Francie: Stále hrdá, stále svá
Francie má nejlepší kuchyni, nejkrásnější ženy, nejbohatší evropskou přírodu. To si alespoň myslí sami Francouzi a v mnohém zřejmě mají pravdu. Sebevědomí tohoto národa je patrné v každém aspektu. Zejména ve snaze jít vždy vlastní cestou
Francouzská vlajka známá jako Trikolóra si převzala modrou a červenou – tradiční barvy Paříže – a přidala k nim bílou, údajně představující revoluci
Zámořská území Francie sice nikdy neměla takovou rozlohu jako kolonie Velké Británie, ale rozhodně se nedá říct, že by francouzští králové tento velkomocenský aspekt opominuli. Díky tomu má dnešní Francie značný počet menších mimoevropských území a svérázný přístup ke spoustě mezinárodních problémů.
Francie mimo Evropu
V případě, že byste na otázku pídící se po vzdálených ostrovních oblastech Francie tipovali maximálně Korsiku, byli byste tisícovky kilometrů daleko od pravdy. Francie má četná zámořská teritoria, především v Karibiku, Jižní Americe, v Tichomoří a v Indickém oceánu. Nejznámější z nich jsou Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik, Mayotte a Réunion. V těchto pěti oblastech se dokonce jako měna používá euro, obdobně jako se zde dříve platilo francouzskými franky.
V lednu 2011 žilo v těchto regionech kolem 2,7 milionů lidí. Území mají rozdílný status, ale většina z nich je zastoupena jak ve francouzském národním shromáždění, tak v senátu.
Nezávislost se vším všudy
Je logické, že země s tak velkým geografickým rozsahem a historickými vazbami na množství mimoevropských států nemůže být zaměřena jen na úzké problémy vlastního státu nebo Evropy. Logicky právě sem ale směřuje hlavní pozornost francouzské zahraniční politiky. Francie byla zakládajícím členem Evropské unie a v 60. letech minulého století se pokoušela vystrnadit z organizace Velkou Británii. V posledních letech se však tradiční britsko-francouzské nepřátelství projevuje spíš v otázkách, které souvisejí se zásahy v zemích „třetího světa“. Naopak dobrým spoluhráčem Francie je Německo. Tyto dvě země jsou společně nejvlivnější silou EU.
Na začátku 90. let 20. století provedla Francie několik jaderných testů ve Francouzské Polynésii a vysloužila si za to mezinárodní kritiku. Dá se ale říct, že v oblasti válečných konfliktů měli francouzští politici vždy vlastní hlavu a velice výrazně se jejich názory střetávají především se Spojenými státy. Francouzi byli velmi ostře třeba proti invazi v Iráku v roce 2003. Protiamerické zaměření narušil v posledních letech prezident Nicolas Sarkozy, který zemi v roce 2009 přivedl zpět pod společné vedení NATO (a i do hlavního proudu americké zahraniční politiky). Ačkoli totiž byla Francie vždy členem NATO, od časů prezidenta de Gaulla si ve vojenských otázkách podržela úplnou nezávislost.
Země nepopulárního „jádra“
Francie je členem uskupení G8, které sdružuje průmyslově nejvyspělejší země. Podle celkového HDP jde ekonomicky o světově pátý nejsilnější stát. Celkem 39 z pěti set největších světových firem má sídlo ve Francii a v tomto kritériu země překonává Německo i Velkou Británii.
Navzdory rozvinutému průmyslu je Francie zemí „zelenou“. Do vzduchu vypouští méně oxidu uhličitého než třeba Kanada, Saúdská Arábie nebo Austrálie – země, které mají mnohem méně obyvatel. To se podařilo díky výraznému zaměření na jadernou energii. K preferenci jádra se Francie rozhodla po ropné krizi v roce 1973 a dnes 78 % její elektřiny pochází právě z jaderných elektráren.
Země ovšem i tak usiluje o další snížení emisí a obdobně jako ostatní členové EU se roku 1990 zavázala snížit průmyslové exhalace do roku 2020 o 20 %. Pro srovnání – USA mají tento cíl nastaven na snížení o pouhá 4 %. Studie Kolumbijské a Yaleské univerzity v roce 2010 ne náhodou určila Francii jako nejekologičtější z 20 nejvyspělejších zemí světa.
Francouzi jdou prostě svou cestou a jsou na to hrdí stejně jako na svou krásnou zemi, která má nesčetné množství kulturních a přírodních krás a z bezmála 30 procent je stále pokryta lesy.
Z 500 největších světových firem má 39 sídlo ve Francii. To je víc než v Německu nebo Velké Británii
Víte, že?
Francie mnoha národů
Francie je dnes 21. nejlidnatější zemí světa a v rámci Evropy žije víc lidí už jen v Turecku a Německu (případně Rusku, pokud jej budeme celé počítat do Evropy). V roce 2008 Francouzský statistický úřad zjistil, že mezi zhruba 65 miliony obyvatel Francie je bezmála 12 milionů imigrantů a jejich přímých potomků. To by představovalo asi 19 % celé populace.
Až do roku 2008 žádný takový výzkum neproběhl, protože francouzské právo už od revoluce v roce 1789 považuje zjišťování etnické příslušnosti za nepřípustné. Teprve zvláštní zákon nedávno stanovil, že statistický úřad tuto možnost má. Dříve sociologové pouze odhadovali, že ve Francii má asi tři až šest milionů lidí severoafrický původ a dva a půl milionů lidí předky v jižní části Afriky. Aktuálně statistici vyvozují, že 40 % obyvatel Francie pochází z různých imigračních vln.
