvatelé o běloších sice slyšeli, ale nikdy je neviděli na vlastní oči. Myslel si, že je na cestu dobře vybaven. Doprovázela jej totiž celá flotila malých lodí, člunů a kajaků, na kterých uskladňoval zboží a kožešiny vykoupené od Eskymáků. Když ale přistál se svým expedičním ansámblem u vesnice Ammassalik, způsobil pořádné pozdvižení. Místní ovšem nepolekal, ale rozesmál.

Celá osada obývaná kmenem Tunnumitů se shlukla na pobřeží a pobaveně výskala. Proč to? Překladatel Johannes Hansen, který byl součástí výpravy, správně pochopil, že se smějí jejich nezvyklému vzhledu a chatrnému vybavení. Projev místního náčelníka zaznamenal takto: „Promiňte nám naše veselí, ale vážit sem takovou cestu na tak mizerných lodičkách a v tak směšném odění, to je nevídané. Není to hezké smát se ubožákům, ale nemůžeme se tomu smíchu ubránit.“

Zimu strávili obchodováním

V Ammassaliku ještě bělocha neviděli, žádný odvážný dánský misionář sem ještě nedorazil. Bylo to nejspíš první setkání dvou odlišných kultur, které vůbec neprobíhalo podle původních představ evropského objevitele. Zatímco jinde byl Holm a členové jeho výpravy přijímáni se skoro náboženskou úctou, tady z nich měli nezřízenou legraci. Naštěstí se s domorodci dokázali domluvit, protože směnný obchod je záležitostí, které se rozumí všude. A protože už silně přituhlo, svolil náčelník tunnumitské osady k tomu, aby tu ti zábavní exotičtí obchodníci strávili zimu.

Holm byl alespoň na obchod dobře nachystán a v průběhu stráveného času tu pořídil nevšední etnografickou kolekci. Jím sesbírané vyšívané oblečení, tradiční rybářské náčiní, dětské hračky, magické talismany i rituální masky dodnes tvoří základ sbírek o grónské lidové a materiální kultuře. Pokoušel se také na náčrtech zakreslit tvar zdejšího pobřeží, čímž u místních vyvolal další senzaci. Tužku a papír tu dosud nikdy nespatřili. Jeho otázku: „Jak si tedy kreslíte mapy?“ také nepochopili. K čemu by jim byly mapy, že?

Dokonalá paměť, nebo jen další vtip?

A Holm se nestačil divit, když mu místní byli schopni do nejmenších podrobností vylíčit a přesně popsat 280 mil okolního pobřeží, zhruba od dnešního Sermeliku po Tingmiarniut. Včetně toho, kde jsou zrádné proudy, rybolovná území, nebezpeční lední medvědi anebo kde je zapotřebí přenést lodě přes souš, aby se zkrátila cesta do dalšího fjordu. Pro zdatného dánského geografa to bylo dost nepochopitelné. Jak si dokážou tohle všechno pamatovat? Nevymýšlí si náhodou tak trochu? Není divu, že měl pochyby. 

Už jednou z něj měli Tunnummitové legraci. A jeden z největších místních vypravěčů Kunit Angmagainak na něj také působil dost nedůvěryhodným dojmem. Při popisu vzdálené krajiny v ruce stále žmoulal jakési dřívko. Po zimě strávené v Ammassaliku se Holm s domorodci přátelsky rozloučil. Vesničané mu věnovali několik vlastních lodí a objevitel později připustil, že byly přece jen o poznání lepší, než jeho kajaky. Kunit ho také podaruje třemi z dřívek, které při vyprávění používal.

Šamanský artefakt, hračka nebo zubaté párátko?

Holm z náznaků pochopil, že by se snad mělo jednat o jakousi variaci jeho papírových map, ale tomuto výkladu sám moc nerozuměl. Byly to prostě ohlazené vyřezávané klacíky se spoustou zářezů a zubů, s dost členitým povrchem plným vrypů, drážek a hrbolků. Dva tyto kousky dřeva měřily kolem pětadvaceti centimetrů, třetí jen kolem třinácti. Holm slušně poděkoval a uložil je mezi další suvenýry rituálního zaměření. Dál už se o ně příliš nestaral.

Vzpomene si na ně až po letech, když je jako kuriozitu ukáže geografovi Emilu Hansen-Blangsted. Ten ale dost ostře odsoudí myšlenku, že by „primitivní Eskymáci disponovali mozkovou kapacitou k tvorbě něčeho tak precizního, jako jsou mapy“. Nu, i takové postoje byly v Evropě 19. století běžné. Navíc Inuité skutečně nikdy nepatřili mezi mořeplavce. V padesátých letech 20. století ale rozmach letecké fotografie a tvorba moderních mapových podkladů rázem propůjčila eskymáckým klacíkům dočista jiné vyznění.

Trojrozměrná mapa s příběhem

Vyřezané zuby totiž přesně odpovídají poměrné vzdálenosti mezi fjordy a zálivy grónského pobřeží. Stejně tak „odpovídá“ i velikost hrbolků velkých pohoří podél vodní cesty. Dva delší kousky dřeva přiložené k sobě jsou mapou, která je dokonce trojrozměrná! Vrypy a zdrsnělé plochy na povrchu odráží i složení podkladu pobřeží, naznačují možné trasy i průchodnost. Jsou tu zaznačené i ostrovy, oddělené i spojené ledem s pevninou. Menší kousek vydlabaného dřeva pak popisuje celou cestu v menším měřítku.

TIP: Život v kmeni: Mezi Inuity na konci světa

Je přitom škoda, že v trojrozměrné mapě Ammassaliku neumíme dodnes správně číst. Holm tvrdil, že Kunit podle této nápadité pomůcky dokázal popisovat terén, faunu i flóru a v některých případech i lokální počasí a lunární a solární cykly. Evropané ale kvůli svým předsudkům vůči domorodým kulturám nebyli schopni pochopit, že by někdo mohl dělat věci jinak, než oni. Natož pak stejně dobře… Mapy z Ammassaliku se ale nakonec uznání dočkaly. Od roku 2000 zdobí i známky grónské pošty.