Frivolnosti na dvoře Krále Slunce: Jak se bavil Ludvík XIV.?
„Králové by neměli nikdy pokládat za nečestné sloužit slávě. Samotná pověst zmůže leckdy víc než nejmocnější armády,“ tvrdil Ludvík XIV. A nutno podotknout, že věhlas francouzského dvora sahal daleko za hranice země
S vládou Ludvíka XIV. se pojí výraz absolutismus. „Absolutní“ byl však nejen jeho způsob panování, ale také vše, co se týkalo jeho dvora a dvorských kratochvílí. Divadelní hry, pitoreskní dekorace, ohňostroje, frivolnosti a radovánky, to vše a mnohem víc čekalo na vyvolené, kterým se dostalo cti pohybovat se v králově blízkosti.
Balet noci
Nepostradatelnou součástí dvorské zábavy byly takzvané court ballets, a to počínaje Jindřichem III. přinejmenším do velkého období skladatele Jeana-Baptisty Lullyho a libretisty Phillipa Quinaulta, kteří působili na dvoře Ludvíka XIV. Této poměrně okázalé zábavě, sestávající z maskovaných bálů a hraných představení, se nevyhýbal ani Richelieu. Tancoval prostě každý. „Tanec je jednou ze tří základních aktivit aristokracie,“ napsal de Saint-Hubert v Treatise on Ballets (1641).
Do dějin vstoupil především Balet noci (1653), v němž vycházející Slunce neztvárňoval nikdo jiný než tehdy patnáctiletý Ludvík oděný jako bůh Apollón se zlatými pery a slunečními paprsky. Právě tehdy se zrodil mocný symbol, i když sotvakdo tušil, jak významný bude během dalších šedesáti let. Ludvík tanec miloval. Na dvorských baletech tančil vždy hlavní roli, ale nešlo mu jen o zábavu – dával najevo svou moc v symbolických rolích. Po diskrétní Racinově narážce v tragédii Britannicus ale naznal, že tato aktivita může přece jen škodit důstojnosti jeho postavení a od roku 1670 veřejně nevystupoval.
Místo číslo jedna poté zaujala opera a hudba, která mocně vstoupila do paláců a v některých dnech tu byla slyšet od rána do noci. Vášnivé zaujetí pro hudbu zdědil král po otci (mimochodem hrál výborně na kytaru). Nejčastěji byl slyšet Lully doplňovaný verši, jimž často předcházel moralistní prolog k odzbrojení případné kritiky, kde opět nechyběly alegorické postavy. Ty byly alfou a omegou doby, protože vytvářely tehdy oblíbený polojasný obraz naplněný významy.
Slavnosti pro lid
17. srpna 1661 se Ludvík v doprovodu matky dostavil s veličinami svého dvora a všemi dvorními dámami na slavnost k ministru financí Fouquetovi, kterou pořádal v parku svého nového zámku Vaux-le-Vicomte, jenž je jednou z nejkrásnějších francouzských staveb vůbec. Madam de La Fayette si všimla, že „král žasl a Fouquet si jeho úžasu s překvapením povšiml“. Přestože epilog senzační slavnosti byl výlučně chvalozpěvem na panovníka, neuplynul ani měsíc, a Fouquet byl zatčen a za zpronevěry ve finančních záležitostech doživotně uvězněn. Je známo, že rozhodnutí svrhnout jej padlo už dřív, ale tato událost je zřejmě posílila, neboť kterákoli slavnost pořádaná později v režii Colberta a krále musela tu Fouquetovu zastínit.
Slavnosti s pestrým programem měly v baroku svou tradici. Ve velkém je pořádali Habsburkové. Je samozřejmě možné vykládat je jako primárně politický program k ovládnutí šlechty a lidu cestou zábavy, ale Ludvík se bavil též. „Také lid má potěšení z podívané, za níž se vždy skrývá cíl poskytnout mu zábavu; všechny poddané obecně nadchne, vidí-li, že mají rádi to, co máme rádi také my […] Získáváme tak jejich ducha i srdce, mnohdy možná více než odměnami a dobrodiním.“
Nejzdařilejším spektáklem, jaký kdy Paříž zažila za vlády Ludvíka XIV., byl Cour de Carrousel před Tuilerijským palácem v roce 1662, jezdecká slavnost (karusel), v níž účinkovali Římané, Peršané, Turci a indiáni. Byla to demonstrace moci a nádhery mladého panovníka a takto se měla vrýt do paměti národa. Po zpacifikování frondy a odstranění Fouqueta měla být výstrahou všem potenciálním rebelům a připomínkou nutnosti podřídit se králi Slunce – nyní vševládnému Římanovi.
