Genocida po čínsku (1): Krvavá historie Říše středu

Motivace odložit motyku a vzít si místo ní do ruky meč není složitá. Stačí pár let neúrody, respektive působivé kombinace sucha a povodní. Když vás přitom z kůže sdírá honorace z řad vlastníků půdy a k tomu ještě centrální vláda, financující z mimořádných daní výstavbu pevností podél Hedvábné stezky, nemáte už moc co ztratit. Navíc rolníky zemi císaře Linga k nespokojenosti poštívali i taoističtí mudrci z nejrůznějších sekt, a tak na sebe výsledek nenechal dlouho čekat...

Poznávací barva

V roce 184 pohár trpělivosti přetekl a chudí peóni bez zvláštních válečnických zkušeností vytvořili Armádu žlutých turbanů. Tento praktický módní doplněk se stal jejich rozpoznávacím znamením. Nebudeme vás napínat, hlavní ohniska vzpoury byla rozdrcena za necelý rok a nejpozoruhodnější na tom bylo, jak ukázněně se všichni ti rozhádaní a nespolupracující mocipáni dokázali spojit proti revoluci, která ohrožovala jejich blahobyt. Několik vůdců žlutého odboje pokračovalo v partyzánské válce dalších 20 let, ale to už byl jen detail. „Nepříjemná“ ovšem byla léta po vzpouře, kdy se vláda zbavovala všech podezřelých živlů. Zatímco milion jich padl při „ozbrojeném odporu“, dalších 5 až 7 milionů bylo zlikvidováno dodatečně. Což živly jistě ukáznilo.

Začít od nuly

Není to moc složitá matematika. Když v říši s 54 miliony obyvatel vybijete polovinu zemědělců, nastane nutně hlad. Pokud navíc pětinu veškerého mužského obyvatelstva tvoří nekontrolovatelní vojáci a neschopní byrokrati, je to s tím hladem ještě o něco horší. Což je přesně to, co se stalo v Číně roku 189, když skonal císař Ling, vítěz nad Armádou žlutých turbanů.

Nápadů, kdo by měl zemi vést k obnově, míru a pořádku, se sešlo hned několik. Vysloužilí generálové, klika eunuchů, potomci a dědici z pátého kolene… A protože se zastánci jednotlivých názorových proudů nemohli domluvit, vznikla na vyhladovělém a okleštěném torzu kdysi slavné říše tři znesvářená království: Wej, Šu a Wu. A prakticky ihned spolu začala válčit.

Období konsolidace bude trvat 60 let. Čínská historická literatura si dnes období Tří království dost romantizuje: z říše Wej totiž vzešel císař S’-ma Jen – sjednotitel země a zakladatel dynastie Ťin. Méně se už ale hovoří o tom, jak nesmyslně krutá a devastační válka tomu předcházela. Když se S’-ma Jen skutečně chopil trůnu, žilo ve znovu sjednocené Říši středu už jen 16 milionů obyvatel. Půdu v celé Číně tak pohnojilo okolo 40 milionů padlých. A bylo po hladomoru.

Hranice a nepřítel

Historie má zvláštní sklon se opakovat, a tak následující příběh z roku 755 do značné míry kopíruje to, co dobře známe z osudů římské říše. Čínská říše Tchang tehdy zdařile expandovala na severovýchod – dílem i díky generálu An Lu-šanovi. Právě tento hrdina se stal „strážcem“ dobytých území a obráncem hranic. Jak už to tak bývá, stálá armáda nepatří k nejlevnějším, a proto je značná část hranice střežena nájemnými žoldnéři. Vesměs Ujgury a Kazachy, což je trochu paradox, protože právě před nimi je třeba hranice chránit. Pak začne hvězda populárního generála Lu-šana kvůli zákulisní politice u dvora klesat. Jeho odpůrcům se zdá, že v rukou soustřeďuje příliš velkou moc. A tak jej odvolají.

TIP: Hedvábná stezka: Do Číny kromě zboží a zvířat putovali i slovanští otroci

Místo toho, aby se generál smířil s rezignací, sebere všechna svá i přes­hraniční vojska a vytáhne na hlavní město smýt urážku krví – císařskou. Což mu vzhledem k tomu, že má pod palcem většinu domácí i zahraniční armády, vychází na jedničku. Pak to začíná být divoké: jeho ujgurští spojenci totiž plení dobytá území a podobně bezohledně si počínají i loa­jalisté Tchang, kteří se zbavují jeho potenciálních příznivců z lidu. Celé to skončí v roce 763 bratrovražedným chaosem, kdy už jsou všichni čelní představitelé sporu dávno mrtví – zabití najatými vrahy. Boj prostě ztratil jakýkoliv smysl. Je to remíza s 15 miliony mrtvých.

Dokončení: Genocida po čínsku (2): Krvavá historie Říše středu (vychází v sobotu 29. srpna)