Stěhování zejména z afrických zemí do Francie navíc stále trvá. Jen v roce 2004 se sem přistěhovalo asi 140 000 lidí, z nichž 90 000 pocházelo z Afriky a bezmála 14 000 z jiných zemí Evropy. V roce 2008 udělila Francie občanství 137 000 lidem, většinou z Maroka, Alžírska a Turecka.
Stát se snaží v posledních letech imigrační vlny regulovat a je velmi pravděpodobné, že hybatelem těchto opatření byly i nepokoje, které v zemi proběhly na podzim roku 2005. Sociální bouře mezi mladými lidmi převážně arabsko-afrického původu tehdy v Paříži a dalších městech vedly k násilnostem, zapalování aut a veřejných budov. V listopadu byl kvůli událostem vyhlášen v zemi tříměsíční výjimečný stav.
Stručné dějiny
Země má velmi dlouhou a bohatou historii. Její známá část začíná kolem roku 1000 př. n. l., kdy do západní části dnešní Francie přišli Keltové. V následujícím období se na jihu země prosazovali Řekové, které později vystřídali Římané. Ti zde založili první kolonii v roce 120 př. n. l. Když Julius Cézar v roce 52 př. n. l. porazil galská vojska, Římané oblast definitivně opanovali na dalších 500 let.
Římská nadvláda definitivně skončila na přelomu 5. a 6. století, když sever země ovládli Frankové. Jejich vůdce Clovis konvertoval ke křesťanství, takže mezi římskou a franckou kulturou nebyl tak propastný rozdíl. Mezi lety 768–814 vládl zemi Karel Veliký. Ze západní části jeho velké říše se později stala Francie. Velký vliv na dění v zemi měla mezi roky 1337 a 1453 válka s Anglií. Na vítězství a kontrole Francouzů nad svým vlastním územím měla velký podíl Johanka z Arku, která vedla francouzská vojska při rozhodujících bitvách.
Za vlády krále Ludvík XIV. Francie získala rozlohu zhruba odpovídající dnešnímu státu. Král toho dosáhl připojením některých sporných částí a znepřátelil si tak prakticky všechny mocnosti Evropy. Rovněž tak vzniklo podhoubí sociálního napětí, které v roce 1789 svrhlo královskou dynastii a dalo vzniknout republice. Mezi roky 1799–1815 byl určující postavou nejen Francie, ale celé Evropy Napoleon Bonaparte. V 19. století vládl v zemi především chaos. V první světové válce přišla Francie o desetinu svých mužů, ve druhé se brzy dostala pod kontrolu Německa.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: cca 65,6 milionů, tedy o něco více než Velká Británie nebo Itálie, méně než například Vietnam
Očekávaná doba dožití: 81,46 let
Prům. počet dětí: 2,08 na jednu ženu
Kojenecká úmrtnost: 8 z 1 000 živě narozených
Věková struktura: 18,5 % děti do 15 let, 16,8 % obyv. starších než 65 let, polovina obyvatel mladších než 39,9 let
Městské obyvatelstvo: 85 %
Etnické složení: zhruba 11 % obyvatelstva představují imigranti
Náboženství: katolíci 83–88 %, protestanti 2 %, Židé 1 %, muslimové 5–10 %, nezařazení 4 %
Jazyky: francouzština, regionálně bretonština, katalánština, baskičtina a alsasština
Obyvatelstvo žijící pod hranicí chudoby: 6,2 %
Gramotnost: 99 %
Politika
Typ vlády: republika
Samostatnost: žádné oficiální datum
Hlava státu: François Hollande (od 6. května 2012); Šéf vlády: premiér Francois Fillon (od 17. května 2007); Volby: prezident volen v rámci všelidového hlasování na pět let a může zvítězit ve dvou po sobě jdoucích obdobích, poslední volby byly loni v květnu. Prezident jmenuje premiéra.
Ekonomika
HDP na hlavu: 35 000 USD (odhad 2011), tedy více než Japonsko nebo průměr EU, méně než Německo nebo Belgie (ČR 25 900 USD)
Měna: euro
Geografie
Rozloha: 643 801 km², tedy o něco větší než Ukrajina nebo Nový Zéland, menší než Barma nebo Chile
Délka pobřeží: 3 427 km
Hranice: Celkem 2 889 km, z toho 623 km se Španělskem, 620 km s Belgií, 573 km se Švýcarskem, 488 km s Itálií, 451 km s Německem, 73 km s Lucemburskem, 57 km s Andorrou a 4,4 km s Monakem
Charakter území: na severu a západě většinou roviny a zvlněné pahorkatiny; zbytek země je hornatý, zejména Pyreneje na jihu a Alpy na východě
Podnebí: chladné zimy a mírná léta, podél Středozemního moře mírné zimy a horká léta
Minimální noční/maximální denní teploty (°C) v Paříži: leden–březen 2–5/7–12, duben–červen 7–13/15–22, červenec–září 15–12/25–21, říjen–prosinec 9–4/16–8
Průměrné měsíční srážky (mm/dny) v Paříži: leden–březen 121–182/17–12, duben–červen 205–323/13–12, červenec–září 237–66/12–13, říjen–prosinec 63–155/13–16
Nejnižší a nejvyšší bod: delta Rhôny -2 m / Mont Blanc 4 807 m