Francouzské Benátky: V roce 1910 se Paříží prohnala stoletá povodeň
Té zimy hodně pršelo a hladina Seiny střídavě stoupala a klesala. Když už si v lednu roku 1910 Pařížané oddechli, přišla náhle pohroma – voda vystoupala osm metrů nad obvyklou výšku…
Ten den pro Colette rozhodně nezačal dobře. Celou noc se budila – to jak desítky lidí sdílejících s ní studenou a nepřívětivou aulu gymnázia vykřikovali ze spaní, chrápali, vrtěli se či tlumeně plakali. S prvními slunečními paprsky vyklouzla z pokrývek a vydala se na průzkum. Po pár minutách ostré chůze konečně dospěla k okraji bezpečné zóny. Za ní začalo vody přibývat. Doufala, že se jí podaří projít suchou nohou až k první lávce, nechtěla si promočit boty hned na začátku. Chvíli zmateně postávala, než se nad ní jeden z policistů ustrnul a nabídl jí, že ji přenese k nejbližší plošině.
Pařížské Benátky
„Merci!“ pípla, když jí mladík nastavil záda, aby se ho chytla kolem krku. Kdyby to tak viděla matka! Připadala si jak pytel mouky, ale ani nedutala – dnes se přece chce dostat k jejich domu stůj co stůj! Se stydlivým úsměvem poděkovala a pak rychle přehopkala přes provizorní můstek vytvořený z kovových kavárenských židliček. S úlevou vkročila na úzkou dřevěnou lávku táhnoucí se po okraji ulice a balancující jen několik desítek centimetrů nad kalnou vodou. Od včerejška snad přibyly další, pomyslela si. Vojáci pracovali až pozdě do noci a stloukali nové přechody, jimiž by se lidé mohli dostat do labyrintu zaplavené čtvrti.
Třeba se jí podaří najít otevřené okno. Musela přece zachránit svou panenku, která zůstala v postýlce úplně sama. Když na ni rodiče volali, že musejí okamžitě utéct pryč, úplně na Lizzetku v tom rozčilení zapomněla. Temná špinavá Seina tehdy dosahovala až skoro k oknům a netrpěliví muži na loďce přiražené ke zdi domu je neurvale popoháněli. Teď už se ale snad všechno vrací do normálních kolejí, ne? Vždyť už jsou z domova přes týden! Představila si svou opuštěnou Lizzetku a přidala do kroku…
Stoletá voda?
Pařížané byli na zimní záplavy zvyklí, nečekali však, že roku 1910 dostanou tak obrovské rozměry. Jisté signály přitom zachytit mohli – Seinou protékalo obrovské množství vody, proudila mnohem rychleji a přinášela s sebou velké množství trosek a bahna. Na horním toku už si záplavy vybraly svou daň, teď přišla řada na Paříž. Voda se nevylila z břehů, ale vyřinula se ze sklepů, stok, odtoků a tunelů metra.
Právě 21. ledna 1910 hladina Seiny dramaticky stoupla a to, co se zpočátku Pařížanům jevilo jako zajímavá podívaná, přerostlo v paniku. Voda ovládla ulice. Lidé ze zaplavených oblastí museli být evakuováni – nikdo netušil, zda promočené zdi jejich příbytků vůbec vydrží. Policie, hasiči i vojáci křižovali ulicemi na lodičkách a zachraňovali smolaře, které voda uvěznila v horních patrech.
Záchranné práce
Tisíce uprchlíků přespávaly v kostelech, školách a v úředních budovách – všude, kde se jen našlo místo. Aby Seina nepřetekla přes nábřeží, budovaly se rychlé nouzové zátarasy a hráze. Seina terorizovala Paříž několik týdnů a do normálního stavu se vrátila až 15. března.
TIP: Bariéra na Temži: Stavba, která zachránila Londýn
Když záplavy ustoupily, vyčíslila vláda škody na 400 milionů franků, což by dnes dělalo něco kolem půl druhé miliardy. Vodou bylo zasaženo na 14 tisíc budov. Metro mohlo být znovu otevřeno až v dubnu, během záplav také v celé Paříži vypadávala elektřina. Podle dobových pramenů navíc přišlo o život pět lidí. Tahle povodeň si přízvisko Velká skutečně zasloužila…