Slavnosti dvora
V roce 1664 se v zahradách Versailles konala třídenní (udává se i sedmidenní) grandiózní slavnost zvaná Radovánky na kouzelném ostrově, která byla založena na adaptaci slavného eposu Zuřivý Roland od Ariosta. Rolanda ztvárnil sám král ve zlatostříbrném kostýmu s drahokamy, zatímco třeba d´Artagnan účinkoval v kostýmu Římana. Pro ilustraci: Rolandův povoz obklopovaly kostýmované postavy dvanácti hodin a dvanácti souhvězdí, v kočáře seděly čtyři věky – zlatý, stříbrný, bronzový a železný.
K inscenování skvostných efektů byl najat největší iluzionista té doby Carlo Vigarani a úkolem dvorských umělců Molièra a Lullyho bylo spojit komedii a operu. O přestávkách hrálo třicet houslí, šest cembal a loutny Lullyho hudbu, na kterou tančili faunové a satyři, v meziaktí vystupovali akrobati, nechyběl samozřejmě balet, Moliérovy hry, ale ani soutěže či loterie.
Podobná dvorská slavnost se ve Versailles konala v roce 1668 a 1674. Všechny byly slovně a obrazově zdokumentovány, aby mohly být šířeny a napodobovány. Za týmž účelem pochopitelně figurovali mezi hosty všichni vyslanci akreditovaní u francouzského dvora. Tah vyšel: „Versailleský systém zvítězil v estetické a propagandistické ofenzivě nad kontinentem ještě dříve, než se na pochod vydal jediný voják Ludvíka XIV.,“ píše znalec francouzského absolutismu Uwe Schultz.
Tato mocná forma propagandy samozřejmě spolykala astronomické sumy. Od roku 1662 do roku 1682 to bylo necelých 37 milionů livrů, přičemž celkové náklady na Versailles do roku 1715 činily 65 milionů livrů.
Rex artifex
Spisovatel Louis de Rouvroy Saint-Simon, autor pamětí o Ludvíkově době, potvrzuje, že okázalost reprezentovala krále samotného: „Miloval nádheru, velkolepost a hojnost ve všem. Jeho vkus směřoval do vzletných výšin a inspiroval jím celý dvůr.“ Ludvíkův styl byl závazný, rozšířený a všeobjímající. Jako perličku, která má politický přesah, zmiňme Voltaira: „Aby odlišil své hlavní dvořany, zavedl modré kabáty vyšívané zlatem a stříbrem. Svolení nosit jej bylo pro ješitné muže velkou ctí. Dychtili po něm jako po řádu sv. Ducha.“
Příznačnou okázalost dávají historici také do spojení s milostnými dobrodružstvími krále. Pro Louise de la Vallière vložil Ludvík celé své srdce do úspěchu karuselu v roce 1662 a především jí dva roky nato věnoval velkolepou slavnost ve Versailles (byť se oficiálně konala na počest královy matky a manželky). S první Ludvíkovou maȋtressou je spojeno vše frivolní v počátcích Versailles. Bez neobyčejně vlivné markýzy de Montespan je těžké představit si velkou královskou zábavu v červenci 1668, stavbu Porcelánového trianonu (1670) nebo půvabný zámek v Clagny nedaleko Versailles, a bez markýzy de Maintenon zámeček v Marly, kam král Slunce utíkal od oficiálních povinností.
TIP: Hříchy Krále Slunce: S milenkami zplodil víc dětí než se zákonitými manželkami!
Tendence k hýření, slabost pro hry, slavnosti a flirt, to ale není celý Ludvík. Měl i smysl pro dekorum, racionální a galantní tón, snažil se být nejzdvořilejším ze všech dvořanů a pečlivě vybíral slova. Podle francouzského historika umění Henriho Focillona vytvořil „nenapodobitelný královský archetyp“ a prosadil grandiózní životní styl ani ne tak skrze autoritu despoty, jako spíš skrze vlastní přitažlivost a mistrovský šarm, jako rex artifex – král tvůrce.